Když máte zkouškový, jako měl teď já, dost často máte intenzivní pocit, nebo spíš jistotu, že vám z toho brzo jebne. Drtíte se něco, co v životě nepoužijete (protože proč neučit studenty ekonomiky laktační periodu krav, že jo), spolužáci maj dávno hotovo a chluběj se fotkama lyžování ve Švýcarsku/slunění se v Karibiku/postcoitálního lenošení v Budapešti. Výbuchu mozku se dá vzdorovat různě. No a já našel ten nejlepší způsob. Saunu.

Považuju se za saunistu mazáka. Jako malýho mě bral táta do sauny každej tejden. Díky tomu jsem se taky naučil jistý nepsaný i psaný pravidla. Sprchovat se, podložit se a hlavně neočumovat. Tak se mimochodem pozná saunista amatér. Jakmile totiž očumujete nahý lidi v sauně, celý osazenstvo výhně vás probodne pohledem, kterej je fyzicky cejtit.

Ve svý dosavadní profesionální kariéře jsem byl členem dvou pražskejch saunaclubů, s příležitostným hostováním v sauně v Teplicích. Svou dráhu jsem začal v sauně Hotelu Praha, kam mě táta poprvé vzal dřív, než jsem mluvil. Měli tam sice jenom jednu saunu, ale tamních sto stupňů byly ideální podmínky. Jenže pak saunu zavřeli, hotel zbourali a já byl najednou na listině volnejch saunistů. Dalších deset let jsem trávil postupně všechny večery na hokeji a sauny se mi nedostávalo, vyjma občasný sauny v Teplicích během návštěv babičky. A teď jsem díky tátovi objevil kouzlo saunových světů. Mým domovským hřištěm se stal jeden saunasvět kousek od centra (jmenovat nebudu, už teď tam musím stát frontu).

Taková sauna, to je něco jako turbokombinace masérky a psychologa. Uvolňuje tělo, duši a podle eventuálního použití esence i dutiny. Do toho je to jistojistě jediný místo ve vesmíru, kde spolu dokážou dva naprosto cizí člověkové konverzovat a bejt nahý zároveň. Zlatý pravidlo tvrdí, že saunování se co do dýlky i počtu opakování řídí osobním pocitem, má jít o relax. Já mam třeba rád horní řadu, kde bejvá nejvíc horko, a moje pobyty se pohybujou v intervalu 10-15 minut (rád odcházím propečenej). Ledovej bazének je sice teoreticky dobrovolnej, ale pro docílení všech pozitivních efektů je naprosto klíčovej. Mezi saunama doplňujeme tekutiny (vodu, malý pivko nechte profíkům) a odpočíváme tak čtvrt hoďky.

No a pak jsou tu saunový ceremoniály, konkrétně ten jeden, kterej se váže k názvu článku. Ceremoniál, to je vlastně saunování s programem. Saunovej mistr/mistryně jako jedinej není nahej, pouští hudbu, litím vody na kamna řídí teplotu v sauně, vzniklou páru rozhání máváním ručníku a pokládáním sněhovejch koulí s vonnou esencí na kameny dělá dobře vašim sliznicím... teda aspoň nosním (vzpomínám na ceremoniál, kdy sauner použil esenci z eukalyptu, načež slečna sedící v první řadě s kolenama od sebe s úpěním a rukou mezi nohama vyběhla směr sprcha). Zmíněný mávání ručníkem může bejt, při dostatečný zkušenosti mávajícího, až artistickým vystoupením. Zároveň během ceremoniálu dostáváte rázy horka, což je teprve ta správná bašta. Pocitová teplota se od začátku, kdy je okolo 60-70 stupňů, postupem času vyšplhá až ke stovce. Skutečná teplota paradoxně klesá (naháči teplo absorbujou), ale díky zvyšující se vlhkosti vám je větší vedro. Hudba v sauně je sice skvělej koncept, ale na ceremoniálech se bohužel většinou hraje nějaká zšenštilost typu Eda Sheerana.

Ale teď už k události, která mě inspirovala k napsání tohohle majstrštyku. To jsem si takhle v jedno úterý uprostřed zkouškovýho šel vyčistit hlavu do sauničky. Nechtěl jsem to tentokrát moc hrotit, žádný výkony, prostě pohodička. Příchod se mi, spíš náhodou, povedlo načasovat naprosto ideálně. Vyzvednutí ručníku, prostěradla, svlíknout, osprchovat a rovnou na ceremoniál. Pohodlně jsem se usadil na oblíbený místo v horní řadě a naladil se na přijímání horka. Vešla saunerka andělskýho vzezření. Drobná blondýnka v šatečkách bez zad, která ovšem, jak se následně ukázalo, nejspíš o půlnocích tancuje s ďáblem.

Po úvodní instruktáži o podkládání se a sprchování řekla, že jelikož je po nemoci, chtěla udělat mírnější ceremoniál, ale že jsme to my, tak jakej ceremoniál teda chceme. Od profíků v horní řadě (to jest včetně mě) se ozvalo: „Jen ať to pálí.“ Holčině neznatelně blesklo v očích, bylo jasný, že tady se bude bojovat o čest. Od tý chvíle vizuálně komunikovala výhradně s horní řadou. Do repráků pustila skvělou filmovou muziku Hanse Zimmera. Tři koule s esencema proběhly celkem normálně, teplota vylezla někam na příjemně horkejch 95. Tou dobou jsme tam už seděli nějakejch 10 minut, což je pro normálního smrtelníka konečná. Frajerka mrkla na nás profíky, kteřížto jsme se hrdě tvářili, jako že v pohodě, i když nějak extrémně propečený jsme taky nebyli. Nevypadala překvapeně, spíš odhodlaně. Ošila se a prohlásila: „No, pořád trochu kosa,“ takovým tónem, že bylo jasný, že teď teprve začne sranda.

Hans Zimmer do toho začal pořádně mydlit a bloncka nasypala na kamna množtví ledu, který by v baru stačilo na silvestrovskou kalbu, včetně ranního ledování jater. Chytla do každý ruky jeden ručník a zaklekla vedle kamen v dramatický pauze, kdy se led měnil na vedro, Hans osnoval crescendo a my se chystali držet se zuby nehty.

Potom začala ručníkama rozdmýchávat pekelný tornádo. To nás to ještě nahoře ukrutně bavilo. Potom ta satanistka, teď už s naprosto zjevnejma bleskama a hromobitím v očích, čapla vědro, naběračku a přešla ke kamnům. Bez jedinýho mrknutí nebo uhnutí očima se nám v horní řadě koukala do očí s výrazem: „Tak ukažte, na co máte, parchanti,“ zatímco pravačkou postupně nalila do kamen něco mezi tůňkou a oceánem. Teplota rostla do běla, pot se vařil, puchýře naskakovaly, ale my zabejčeně drželi dál. Ta fešná holka u kamen uznala, že si zasloužíme remízu v utkání s ďáblem, a s poděkováním odešla... asi zpátky do dolních rozměrů.

Setkal jsem se s peklem a přežil jsem. Přísahám, že když jsem vstupoval do bazénku, voda kolem mě začala vřít, musel jsem to dvacet minut rozdejchávat, malý pivko do mě zaplulo jak do Magdy Vášáryový (moje dětská láska, btw), ale přežil jsem. Takže až nastane soudnej den, tak vězte. Nebe je krásný, voňavý, spirituálně čistý místo s hezkým výhledem. Ale na pěkným koni se jezdí jinam...

P.S.: Název článku pochází z SMS konverzace s tátou. Jelikož se s tím samým blonďatým peklem setkal o tejden dřív, tak po mým popisu večera přesně věděl, o který saunerce je řeč.

Ilustrační foto: Venkovní vytápění sauny ve Vuokatti, wikimedia