AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (13)

V pátek 11/10 1996 nás kolem 4:30 vzbudili ti praštění a hluční Němci. Chystali se na kopec Půn pozorovat východ slunka a kochat se výhledy. Bylo však beznadějně zataženo VŠUDE. Nahoře, dole, napravo i nalevo. Když nás už vzbudili, tak jsme provedli ranní hygienu, zabalili a odešli do jídelny, kde jsme už měli snídani. Pak jsme zaplatili a rozloučili se s nadmíru přátelským chatařem – majitelem. Kladl nám velice na srdce, abychom narok přijeli i s maminou, že ji naučí ten jeho Dal Bat, co nám tak chutnal. A tak jsme se o 6:30 vydali po široké cestě dolů do údolí.

Cestou do Ulleri

Jde se placama po schodech a zase krásným pohádkovým smaragdovým deštným lesem. Nad hlavou nám občas korunami stromů zašumí stádo opic, na cestě je dost velký provoz a potkáváme jak karavany mezků, tak nosiče, děti a místní dospěláky jdoucí někam. Asi kolem 9 začínáme potkávat první turisty, co jdou nahoru a začínají trek. Začíná hlavní sezona a jsou to většinou organizované skupiny, kterým VŠECKO nesou otroci. Přesto tito maximálně vytížení bosí střízlíci cupitají daleko před sáhibama, kteří funí a lapají po dechu asi jako my před deseti dny.

Kolem desáté se údolí začíná otevírat a je to opět mega údolí. Na stráních jsou zase terasy s rýžovými políčky a hluboko dole je stužka řeky Bhurungdi Khola. Kdyby bylo něco vidět směrem nahoru, tak bychom za námi viděli Jižní Annapurnu. My vidíme hradbu mračen. Před námi na svahu asi kilometr od nás vidíme osadu Ulleri (2000 m), kam máme namířeno. Je to ta, co jsme ji viděli před několika dny, když jsme šli z Chhomrongu do Tarapani, ale z daleko větší dálky.

Osada Ulleri

Kolem desáté jsme v osadě. Ta je zase rozhozená po svahu a je tu větší počet hospod. Velice pitoreskní hlavní ulice se vine mezi převážně jednopatrovými domky z místních materiálů, hlavně kamene. Některé budovy jsou zvláštní, stavěné do oválu a s doškovou střechou z rýžové slámy. V jedné hospůdce se zastavujeme a pod přístřeškem si dáváme svačinku a čumíme do kraje. Podle toho, jak nám cesta ubíhá, tak asi dnes dojdeme až k silnici a konci naší cesty.

Původně jsme chtěli tady přespat a jít dál zítra. Z Ulleri vede cesta prudce dolů do údolí a znamená to sejít kolem 4000 schodů. S plnou krosnou na zádech to je radost. Ano, seběhli jsme to schodiště najednou asi za 30 minut, ale dole jsme nevěděli, jestli ta kolena jsou naše a nebo půjčená. Jaxi nám zgumovatěla.

Dole jsme přešli řeku po lanovém mostě a teď po druhé straně jsme cupitali po zvlněné cestě pořád dolů. Procházíme četnými vesničkami, kde je silná atmosféra linoucí se ze stájí a chlívů. Také jsme uviděli pár zdejších sršňů. Jsou to 5 – 6cm monstra a neodvažuju se domyslet, jak by takovej píchanec chutnal. Pro nás to je exotickej hmyz, zrovna jako čmeláci. Doma v Austrálii jsme je nikde neviděli.

Později a podstatně níže se údolí otevřelo, ale schody nekončí.

Asi po hodině se údolí opět uzavírá a procházíme divokým kaňonem. V poledne jsme dorazili do Birethanti, kde je naše poslední kontrola a kde si dáváme oběd v jedné s četných hospod. Jsme už skoro na konci naší cesty a tak si dáváme načas. Taky se zatahuje a honí se přeháňky. Údolí je tu otevřené a ústí do dalšího údolí, naší známé řeky Modi Khola. Kousek vlevo nad soutokem přecházíme řeku Modi Khola po lanovém mostě a po více jak deseti dny jdeme prakticky po rovině vedle řeky po toku dolů.

Kolem cesty jsou samé chatrče a skoro v každé je něco na prodej. V jedné jsme si koupili každý 3 malinké banány a s chutí je za pochodu pořádáme. Dohání nás jedna vydatná přeháňka, leje jako z konve a schováváme se pod střechu jednoho domku. Vyndáváme si goretexové bundy a vyrážíme do deště. Už to je jen asi 10 minut k silnici.

Přecházíme další lanový most přítoku Modi Khola a drápeme se hustým deštěm do příkrého svahu k silnici, co je asi 150 m nad mostem. Po cestě se valí voda, vzduch je jako v sauně. Jakmile jsme se objevili u silnice, tak se na nás i v dešti vrhl chumel taxikářů a navrhovali svezení do Pokhary za 600 rupií. My jsme sveřepě postupovali k autobusu. Když jsme byli od autobusu asi 30 m, tak slevili na 500. Šli jsme dál a 20 m od autobusu jeden, co měl trochu víc rozumu, se zeptal kolik bychom byli ochotní zaplatit. Řekl jsem 450, on kejvl, hodili jsme krosny do kufru rozhrkané Toyoty a vyjeli deštěm.

Mělo to tu výhodu, že jsme měli krosny schované, autobusem by jely nahoře na zahrádce bez plachty a pěkně promokly. Navíc v Pokhaře bychom stejně potřebovali taxi z autobusového nádraží do hotelu a tento nás doveze přímo. Lilo vydatně a autíčko vzdychalo do prudkého kopce po serpentýnách, až jsme vjeli do mračen. Projeli jsme průsmyk a na druhé straně jsme sjeli ještě strmější cestou do údolí řeky Yamdi Khola, odkud jsme začínali náš vandr. Za $ 10 a hodinu jízdy jsme byli u „našeho“ hotelu.

Pohled z Pokhary na Annapurnu

V recepci nás vítali jako staré známé, přesto že jsme přijeli o den spíš, než bylo dojednáno. Ujišťovali nás, že „náš“ pokoj je připraven, a okamžitě drapli naše krosny a klusali s nima do stejného pokoje, co jsme měli posledně. Je to od nich pěkný, jeden se cítí víc jako doma, je ve známým prostředí.

Venku přestává pršet, ale vzduch je furt jako v prádelně. Vybalujeme se, pereme drobnosti, sušíme jak prádlo, tak zmoklé věci a pak se jdeme projít podél jezera po ulici lemované kšeftíky, co už dobře známe. Míříme do pobočky Rasta banky, co je v plechové chatrči, vyměnit nějaké dolary za rupie, které nám dochází.

Na procházce jsme se rozhodli, že se navečeříme jinde než v hotelu, a zapadli jsme do nedalekého Tibetského restaurantu. Vyhrávala tam tibetská muzika, na naše uši něco skutečně zajímavého, na stolech čisťoučké ubrusy a okamžitě se nás ujal pingl a nabízel nám několik stolů k výběru. Jakmile jsme zasedli, tak rozžehl svíčku na stole, podal nám lístek nápojů a menu. Dali jsme si pivo značky Star a bůvola na česneku s rýží. Bylo to vynikající a porce tak pro nosiče, sotva jsme to snědli.

Po jídle se pingl zdvořile zeptal, jestli chceme desert, a honem dodal, že ten je zadarmo jako bonus pro hosty. I když jsme už byli dost plní, tak jsme řekli, že jo. To bysme nemohli být, kdo jsme, abysme nesežrali něco, co se nabízí zadarmo. Zákusek byl vydatný a hlavě velice chutný. Celá tato trachtace nás stála celých A$ 11,- pro oba dva. Todle je bratru, teda australskýmu bratru od nepálskýho bratra skoro zadarmo. Pak už nám nezbylo než se odkutálet nějakých 100 m do našeho hotelu, zalézt do pelechu a nechat si zdát o výjimečně chutných bůvolech.

Foto: autor. Další obrázky si můžete prohlédnut přímo zde na Rajčeti.