Pranostika: Svatá Anna – chladna z rána.

Moje poznámka: Už aby to bylo!

V Praze jsem se jen otočila a za nějaké tři dny mazala zpátky na Soutok, tentokrát bez Franty, kterému se nechtělo. Přede mnou byly čtyři celé dny a hodlala si je užít. A tak jsem se vypravila do Týnce nad Sázavou. To se kousek popojede vlakem a pak vyšplhá na vršek těch skal, co tady lemují Sázavu (cesta nahoru 1,5 km s převýšením 200 m). Zjistila jsem při té příležitosti, jak děsně moc jsem z formy.

Pak pár kiláků po relativní rovině, lesem, mezi loukami – hezká cesta to je. A pak bylo třeba zase to převýšení sestoupat dolů k vodě do Týnce.

Na fotce nevynikne, jak je to stoupání vydatné.

Další den jsem si naplánovala dojít na Slapy s významnou zastávkou v hospodě U Taterů, což je jedna z posledních trampských hospod, co znám. Na Slapy se ze Štěchovic dá dojít po Povltavské stezce (oficiálně zavřené, stejně se na ní bojím) nebo přes kopec po první stezce, kterou vytrasoval Klub českých turistů v roce 1889. Pozapomněla jsem, že se cestou musí projít bažinkou, která není příliš blahodárná pro jedince s ortopedickými vložkami v botách a zdravotním punčochami na nohou. Hm, nějak jsem to přešla, ale bylo to o fous.

Hloupé bylo, že jsem se nepodívala, kdy U Taterů otvírají – samozřejmě jsem přišla o hodně dřív. Nicméně aspoň pivo mi načepovali a dolili vodu do termosky. Usoudila jsem, že se mi nechce vracet pěšky, místo toho došla na ty Slapy, zkontrolovala jednak sochu svatého Jana, podle kterého sejmenují Svatojánské proudy, které byly kdysi postrachem vorařů, druhak přehradní hráz, jestli se na ní pracuje, když je zavřená. Měli štěstí, pracovali.

Za těmi sytě zelenými stromy teče cca o 50 m níž Vltava

V sobotu už slibovali pořádné horko, tak došlo na kratší trasu (ovšem taky s řádným stoupáním) – říkala jsem si, že v lese to půjde. Šla jsem na Homoli, což je ten kopec, na který jsem jinou cestou skoro vystoupala včera, tentokrát ale jsem mířila až na vrchol, kde je horní nádrž přečerpávací elektrárny Štěchovice. Nepříjemné bylo, že tahle místa si oblíbili kolojezdci, kteří se radostně řítí úzkými stezníky dolů, bez valných ohledů na pěšáka supícího vzhůru.

Pěšák je odměněn hezkými výhledy. Člověk by nečekal, že ve Středočeském kraji kousek od Prahy uvidí scenérie, za které by se nemusely stydět Krkonoše. Výškové rozdíly mezi vodní hladinou a vrcholky (ne až tak vysokých) kopců jsou prostě značné.

Nahoře na Homoli

Cesta zpátky byla hezká a docela pohodlná, místy lemovaná krásnými starými buky. Akorát že poslední asi kilometr před Štěchovicemi člověk skončí na výpadovce…

V neděli mělo být horko ještě větší, pomalu už mi docházely lesní cesty. Nakonec jsem vyrazila na Medník - ano, to je to jediné místo v republice, kde na jaře kvete kandík psí zub. Nechtěla jsem na vrchol, i když jsem skoro až nahoru vyšla. Nic speciálního tam není, ale je to tam prostě hezké.

Jenže sestup k turistickému přístřešku s výhledem (zarostlým) na Sázavu nebyl nic moc. Šla jsem ponejvíce před časem vykácenými svahy, aktuálně zarostlými maliním, ostružiním a kopřivami vyššími než já. Cestička nebyla v té změti moc vidět a představa, že bych do toho spadla, mě nutila jít velmi opatrně.

Vyhlídka pod Medníkem

Ale všechno dobře dopadlo a já pomalu došla lesem do Pikovic na oběd a pak odtud nahoru na další kopec, kde na mne čekala lednice s vychlazenou minerálkou.

Foto. Zana Na další fotky se můžete podívat tady na Rajčeti.