ZANINY CESTY: Zážitky od Sázavy

Původní impuls byla (letos už druhá!) letní odstávka teplé vody. Přece nebudeme doma!

A do Kácova, resp. na Sázavu, jezdíme poctivě už moc let. Kdysi dávno do Českého Šternberka, pak do Ledečka, pak do Ratají a nakonec do Kácova – nejdřív do hotelu na náměstí, pak zdejší pivovar otevřel ve svém areálu hotel. Tam jsme byli poprvé, když ještě měli zprovozněné jen dva pokoje, chodilo se k nim po dost pochybných původních schodech a do hospody na snídani se muselo zadem přes dvůr. Rádi na to vzpomínáme.

Letos na konci prázdnin jsme přijeli jen na tři dny, měli už hodně obsazeno, ale musím říct, že zážitky stály za to.

V pondělí jsme dorazili až po poledni, a tak jsme se šli jen podívat na golfový areál, který tu otevřeli před pár lety. Upřímně řečeno jsme tam šli na kafe, mají moc dobré.

V úterý jsme vyrazili na vlak, který nás dovezl do Ledečka. Máme vyzkoušeno, že chození podle řeky znamená, že člověk nenasbírá nějaký úctyhodný počet kilometrů – každou chvíli se drápe do kopce, aby pak zase klouzal dolů, protože je třeba překročit nějaký zanedbatelný potůček, který se do Sázavy vlévá.

Tady býval les.

Na lesy je letos smutný pohled. Jsou sice místy smíšené, ale co si budeme povídat – většinou jsou to smrky, občas borovice. A usychají nebo je žere kůrovec, prostě hodně, odhadem čtvrtina lesů je vykácená, leckde stojí uschlé stromy.

Poměrně to zarůstá – prozatím zejména netýkavkou, které je bohužel na Sázavě spousta. Doufám, že až stromy (většinou náletové, zaplaťpánbu za ně) trochu povyrostou, tak ji vytlačí. Snad. Zatím kvetla všude, dlužno říct že k potěše místního hmyzu.

Z Ledečka jsme došli do Ratají, kde jsme obhlédli místní zámek (nic nového) a rovnou šli dál k Malovidům. Tam jsme museli k naší oblíbené kapličce mezi poli, ale jak dál?

Normálně bychom šli dál po červené značce do Českého Šternberka, je to kousíček. Jenže Frantovi (a přiznám, že i mně, která si těsně před odjezdem pořídila hexenšus) se moc touhle cestou nechtělo, na konci je třeba slézt téměř kolmo dolů pár metrů k potůčku a zase je vylézt nahoru, je to tam opravdu hodně příkré a mizerně schůdné.

Existuje ještě jedna cesta, zadem, o dost delší a poměrně nudná.

Lesní rybníček

Nakonec jsme vymysleli jakýsi kompromis, který dopadl výborně, trefili jsme se na nový lesní rybníček a další kapličku a pak dokonce i zpátky k nádraží v Českém Šternberku. Vzhledem k tomu, jak jezdí vlaky (opravdu jezdí, po snad dvouleté výluce), jsme dorazili zpátky poměrně brzo, ale o to víc jsme si mohli užít večerní procházku za šera.

Večerní Kácov

Ve středu jsme se v klidu nasnídali a vyrazili stejným směrem jako včera, ale tentokrát pěšky. Prošli jsme areálem Sporthotelu na konci městyse (zastávka na nanuka) a pokračovali po červené značce. Bývala tam ne zrovna ideální cesta přes paseku, která končila na poměrně slušné cestě.

Tak letos to bylo jinak. Značená cesta vedla na paseku, kde se jaksi rozplynula (ona to taky není ani tak paseka, jako stráň, kde předloni vykáceli stromy). 

Dobře, to se stává. Pokračovali jsme po pěšince, která jevila známky jisté prochozenosti. Ty postupně mizely a stráň byla čím dál strmější. On je to takový divný pocit, když jdete opravdu hodně strmým terénem, po nesoudržném povrchu… a pár metrů pod vámi teče řeka.

Franta trpí na závratě.

Tak dlouho jsme doufali, že se to už musí zlepšit, až už jsme byli tak daleko, že nemělo smysl se vracet. Nakonec jsme se dostali k vyschlému korytu potoka, což nám přišlo jako dar z nebes. Tím se nahoru dostaneme líp, než abychom se snažili udržet na vrstevnici a jít dál. A nahoře to už bude rovné.

Na vrcholu

Úplně jednoduché to nebylo, i tady jsme šlapali do čtvrt metru materiálu, který nedržel pohromadě… ale nakonec jsme byli nahoře. Poslední krok, vytáhla jsem se na skalku. A málem spadla zpátky.

Byla jsem na kamenné špičce, která takových možná deset metrů vyčnívala jako rozhledna nad ostatním krajem (pěkný výhled). Co teď?

V první řadě jsem musela počkat, až se ke mně dostane už značně zničený Franta. Pak jsem neodolala a rukou, třesoucí se vyčerpáním, udělala aspoň dva snímky (ani jeden za moc nestojí). No a pak jsme šli hledat, co dál.

Naštěstí to nebylo zase tak složité. Za chvíli jsme se dostali na cestu, kterou jsme si pamatovali a po které jsme dokonce došli ke kiosku u břehu Sázavy.

Raději nebudu mluvit o tom, že u kiosku jsme málem spadli do Sázavy, když jsme slézali k vodě umýt si (nepopsatelně špinavé) ruce.

Zbytek cesty proběhl už standardně – kolem Soběšína (tentokrát jsme měli tak málo času, že jsem ani nezašla na druhou stranu řeky) k motorestu U rybiček (ano, ten u dálnice) a na hrad Český Šternberk. Ráno jsem si ještě myslela, že bychom třeba zase po pár letech zašli na prohlídku. Nezašli, měli jsme co dělat, abychom stihli vlak.

Ale takhle s odstupem se na to vzpomíná docela dobře. 

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.