57 fotografií

Předchozí díl najdete zde.

V pondělí ráno jsme vše sbalili, klíče nechali na stole (pan domácí byl v práci) a vydali se na sever. Času na přesun bylo hodně, a tak nás čekala před ubytováním v Seline ještě návštěva Šibeniku a vodopádů na řece Krka.

Šibenik, duben 2024

V Šibeniku, ve starém městě jsme opět byli sami. V katedrále svatého Jakuba probíhala mše a tak jsme si na prohlídku museli počkat. Čas jsme si pokrátili procházkou úzkými stinnými uličkami i sluncem rozzářeným nábřežím, dobrou zmrzlinou a pozorováním lodí v přístavu.

Katedrála svatého Jakuba. Šibenik, duben 2024

Katedrála stála za tu chvilku čekání, italský vliv byl velmi zřetelný. Z parkoviště u přístavu jsme měli namířeno do národního parku Krka – nejprve do hlavního areálu u obce Lozovac. Bohužel tou dobou tam jela i dlouhá řada autobusů z obří hotelové lodi kotvící v Šibeniku

Uličky starého města (všimněte si těch davů). Šibenik, duben 2024

Z parkoviště jsme mohli jet zdarma autobusem, nebo seběhnout lesní cestou k dřevěným chodníčkům nad vodopády. Volili jsme příjemnou procházku, že autobusem se vyvezeme až při cestě zpátky. A dole zatím houstly davy.

S Yodou na hatích, park Krka, duben 2024

Yoda nemá rád vodu. Nerad chodí přes lávky a mostky, nechuť vzrůstá s množstvím vody pod lávkou a hlavně zvukem zurčících peřejí. Trénovali jsme haťové chodníčky na rašeliništích v Jizerkách, mostky přes potoky i vlnící se lávky třeba na rybníku u Drhlen. A pokroky byly díky jarnímu trénování značné. Vodopády na Krce jsme si prostě nechtěli nechat ujít.

Vodopády na řece Krka, duben 2024

Yodislav byl skvělý. Pokud voda tekla málo, neřešil nic, jen šel rád prostředkem hatí, okraje (naštěstí jednosměrných) chodníčků mu bezpečné nepřipadaly. Ale projít třeba kolem skupinky polosvlečených puberťaček, které se fotily s vodopády, zvládl s přehledem.

U řeky Krka, duben 2024

Kde voda tekla hodně a řvala hodně, takže i neustávající koncert žab byl přehlušen, Yoda znervózněl – a začal plazit. No – skoro plazit… Ale šlo to. Nikde nezastávkoval zcela, dokonce zvládal i průchody jednotlivými výpravami (většinou Čína, Japonsko, Indie), kde se na něj řada lidí vrhala, hladila ho, fotila. Přesto byl vděčný za každý krok na pevné zemi. Zvládli jsme celý okruh.

Vodopády na řece Krka, duben 2024

Na zastávce autobusu jsem mu obojek vyměnila za kšíry, a těšili se, že se za vedra necháme vyvézt zpátky na parkoviště. Chyba lávky. Davy houstly, atmosféra se dala krájet už 10 minut před plánovaným odjezdem, lidi se hádali, kdo dorazil dřív… a tak jsme raději vyrazili pěšky, i když jsme na zastávce byli mezi prvními a přeprava psů byla možná.

Hatě na Roški slap - tam jsme byli sami, duben 2024

Uvaření (opravdu vedro značné), hladoví (jídlo jsem měla na zádech, ale padlo rozhodnutí najíst se až ve stínu), pes navíc unaven i z kilometrů lávek a z davů kolem. Váhala jsem, jestli jet na další místa národního parku (i další vstupy byly součástí vstupenky) a nebo to vzdát.

Roški slap, duben 2024

A byla jsem nakonec moc ráda, že jsme se rozhodli navštívit i další místa. Protože ta jsme si už užili zcela bez lidí. V pohodě jsme zaparkovali u vodopádu Roški slap a šli na procházku kolem zajímavých vodních kaskád (ne, na vyhlídku jsme nelezli, i když shůry jsou vodní schody nejhezčí), navštívili jsme o kus dál i antické památky Burnum a vyhlídku na vodopád Manojlovac.

Vodopád Manojlovac na Krce, duben 2024

Do Seline jsme jeli přímo přes Obrovac, nejeli jsme po dálnici, ale po pěkných širokých okreskách. Průjezd touto krajinou je smutný. Stopy tak nesmyslné války jsou všude – prázdné pobořené domy, mrtvé vesnice, občas stádo dobytka. Nikde nikdo. Za hodinovou jízdu jsme nepotkali vůbec nikoho. Žádné auto, kolo… nic.

Antické památky Burnum, duben 2024

Osud srbské krajiny v Chorvatsku je dost podobný osudu sudetských vesnic v našem pohraničí. Stovky let tady žili Němci, tam Srbové. A po válečném šílení už cesta zpátky nebyla… pole zarůstají, budovy se rozpadají…

Ubytování v Seline bylo moc pěkné. Zahrádka krásně rozkvetlá, trávník posekaný, celý oplocený pozemek jen náš – Yoda byl nadšen, neb dveře do zahrady měl trvale otevřené. A mimochodem opět jsme se dozvěděli, že odjet ze čtvrtek můžeme kdy chceme, nikdo si pro klíče nepřijde… mají zůstat v zámku.

Pohled na Pag, duben 2024

Úterý bylo dnem výletění v horách. Žádné město, žádné davy. Po pobřeží jsme jeli až do obce Sveti Juraj a kochali se pohledy na temně modré moře a měsíční krajinu této strany ostrova Pag. Bylo jasno, teplo. A začali jsme stoupat tenkou kroucenou silničkou, až na parkoviště Vučjak v národním parku Severní Velebit.

Když za sněhem, tak na Jadran, duben 2024

Co nás překvapilo, byl sníh. Při přechodu studené fronty v půlce dubna zde napadlo hodně sněhu a tak jsme se mohli koulovat (někteří) a nebo nadšeně žrát sníh (někteří). A přitom bylo příjemné teplo. Cílem byla kamenná kaplička sv. Antonína a vyhlídka na moře za vrcholkem Velika kosa.

Zvědaví koně, Severní Velebit, duben 2024

Chvilku jsem se bála, jak Yoda zvládne stádo zvědavých koní. Šli se na nás podívat zblízka – a stahovali se k nám ze všech směrů. Do té doby se klidně popásali rozptýlení po velkém území. Zvládli jsme to, psík dělal neviditelného psa :o)

Pohledy na ostrovy hluboko pod námi. Severní Velebit, duben 2024

Výhledy na ostrovy v moři na straně jedné, na straně druhé hory se sněhovými poli. Orchidejky tady ještě nekvetly, ale sasanky, podběly, kosatce byly doplněné krásně modrými jarními hořci. A mezi tím kavčata a svobodní šťastní koně. Moc hezké dopoledne.

Krajina kolem Vučjaku, duben 2024

Autem jsme přejeli na druhou stranu Velebitu, míjeli jsme cedule, že se probouzejí medvědi… a podél hor jsme přejeli až do obce Sveti Rok. A tam jsme nenajeli na dálnici, ale na nezpevněnou starou cestu přes průsmyk Mali Alan. Podívat se na místa, kde nám v uších jistě zazní známá filmové melodie…

Slavné bílé skály, Mali Alan ve Velebitu, duben 2024

Cesta je v horším stavu, než byla před deseti lety. Ale bílé skály jsou stále stejně krásné, tady orchideje kvetly naplno, pohledy za každou zatáčkou byly jiné a hezčí a ještě hezčí. Pastva pro oči. Opět střet s realitou – desítky pomníčků mladých mužů, cedule, že se nemá chodit mimo cesty, neboť terén stále není zcela odminovaný.

Za Nšo-či nejdu

Snad i proto jsme nešli až k hrobu Nšo-či … přišlo nám podivné, že jen u tohoto „pomníčku“ je plné parkoviště a chodí tam turisté s kytkou… A navíc Yoda tam stávkoval, že dost bylo pochodování, že je vedro a on už nevystupuje, neboť byl venku a svačil a pil před chvílí, když si páník fotil zase ty kytky...

Kaňon řeky Zrmanji, aneb Rio Pecos, duben 2024

Přesto ho ještě jedna zastávka neminula. Kousek od břehu řeky Zrmanji je parkoviště u vyhlídky na další filmové místo – pueblo Apačů na Rio Pecos. Přístupové cesty k parkovišti jsou ze dvou směrů – a ta jedna je opravdu skoro nesjízdná (hádejte, kterou jsme jeli). Ne poprvé za tyto dny jsme byli rádi, že pneumatiky přežily a neprorazili jsme podlahu.

Kaňon řeky Zrmanji, aneb Rio Pecos, duben 2024

Opět platilo, že to ale stálo za to. Hluboký kaňon, kde se dole klikatí stříbrná hladina řeky, byl překrásný. Bylo to místo, kde jsme rozhodně nebyli sami. Dokonce tam Yoda nebyl jediným českým psem… Domů jsme to měli už jen kousek. A z dovolené zbývaly jen poslední dva dny – ale to zase příště.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do bohaté fotogalerie!