Je nedělní podzimní ráno na horách. Mlha nerada přenechává místo sluníčku, rašeliniště jsou díky pár deštivým dnům konečně plná vody, barví se paseky i lesy. Kvíčaly hodují na posledních jeřabinách, na každé větvičce i stéblu trávy jsou lesklé kapky rosy. Krása.

Začalo to zcela poklidně

Klid, nikde nikdo. Lyžařská sezóna ještě nezačala a cyklisti už většinou kola uklidili. A navíc je brzy, to bývají hory liduprázdné. Night se nerad drží na cestě, ale musí. Průzkum je povolen maximálně v příkopech podle cesty.

Pohodová podzimní procházka uprostřed Jizerek

Moc dobře psisko ví, že jakmile se začne vzdalovat dál, přijde nutně režim vodítkový. A to on nerad. Cesta je plná pachů – jeleni podle stop (a bobků) kráčeli po stejné cestě chvilku před námi. I proto jsem ve střehu...

Přichází pán lesa

A také já TO v dálce spatřila první. Co to je?? Jisté je, že je to zvíře a pohybuje se směrem k nám. Houknu na Nighta a připnu ho na vodítko.

A kráčí přímo k Nightovi

A ostřím. Tchoř?? Liška?? ... Kočka! A stále nám kráčí odhodlaně v ústrety. „Je slepá??“ ptám se nahlas a moje polovička odpoví: „Ne, blbá“. Kočičí lid promine, ale normální mi její (jeho?? – pohlaví netuším) chování nepřipadalo.

Lidem nevěnuje jediný pohled

Černé huňaté stvoření mine fotícího Pepu (nevěnovalo mu jediný pohled) a stále stejnou rychlostí míří přímo k udivenému psisku. A začne se o jeho tlapátka otírat.

Jde se přímo pozdravit s dogounem

Night začne nadšeně vrtichvostit – KAMARÁÁÁD – a začíná nadšeně podupávat... „Budeme si hráááát!!!“

Je třeba kočičáka pořádně očichat

Kočičák se nechá očuchat, stále se otírá pouze o psa – na mě ani nepohlédne, i když na něj mluvím, nejsem hodna jeho pohledu...

Duc hlavičkou, Najt nadšeně vrtichvostí

Night ale chce nějakou akcičku, začne do kamaráda dloubat čumákem a to se šelmičce kočičí moc nelíbí. Trochu se nahrbí a poodstoupí.

Psisko je aktivní, kocour začíná trochu brzdit

Když Night tlapičkou do něj strčí, kocour odskočí a při dalším Najtím rychlém pohybu zajede jak blesk do hustého porostu vedle cesty.

Kocour odbíhá do podrostu

Klidním Najtíka, že kočička si hrát nechce a že jdeme dál. A jdeme dál – na dohled máme vstup na hatě vedoucí na vyhlídku rašeliniště Klečové loučky.

„Nechej kočičku," jdeme dál...

A tady by mohlo moje povídání skončit. Ale nekončí, vlastně teprve adrenalinová akce začíná...

První kroky na hatích mě překvapily... byla na nich námraza. Namrzlé hladké mokré dříví rovná se neuvěřitelná klouzačka. Nighta okamžitě krotím: „Pomalu, klouže to.“ Nechci ho pustit na volno, neb Beta milovala koupele v rašelině a já nechtěla mít psisko obalené bahnem. A tak trochu jsem se i bála, aby to navolno neotočil a nezkusil jít zpátky hledat kočičku...

To, že kočka za námi nejde, jsem několikrát zpočátku kontrolovala. Nyní už jsem jen dávala pozor, abych nepadla. A najednou HOP!! Tak metr před psa skočí z porostu na hatě kočka – a jedééééééé zcela nekoordinovaně po ledu. Nightovi se proklouzl start jak v grotesce, ale vyrazil (já ho pustila – nejsem sebevrah). A jen jsem zírala, jak po hatích klouže kočka a za ní více méně po břiše nohy do všech stran jede doga.

Tady fotodokumentace chybí. Páník nic netuše fotil krásu Klečových louček. Akci kočky nemohl předpokládat. Střihla to zkratkou (ne po cestě, ale zcela mokrým terénem... to snad kočky nemají rády??). Až když jsem „vybíhala“ (velmi opatrně, neb to opravdu bylo klouzací) za aktéry honičky, zaměřil objektiv naším směrem.

Jdu pro Najta (kdo má dobré oči, šelmu kočičí vidí)

Zkrátím to. Když jsem dorazila k vyhlídce, nebyli zviřoni utopeni v rašelině, ale na slabé malé soušce se až na špičce houpal kočičák.

Trosečník se stébla chytá...

Souška se komíhala ze strany na stranu a pod ní stálo zkroušené psisko: „On už si nechce hrát na honěnou...“ Kdyby chtěl, tak na něho dosáhne. Ale on jen čekal, až seberu vodítko a vyrazíme zpátky na cestu, kde bude pevno pod nohama.

Řekla bych nepohodlné

Kočku jsme nechali, ať se kochá výhledy na mokřad.

A takovýhle tam byl výhled

A možná měla štěstí. O pár desítek metrů dál jsme se setkali s myslivcem a krásnou barvářkou. Hodně ostrou (chtěla sežrat i Nighta), té by se o ty nohy otřela kočka jen jednou...

... prosím lid kočičí, ať mi zkusí vysvětlit chování té potvory chlupaté. Night byl vlastně vzorný. Na to, že nikdy v přímém kontaktu s kočkou nebyl, tak byl klidný a kamarádský. Ani náznak agrese či nervozity. A to, že honičky jsou jeho největší láskou – to vím. Ten černý chlupatec už to ví taky. Začal si on...

A pro ty útlocitné... vůbec by mě nenapadlo ho zachraňovat. Ano – byl uprostřed hor daleko od civilizace. Ale byl krásný, silný, huňatý, bez jediné skvrnky na kráse. Netulil se se k nám, nedoprovázel nás. Spíš si potřeboval zpestřit nudnou mezisezónu...

Foto: Xerxovi