Pozn. red.: Cílem tohoto velmi emocionálního článku je zaměřit pozornost širší veřejnosti na problematiku senosečí v době, kdy jsou na loukách srnčí mláďata. Obsahuje podrobné popisy.

Je začátek června, po extrémně teplé zimě přichází příjemné jaro. Všechno brzy kvete, tráva rychle roste. Mamka má nemocenskou, tak se rozhodneme pro týden jarní dovolené na chalupě na Vysočině. Ihned po příjezdu poseču navečer bujnou trávu, někde už nestačí jen ruční sekačka, tak musím použít i křovinořez. Také louky za naším plotem jsou už pořádně zarostlé.

Teplý podvečer trávíme v pergole a koukáme na louku pod lesem. Najednou se z lesa vynoří krásná srna v jarní rezavé srsti a popásá se. Užíváme si pohled na ni, když tu si všimneme, že kolem ní něco poskakuje, rozeznáváme malinké srnčátko. Se zatajeným dechem sledujeme ty zázraky přírody. Je tady krásně.

Den je téměř tropický, tak střídáme pobyt na zahradě s pobytem ve studené kuchyni. Najednou slyším venku nějaký rachot. Místní statkář najel na pronajatý kousek louky a seče trávu, za chvíli sjíždí s rachotícím traktorem na úsek za naším plotem. Z traktoru se sekačkou jde docela hrůza, rychle volám kocoura a raději ho zavírám nahoru do pokoje. Z balkonu sleduji ten hřmící kolos, jak objíždí loučku, když v tom přímo před ním vyskočí srna a zmateně pobíhá před traktorem. Pořád běhá kolem, hlasitě píská a neodbíhá pryč. Ježíši, vždyť si ráno vedla srnčátko. Traktor na chvíli zastavuje, letím ven a čekám, až pojede směrem k plotu, gestikuluji rukama, že tam má srnče. Traktor zastavuje a mladý statkář mi oznamuje, že tam bylo, a že mu právě sekačkou přerazil nohu, a že už volal otci, který je myslivec, ať ho přijde dorazit. Divil se, že ho takhle poranil, předevčírem, když sekal nějakou louku nahoře, tak jiné srnče zabil na místě. Za chvíli se objevil jeho švagr, taky myslivec, něco tam chvíli dělal a pak jsem ho viděla, jak v ruce nese bezvládné tělíčko snad ani ne týdenního srnčátka a prohledává zbytek louky, jestli tam není druhé. Včera prý jinou louku nejdříve prošli, a našli srnče, jak jej odnesli do lesa. Tři louky, dvě zabitá srnčata. Proč teda neprošli všechny louky? Zemědělci, myslivci a takhle se chovají… Kdyby mi řekli, ať ten cípek projdu s mým irčanem, ráda to udělám, a srnu i s malým vyženeme.

Celý zbytek dne jsem viděla před sebou to mrtvé malinkaté tělíčko s krvavou ránou v boku a vše umocňovalo neustálé pískání srny. Nejdříve jsem si myslela, že srna odběhla a někde píská druhé srnče, tak jsem vyšla s irčanem na louku, že se po něm podíváme. Jerry vyběhl ven a asi po 100 m se zastavil a začal vystavovat směrem k houštině, kde proti němu stála máma srna. Tak jsme zase rychle vyklidili pole. Taky navečer, když jsme seděli na zahradě, se každou chvíli ozvalo žalostné zapískání.

Druhý den jsem umývala okna, a když jsem gumovou stěrkou zavrzala o sklo, opět se z křoví za posekanou loukou ozvala srna. Byla jsem z ní zoufalá a po tvářích se mi celý den nezadržitelně kutálely slzy. Pak mě napadlo, že by tak zoufalá matka s nalitými struky mléka určitě brala cokoli, a zavolala jsem kamarádce, aby mi na internetu našla telefon na nejbližší záchrannou stanici. Tam mi pán oznámil, že srna nepřijme cizí srnče, že by ho mohla i zabít. Bylo mi z toho všeho nanic.

Další den se už pískání neozývalo. Plela jsem na zahradě a sem tam jsem očima zabloudila na louku. A najednou vidím z lesa vycházet srnu, a co to? Kolem ní hopsá malý prcek! Tak to byla jiná srna, která přišla o srnče. Ta žila v těsné blízkosti našeho baráku a neměli jsme o ní nejmenší tušení. Trochu se mi ulevilo, že v našem zorném poli zůstává alespoň jedno srnče. Srnka postupně procházela vzrostlou loukou a srnčátko rozpustile poskakovalo kolem ní. Dívala jsem se, jestli třeba neuvidím ještě druhé, ale zaměřila jsem jen jedno. Srna přešla celý cíp louky a zmizela za vzrostlými stromy.

Opět byl teplý den a tak jsme po obědě vyrazili se psy do řeky a zaplavat do rybníku. Až se smečka dostatečně ochladila a vydováděla, vraceli jsme se domů. Už od silnice slyším rachot traktoru. Asi obracejí seno… Přijdu blíž a krve by se ve mně nedořezal. Na horní louce hřmí obrovský kolos druhého zemědělce a šílenou rychlostí jezdí dokola. Už má asi dvakrát objetý obvod a krouží směrem doprostřed louky. Oněměle na to zírám. Vždyť tam někde musí být! Beru Jerryho a jdeme pod les k louce. Vyděšeně koukám na každý tmavší flek. Traktor má boční sekačku a s hrozným řevem lítá loukou. Před ním nemá šanci ani zvíře, které by utéct chtělo, natož malinké srnče, které se před nebezpečím instinktivně přitiskne k zemi.

Za chvíli je vše posečeno a traktor se střídá s dalším strojem, který posečenou trávu načechrává. Na výjezdu si něco říkají. Zdrceně a vyděšeně odcházíme domů. Pořád se mě drží zlé tušení. Ze zahrady pořád sleduji posečenou louku. Navečer mi to nedá, beru Jerry a jdeme tam. Jerry radostně za něčím vybíhá, asi zajíc. Odvolávám ho, a obcházíme kousek lesa, kde dopoledne zmizela srna s malým. Pořád doufám, že tam někde uvidím prcka, jak čeká, až si ho maminka vyzvedne a nakojí. Zároveň sleduji Jerryho, který čuchá po louce. Najednou kousek odběhne a pozorně něco očichává, krev se mi navalila do hlavy. Že to není to, co si myslím? Jdu se tam s hrůzou podívat. Pod hromádkou trávy prosvítá malé puntíkaté tělíčko, hlavička je zvrácená dozadu a obě čelisti jsou useknuty, taky tenké nožičky a tělíčko jsou poznamenány průjezdem ostrých nožů. Tohle znetvořené tělíčko tady před pár hodinami pobíhalo za mámou, která si naivně myslela, že ho ukrývá do bezpečí vysoké trávy, která ho měla chránit před predátory, ne však již před bezcitnými a krutými zemědělci se smrtící technikou. Scházíme dolů k baráku, když asi po deseti metrech se Jerry zastavuje znovu a opět něco pozorně studuje. No to snad ne, ona MĚLA dvojčátka. Bohužel (nebo snad bohudík) druhé tělíčko utrpělo taktéž smrtelná zranění, a jedno kopýtko se nachází dokonce o pár metrů dále od těla. A to jsem si naivně myslela, že zemědělcem se stává člověk se vztahem k přírodě. Omyl, těžký omyl.

Večer je mrtvolné ticho. Srna si své děti asi dohledala, a oproti té první poznala, že nemá koho volat, že jejím maličkým už nic a nikdo nepomůže. Že jejich velice mladé životy už navždy vyhasly a ona zůstala sama…

Brzo ráno mě probudil štěkot, který se ozýval z posečené louky. To asi srna oznamovala světu své neštěstí a zoufalství.

Po snídani jsem vzala foťák a psa a vrátila se na místo činu. Jerry je našel hned. Odhrnula jsem seno a pořídila hrůzné záběry. Odpoledne jsme odjeli z nejhorší dovolené domů. Rychle odtud pryč. Po cestě jsem sledovala ty obrovské plochy luk. Kolik padne nevinných srnčat pro pár kotoučů sena? To jsou všichni zemědělci tak bezohlední? Pán tvorstva, no to jo… Největší parazit na Zemi! To tady brzo moc srnčího nebude…Snad poprvé jsem byla vděčná za město, chodníky a paneláky.

Po této velice nepříjemné zkušenosti jsem začala pročesávat internet a zjistila jsem, že bohužel otázka posečených srnčat trápí ve velkém celou republiku. Na facebooku jsem objevila velmi aktivního myslivce v této oblasti pana Petra Slabu, který se snaží pro srnčata udělat co je v jeho silách, a jeho příspěvek „Smutná srnčí máma“ mluví za vše. Nedávno vyšel v Myslivosti jeho příspěvek o problematice senosečí a tam je řečeno vše…

http://www.myslivost.cz/Pro-myslivce/Aktuality/Problematika-senoseci-aneb-Zachranme-srncata-podru

http://myslivost.cz/Pro-myslivce/Aktuality/Dotaznik-Zachranme-srncata?threadid=15361&forumid=853

https://www.facebook.com/groups/775536349131627/

https://www.facebook.com/events/311472169010996/permalink/322112077947005/