Ztracený Pánbůh je prostý křížek v dřevěném rámečku na vysokém smrku. Neváže se k němu žádný příběh – je to prosté poděkování Bohu uprostřed hor. Tohle jsme si načetli před druhým kolem hledání.

Parkujeme v Bílém potoce u nádraží. Je nedělní ráno, i tábor, který po chvíli míjíme, teprve vstává. Na cestě, která nás čeká, se moc lidí nikdy potkat nedá. Pro cyklisty je nesjízdná, pro pěšáky náročná. Údolí Černého potoka je nejstrmější v Jizerských horách. Krása divoké vody se zde ukazuje v celé řadě peřejí a vodopádů.

Night je „vodní“ cestou nadšen. Jakmile je potok z cesty snadno přístupný, cachtá se v něm jak kachna. Široká nově opravená cesta (po povodních v roce 2010) nás dovede až k odbočce k největšímu – Dolnímu vodopádu. Vody teče tak akorát – moc hezký soulad mezi kamením a vodou.

Odbočka (značená) k Hájnímu kostelu

A stoupáme dál – další značené odbočení z cesty je u Hájního kostela. Skalní útvar s vyhlídkou je místo zvláštní. Geologicky je zajímavá mohutná aplitová žíla v žulovém masivu – jako by hlavní balvan byl podepřen řádkou dlaždiček... A k místu se pojí i řada pověstí – o krvavých obřadech ve skalních mísách na vrcholu v dávné minulosti, o zlatém pokladu uprostřed hory...

Hájní kostel

Výhledy na Frýdlant, Hejnice, rozeklané skály Frýdlantského cimbuří či na Nos na druhé straně údolí. Night je naštván. Je přivázán ke stromu, neboť nechci, aby lezl na úzké kamenné schody. Stejně by kovový žebřík na vrchol nezvládl a tak hlídá batoh.

Kvalita cesty se trochu změní

Sestoupíme zpátky na cestu údolím. Její kvalita se po chvíli výrazně změní. Z pohodlné cesty je hromada kamení. A po chvíli je to hromada kamení se spoustou tekoucí vody. Je to běžné, že při vlhčím počasí si voda teče cestou nejpohodlnější – vyšlapanou. Nevadí nám to – jsme rádi, že Jizerky „čvachtají“.

Další krátká zastávka je u Poledního vodopádu. Opět připínám psisko – nechci ho pustit do divoké vody. Polední vodopád je širší, malebnější. A stoupáme dál a dál, konečně se sklon zmírní a čeká nás kousek „civilizace“. Cesta oblíbená cyklisty pro Nighta znamená připnutí na vodítko.

Ale po pár desítkách metrů cestu oputíme a podél jednoho z mnoha potůčků vyrážíme hledat malý křížek. Už víme, že je umístěn na vysokém smrku. A to zjednodušilo výrazně hledání. Přestože okolní stromky výrazně poporostly, našli jsme Ztraceného Pánaboha vlastně snadno.

Potoky a potůčky jsou na řadě míst vkusně a hlavně účelně rekultivovány. Hodně skoro neviditelné práce se dělá v horách na pomoc přírodě. Svačíme a kocháme se tou krásou kolem. A máme radost, jak se výlet vydařil – vodopády, skály i ten ztracený křížek.

Čeká už jen cesta zpět. Protože neradi chodíme stejnou cestou, našla jsem si trasu sice po cestách mimo turistické značení, ale i mapy cz mi ji natrasovaly jako existující. Od sedla mezi Smědavskou horou a Poledními kameny vyrazit po Richterově cestě a pak přejít na vrstevnicovou cestu k Bílému potoku (potoku) a podél jeho břehu sestoupit do Bílého potoka (obce). Jasně že vrstevnice přímo křičely, že to bude místy skoro volný pád... ale to se dalo čekat.

Richterova cesta je široká, s řadou kamenů, často podmáčená, hodně strmá. Ale šlo se po ní dobře. Blízko Preisslerova křížku (zemřel při svážení dřeva na saních) jsme měli ostře odbočovat. Křížek jsme našli, odbočku ne. Tedy po chvíli jsme zjistili, že naše cesta je neznatelný stezníček vedoucí přes bažiny, kamenná pole, borůvčím. Překračovali jsme padlé stromy, i psisko si dávalo pozor, kam šlape.

Sestup není snadný

Jen náhodou jsme nalezli ještě jeden křížek. Schmist-Gustlův kříž na malé skalce připomíná další neštěstí v horách. Když jsem došli k potoku, byla zřejmé, že cesta po jeho břehu existuje jen na mapě. Velmi opatrně jsme sestupovali strmým nepřehledným terénem. Skály, balvany, staré listí ukrývající hluboké škvíry mezi kameny, větve, kořeny.

Konečně dole

Night byl vzorný. Opatrný, šikovný, spolupracující (na dvou místech jsme ho z vyšší skalky „shazovali“). Když jsme slezli dolů a na břehu širokého, najednou klidného potůčku se objevila cesta, psisko propuklo v nadšený trysk. Hurá – konečně pevná půda pod tlapátky.

Tam nahoře jsme byli

Na a za chvilku přišlo na řadu vodítko a výlet byl u konce. Tentokrát trošku dobrodružnější, ale všechno dobře dopadlo. Ani ty nohy nás po přeci jen větším zatížení v neschůdném terénu druhý den nebolely. A Night?? Ten už večer zase řádil na zahradě – jako by snad ani venku nebyl.

Foto: Xerxovi. Klikněte do kteréhokoli obrázku a podívejte se do bohaté fotogalerie!