První díl najdete na tomto odkazu.

Sobota měla nabitý program. Ráno jsme se vydali do Zvěřína – tedy do Schwerinu. Hlavní město Meklenburska nebylo daleko (45 km) a tak jsme si romantický vodní zámek a přilehlé zahrady prohlédli za dopoledního chládku a stihli se na oběd vrátit domů.

Zahrady u zámku Schwerin.

Odpolední výprava vedla na blízký ostrov Poel, ležící na sever od Wismaru. Je s pevninou spojen dlouhou hrází, takže se na něj dá pohodlně dojet autem. Ostrov je vyhlášeným prázdninovým letoviskem s dlouhými písečnými plážemi a hezkou přírodou.

Trošku toho zneužívají – nejprve jsme zaplatili docela vysoké (pouze celodenní) parkovné a pak ještě v automatu vstupné k pláži. Pes na tu hlavní nemůže (nedivím se a respektuji to), ale ta psí byla uzoučká, plná řas a byl tam poměrně rušný provoz. Nejen psů, ale i procházejících turistů. A v moři co? Medúzy.

Procházka po pláži.

Takže chvilka brouzdání v moři, chvilka stavění hradů v písku, chvilka pozorování břehulí a kormoránů… a zase jsme se pomalu vraceli k autu. Největším zážitkem tak byla pasoucí se velká stáda koní a kravek a ovcí a také souboj racků s mořským orlem o jakousi mršinu na břehu.

A čekal nás podvečerní Wismar. Tušili jsme zradu s parkováním, neboť všude visely plakáty na „švédské dny“, když jsme městem projížděli cestou na ostrov. A tušení se vyplnilo – všude v centru parkoviště praskala ve švech, všude hudba, stánky, atrakce… a davy lidí.

Wismar.

Zaparkovali jsme až dost daleko od centra, přesto jsme zvládli celý naplánovaný okruh, který jsme si na závěr špatným odbočením ještě o kus prodloužili… Až bylo třeba povzbudit některé chodce velkou zmrzlinou (že, Yodo)…

Ale viděli jsme cihlovou typickou architekturu, torzo katedrály, hlavní náměstí, další dva velké kostely a pochopitelně jsme neminuli ani most prasat s krásnými čuníky. A hrála nám k tomu hudba a všude švédské vlaječky a také vysocí blonďatí Švédové a Švédky. On totiž Wismar byl od vestfálského míru až do roku 1903 švédským městem.

Kostel sv. Mikuláše ve Wismaru.

V neděli byl tak trošku oddychový den. Vyjeli jsme do Lϋbecku. Prošli hlavní městskou bránou (Holstentor – neboli Holštýnská brána), navštívili jsme katedrálu sv. Mikuláše, a prošli centrem kolem radnice (opravdu vypadá jak Ministerstvo kouzel z jistých filmů) a řady kostelů až na náměstí Koberg, které se dodnes zachovalo ve středověké podobě.

Občas spadlo pár kapek, ale slibovaný déšť se nám vyhnul. Došlo i na první setkání s Markétou Přemyslovnou, která nás měla tak trošku o této prázdninové cestě doprovázet. V místní katedrále se totiž dcera krále Přemysla Otakara I. a Adléty Míšeňské v roce 1205 vdala za dánského krále Valdemara II. a přijala nové jméno – Dagmar Dánská.

Procházka po pláži.

Cestou zpátky jsme nespěchali – pomalu jsme jeli po úzké pobřežní silničce a pozorovali krajinu, bavili se o hanzovních městech, i na smočení v moři došlo. A po večeři jsme ještě zajeli k sousednímu Wendorfu na dlouhé molo (seebrϋcke), podívat se na věže Wismaru (a taky na ty všudypřítomné medúzy) při západu sluníčka.

Pohled na Wismar.

Ráno jsme vrátili klíče a vydali se na další kus našeho putování – tentokrát směr Dánsko. Delší přejezd měl jedinou zastávku (ty čůrací se nepočítají). A tou bylo nejstarší dánské město – Ribe.

Plovoucí sekačka na rákosí v Ribe.

Ze starého královského vodního hradu zbyl jen kousek jedné zdi. Zde žila a také při porodu druhého synka v květnu 1213 královna Dagmar zemřela. Jen osm let byla dánskou královnou a dodnes patří k těm nejoblíbenějším osobám dánské historie.

Pomník královny Dagmary v Ribe.

Kromě hradu jsme navštívili i katedrálu v centru, ale brzy jsme zase seděli v autě a pokračovali do cíle naší cesty – maličké osady Lodshuse na severovýchodě ostrova Fyn. Dřevěnou chatu uprostřed zarostlé zahrádky jsme našli bez potíží a tak zbyl čas i na průzkum poloostrova Hoved.

Večer na poloostrově Hoved. Balt 2024

Vysoké útesy, modré moře, spousta oveček a kravek na zelených pahorcích, kytičky kvetly, rackové ječeli a zapadající sluníčko barvilo krajinu do zajímavých odstínů. I na házení žabek došlo, prostě jsme si tu procházku moc užili. Jen Yoda dostal vodítkem po pozadí… neboť v jednu chvíli pravil, že by se na ty ovečky šel rád podívat, a nechtěl si to nechat rozmluvit.

Házíme žabky

Pokračování příště. Foto: Xerxovi. Podívejte se do zajímavé fotogalerie.