Stejně jako vloni vyšla dovolená nečekaně a neplánovaně na březen, letos jsem se opičila a neplánovaně vyšla na březen zas. Holt přetržený křížový vazy u psa (článek najdete zde) si člověk dopředu nenaplánuje (posun loňské), tak si stejně zaměstnanec nenaplánuje, že „jeho” firmu koupí a rozpustí konkurence (posun letošní) – ve zkušebce se blbě někam jezdí:)

V Brně už od pátku pršelo, v noci pršelo, v sobotu pršelo. Odkroutila jsem si jízdy v autoškole, a když už pršet přestávalo, nastal přesun do jižních Čech, kam se déšť sunul za náma. Pršelo i celou noc na neděli a skoro celou neděli… Řízením osudu jsme v neděli skončili kousek od Hluboké nad Vltavou v zoo Ohrada, kde jsem byla bezmála před 20 lety s naší třídní z gympu, která s náma každej rok někam jezdila. Moje vzpomínka na zoo byla spíš zašlá, ale teda to překvapení, když jsem čekala hromadu socialistických výběhů a čekalo mě úplně parádní, moderní zoo s krásným prostředím a nejen s tygříkama ussurijskýma.

V zoo Ohrada

Psi z toho v neděli ještě moc neměli, za to se už mohli těšit na pondělí, kdy nás čekal s Feri první výlet. Po žluté z Veselí nad Lužnicí směr Borkovická blata, kde jsem měla sraz se zbytkem. Asi kilák za Veselím mě ale čekal zákaz pohybu osob mimo stavbu a kam oko dohlédlo, bylo všechno rozkopaný v přípravě na prodloužení dálnice D3. OK, a co teď? Rychlý průzkum mapy ukázal možnost jít po žluté do Vlkova, zhruba 8 km kolem Veselských pískoven a přes PR písečný přesyp. Tak jsme to otočili a krom lidí ve městě jsme nepotkali ani nohu. Sluníčko dokonce taky vylezlo, takže on ten březen někdy fakt umí být i teplej a příjemnej. Až na ten vítr…

Na blata jsme se taky dostali, s kolobkou to máme ozkoušeno, po rovince a dřevěných lávkách táhnou vlci celkem hezky, takže se unavili oba dva. Na blatech v březnu ještě nekvete vůbec nic, takže rozhodně doporučuju zajet si sem až na jaře, kdy to asi bude zajímavější. Zatím se teda březen ani říjen neosvědčili, tak snad příště někdy na jaře.

V úterý jsem taky vyrazila po žluté s Feri ze Sepekova na Stádlec a zase chybka. Ta žlutá mi prostě není souzená a tak po čtyřech kilácích konec žluté značky… vycházím po louce, mrknu vpravo, nic, a tak vyrazím automaticky doleva. U otevřených vrat s nápisem zákaz vstupu na soukromý pozemek se zarazím a hledám žloutou, ale ta nikde. Vrátím se k vyústění na silnici, ale žlutá fakt není ani vpravo. Koukám do mapy a na pár set metrech žlutá není (v mobilní verzi není, na internetu ale žlutá vede obcí) a jediná rozumná možnost je projít zakázanými otevřenými vraty… tak se vracím a rychle probíhám cizí pozemek a kousek dál po silnici ejhle – žlutá značka. Dál už žádné překváplo, jen krásný mechově měkký a zelený nádherný les. No a samozřejmě žlutá v terénu plně neodpovídá žluté na mapě. Jaké překvapení:) 10 kilásků nás moc neunavilo, ale aspoň zvedlo chuť k jídlu.

Odpoledne zas 4 kiláčky na kolobce kolem rybníků u Frahelže. Po rovince na asfaltu jsme se svezli oba, takže psiska musela táhnout bezmála 150 kg. Rychlost se přiblížila i rychlosti chůze – jinak jim nemám šanci stačit, i když v reálu táhne jen Feri a Tim spíš tak kluše vedle.

Středa byla ve znamení předdomluveného výletu s posilou z Prahy, ale kvůli počasí jsme jej odložili o den a místo toho se opravdu dovolenkově váleli u oběda, v čajovně a na internetu v Českých Budějovicích.

Ve čtvrtek jen mrholilo, což bylo o dost lepší než předchozí den, a z Bechyně jsme vyráželi v dobré náladě s tím, že se vidíme zas po dlouhé době s pražskou posilou. Kousek Bechyní s vyhlídkou na město i na Bechyňskou duhu, kde jezdí vlak i auta na jedné cestě až k ústí Židovy strouhy. Mezitím přestalo i pršet, ale na slibovaných 18 °C a slunečno to pořád nevypadalo. Nám stačilo, že dneska budem v suchu. Oblečení jsme nakonec ale suchý vážně měli!

Hned u ústí Židovy strouhy se totiž ukázalo, že budeme muset brodit. No dobře, jednou to přežijem… dvakrát taky… třikrát? Nešlo by to obejít? No tak teda i po čtvrtý… Hmm, ale po pátý do toho už nejdu! A ještě mám to štěstí, že přes vodu je spadlý kmen. No co dodat, kdybych do tý vody hupsla rovnou, mohla jsem si ušetřit ostudu, jak jsem dělala kino pražský posile, a taky tu hromadu odřenin po celým těle. Monclák a rozseklá brada byly už jen třešnička na dortu, ale foťák byl zachráněn před utopením úspěšně. Nakonec jsme už nebrodili. Zvolili jsme postup zdoláváním prudkých svahů po cestičkách od zvěře s řekou někde pod námi. V suchu, ale nevím, jestli ta námaha, kterou jsme vynaložili na to škrábání se děsným terénem, byla adekvátní snaze se vyhnout dalším brodům. Ale jo, asi byla a dalších 7 brodů jsme minuli pěkně bez zouvání. Pak už jen závěrečný finiš do Týna nad Vltavou na obídek a pohár se šlehačkou.
Pražská posila dokončila okruh do Bechyně, zatímco my uklízeli chalupu, abychom mohli vyrazit směr práce.

Foto: Mawenzi. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz