Zcela nepochybně patřím mezi ty, kteří upřednostňují pohodlí před módou a kteří jsou přesvědčeni, že s formálností oblečení se to občas přehání. Tím nemám na mysli, že by se snad do Národního divadla mělo chodit v džínách, to rozhodně ne, ale třeba požadavek některých zaměstnavatelů, aby ženy v práci nosily formální kostýmky a lodičky, mi přijde přehnaný. Zaměstnavatel by přeci neměl nutit své zaměstnankyně chodit v obuvi, která je lékaři prohlašována za nezdravou. Navíc je to možné brát jako diskriminaci nejen kvůli botám deformující nohu, ale i z důvodu, že ženy obvykle mají menší plat, ačkoli je požadované oblečení stojí víc peněz než muže. Také mi nedává smysl, když se stanovuje společenská prestiž prostřednictvím značek bot, hodinek, oblečení a doplňků. Šaty tak dokážou udělat z kmána pána – alespoň tedy spousta kmánů je o tom přesvědčeno, aniž by je napadlo, že rytířem se člověk nestane tím, že si oblékne brnění.

Dokud jsem chodila do zaměstnání, které navíc sebou přinášelo občasnou účast na společenských akcích, musela jsem mít ve skříni příslušné oblečení. Jakmile toto nebezpečí pominulo, začala jsem svůj šatník redukovat. To už jsem byla odstěhovaná z Prahy, kam jsem někdy zajížděla k lékaři nebo na kafíčko s přítelkyněmi. Při té příležitosti jsem se občas v obchodním centru prošla známými textilními obchody. Už jsem tehdy psala o tom, jak na mě nepříjemně působily řady stojanů plných oblečení, často nevábného, z divného materiálu, s podivnými vzory a ozdobami. Jak na mě padal děs z toho, kolik toho je a kolik z toho se neprodá ani ve slevě. Přesto se to oblečení kdesi v Asii vyrobí a do Evropy se doveze na lodích, jejichž uhlíková stopa je ohromná. A nakonec se to všechno dříve nebo později sešrortuje.

Již druhým rokem žijeme v době koronavirové. Kamenné obchody jsou většinu té doby zavřené, fungují jen obchody internetové, které začíná používat čím dál víc zákazníků. Některé obchody nabízejí poštovné zdarma, takže kupující mívá pocit, že ušetřil, a tudíž si může objednat ještě něco navíc, jiné poštovné účtují, takže lidé si toho raději objednají víc, aby se jim poštovné rozložilo. Přesto se oblečení zcela jistě prodává mnohem méně, než před pandemií, a obchodníci čím dál častěji problém, co se starou sezónní kolekcí a kde seženou prostředky na nákup kolekce na sezónu další. Protože návrháři navrhují a výrobci vyrábějí další a další oblečení, ačkoli to předchozí nikdo nekoupil a nenosil. A přesto musí pryč, nikde není sklad, kde by mohly zimní bundy počkat na další rok, a hlavně, vždyť přece budou bundy nové. Co na tom, že budou téměř stejné. Ty staré musí pryč, půjdou do stoupy. Hlavně že se kola točí… Přemýšlím, zda je vůbec v našich silách ta kola zastavit. Zdá se mi, že výroba všeho je ve skutečnosti tak levná, že se vyplatí, i když se nějakou dobu téměř nic neprodá. To je přece něco šíleného.

Přemýšlím, co vlastně sama opravdu potřebuju a co jsem si na sebe za uplynulý rok koupila. Nějaké prádlo a plavky. Dvě bavlněná trika, úplně stejná jako ta, co se mi už začala rozpadat. Pohodlné orientální kalhoty na doma i na ven, opět jako náhradu za již nepoužitelné. Dvoje manšestráky mi slouží už nejméně pět let a snad ještě nějakou dobu vydrží. Nové pyžamo jsem dostala od Ježíška. Barefootové sandály si vyrábím sama a chtěla jsem se naučit vyrábět i boty, jenže kurz musel být kvůli kovidu už dvakrát zrušen. Než se ho dočkám, tak jsem si udělala radost a objednala si kytičkované barefootové tenisky, na které se nedočkavě těším. A dnes mi přišly už dříve objednané bláznivé barevné ponožky, každá z páru jiná. Asi se do těch hravých tenisek tak úplně hodit nebudou, ale na druhou stranu, proč si neudělat svět veselejší.

Až do jejich roztrhání.

Až do roztrhání těla.

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/