PSÍ ROZCESTNÍK: Yoda ve Skotsku a na Orknejích (1) Cesta tam (září 2026)
Čekáme na cestu pod Kanálem. Cesta do Skotska a na Orkneje, září 2026. Yoda na cestách foto: Xerxovi, Neviditelný pes
Už dlouho jsem měla sen. Podívat se na Orkneje. A dostala jsem krásný dárek ke kulatinám – výpravu tím směrem, jen my dva a Yoda. Plánovala jsem si podrobnosti docela dlouho. Nakonec z toho bylo zářijových deset dní.
Ve Skotsku v létě hodně pršelo. Víc než jiné roky. A i když jsme vyráželi, předpověď dobře nevypadala. Abychom déšť zahnali, zabalili jsme pláštěnky, dokonce jsem jednu koupila i Yodovi. Sice mu byla trošku malá, ale velkému vichru a dešti měla odolat.
Vyráželi jsme ve čtvrtek 10. září 2026 brzičko ráno. Za chvilku jsme byli v Německu a jelo se přímo parádně. Žádné kolony, perfektní cestovní počasí, klidná svižná jízda. Po Německu přišel kousek Nizozemí, pak Belgie a nakonec kousek Francie. Neboť s psiskem se nám osvědčilo použít k překonání Kanálu Eurotunel – žádné kymácení na lodi, ale jen 35 minut ve vlaku. A může se sedět v autě i s psíkem. Proto cesta do Calais.
Sice v propozicích píšou, že můžete přijet i o čtyři hodiny dřív, než je plánovaný čas odjezdu, ale bylo hodně plno, a tak jsme čekali na parkovišti skoro dvě hodiny. Alespoň jsme v klidu odbavili Yodu na veterinárním stanovišti. To znamená, že úředník zkontroluje psí pas a podá mi čtečku. Já před ním načtu čip… a je hotovo.
Ale raději čekat, než dojet pozdě. Přeci jen ke zpoždění za těch 1100 kilometrů mohlo dojít. Do vlaku jsme se dostali kolem sedmé večer, a v půl sedmé byli v Anglii. Že to nesedí? Ale ano – překročili jsme časové pásmo. První bydlení jsme měli jen kousek, nad útesy na okraji Folkestone.
Protože to bylo na jednu noc, volila jsem levné malé bydlení. Bylo maličké – ale perfektně vybavené. Bylo tam opravdu všechno – dokonce i psí pelíšek (a balíček sušenek pro psího zákazníka). Jen ten pelíšek měl Yoda pod hlavu – pod tělo jsme z auta museli vynést ten jeho.
Při večerním venčení ve slabém dešti jsme potkali krásnou lišku. Z pár metrů si nás zvědavě prohlížela – inu oprásklá městská šelmička. Ale bohužel mobil byl „doma“ v nabíječce…
Ráno jsme vstali brzičko. Po rychlé snídani jsme nasedli do auta (většina věcí v něm byla přes noc, takže žádné velké balení) a vyrazili jsme na dalších 1100 kilometrů. Tentokrát ale byla v plánu cesty dvě delší protažení nohou.
První bylo v Riponu. Malé město kousek od dálnice (tedy malá ztráta času), velké turistické parkoviště blízko centra a navíc obklopené parkem – ideální procházka s psiskem. Však taky psů jsme za chvilku v Riponu potkali snad dvacet. A Yoda ihned přepnul na dovolenkový mód - jsem dokonalý, klidný, přátelský… Kdyby se takto vždy chtěl chovat i za humny!
Katedrála krásná (uvnitř je i prastará krypta z roku 672), kolem kostela je starý hřbitov přeměněný v park. A protože je to Anglie – je psům vstup povolen. Prostě tohle zastavení se povedlo. Vyšlo tak, jak mělo.
Další zastávka si vyžádala větší zajížďku. Ale chtěla jsem slavné kelpie u Falkirku vidět na vlastní oči. The Kelpies jsou dvě 30 metrů vysoké hlavy, které sice vypadají jako koňské, ale pozor, to nejsou koně, to jsou pěkné potvory, tyhle bájné kelpie (vygooglete si). Kolem soch je obří park, vodní kanály, rybníky, trávníky, lavičky, stánky… a stovky lidí a psů.
Provedení zajímavé, uvnitř otvorů posedávala spousta ptáků. Dokonce se dá jít i dovnitř, je tam schodiště a vyhlídková místa. Na to jsme čas neměli, museli bychom střídat… a přeci jen nám dost kilometrů ještě do cíle scházelo. Opět musím poznamenat, že Yoda neřešil žádné psy, ani ty černé velké (co tak nerad), ani bordery (které má rád snad ještě míň).
No a pak poslední úsek do Fort Augustus. Městečka na jižním konci slavného Loch Ness. Kamenný domek přímo u zdymadel na břehu Kaledonského kanálu se měl na následující čtyři noci stát naší základnou pro průzkum skotské vysočiny.
Foto: Xerxovi. Podívejte se do pěkné fotogalerie!




