Předchozí část najdete zde.

Silnice 353 nás dovede až ke zvoničce v obci Rytířsko, o níž jsou první písemné známky z roku 1550. Dáváme si pauzu na zastřešené zastávce a aspoň na chvíli unikáme studenému větru. Vlezlé zimě se ale dnes uniknout nedá. I když… kdybychom navštívili přes silnici restauraci Rytířsko… ale co nám chybí, aby nám nebylo dobře i tady?

Teploty se pohybují mezi -3 až -5 °C, vítr na komfortu ubírá značně.

Zvonička, Rytířsko.

Nejsme na výletě první den, aby nás takové počasí zaskočilo. Horký čaj a svačinka nám vlijí do žil novou energii, i když zatažená obloha nevypadá, že by dnes ukázala sluníčko, které povzbudí v šedivém dni často duši nejvíce.

K Hladovému rybníku pokračujeme zase krásně zmrzlou alejí vysokých stromů a zmrzlý sníh křupe pod nohama. Obloha je skoro tak šedivě bílá, jako dva dny starý sníh a fotky by tak mohly být skoro i černobílé. Dvoubarevné jsou už teď. Hnědé a bílé…

U Hladového rybníku čeká další lavička na sezení, ale jsme po odpočinku plné energie a tak pokračujeme cestou mezi poli dál. Jdeme po proudu říčky Šlapanky, která se vlní po naší pravici a její tok naznačují jen stromy, rostoucí na březích. Přes zasněženou pláň se mi ke Šlapance moc nechce, ale její meandrující tok vypadá minimálně z mapy opravdu romanticky. Dostanu šanci alespoň na nějakou fotku?

Šlapanka, Jamenský potok. Vokolo Moravy, únor 2025

Na větrem šlehaných pláních jdeme v tichosti, každá se svými myšlenkami. Bílá krajina je ztichlá, jen praskání sněhu pod nohama ukazuje známky života. Když se na chvíli zastavím a rozhlédnu, vidím do daleka jen zasněžená pole. Stražím uši, ale šumění potoka nezaslechnu.

Studánka před Věžničkou.

U dřevěné kryté studánky s tekoucí vodou narážíme na medailonek o Terentěvu Kudrašovi, který se do Jamného nedaleko odtud dostal jako ruský zajatec a proti proudu Šlapanky, nebo též Jamenského potoka, měl prostor, v němž vyráběl dřevěné uhlí, provozoval saunu nebo mrskání metličkami. Tyto znalosti si dovezl ze své domoviny. Bohužel se mi nepodařilo dohledat na internetu žádnou podrobnější zmínku. Modrá značka tady vstupuje do Čech tak nenápadně, že bychom to ani nepoznaly. Vlastně my to vážně nepoznaly. Hraniční kameny, jak je známe z České Kanady, tu po cestě vůbec nejsou.

Kaple, Věžnička.

Přicházíme do vsi Věžnička, o níž pocházejí první písemné známky z roku 1502 a která už leží v Čechách.

Jako jedna z prvních staveb nás vítá kaplička s ruční zvonicí, jejíž přestavba byla provedena v roce 1991, a právě tady mám konečně možnost si Šlapanku vyfotit z mostu. Nepřijde mi ale v tomto místě vůbec fotogenická a tak spěchám za Knigou k obecnímu úřadu, kde je posezení.

Je nutná servisní pauza s ošetřením puchýřů, takže přichází na řadu i horký čaj a gumové bonbony. Zmrzlé gumové bonbony nejde vůbec kousat, Kniga navrhuje ohřát je v čaji. Takový fajnšmekr ale nejsem a kazit si čaj odmítám. Když pak vidím, jak se jí bonbóny táhnou jako roztavený sýr na horkých těstovinách, vůbec na tu dobrotu nemám chuť.

Podél Šlapanky.

Za Věžničkou se rozprostírá nádherné údolí, jímž protéká Šlapanka a turistická trasa jde na dosah od vodního toku. Potok si lehce zurčí a meandruje ve zmrzlé a zasněžené krajině a my po jeho proudu kráčíme skoro 3 kilometry, než se vleje do rybníka Březina a Peklo před obcí Polná. Dál Šlapanka pokračuje severně, ale my jí dáme vale a budeme zítra pokračovat podél jejího přítoku Ochozského potoka.

Bohužel navigační chybou nepokračujeme po naučné stezce kolem Pekla, ale rovnou se vynoříme na silnici vedoucí do centra města Polná.

V mapě vidíme pamětní kříž Anežky Hrůzové, ke kterému si nezacházíme, ale Kniga mi hned odvypráví příběh zavražděného děvčete z Polné, jejímž vrahem zřejmě nebyl neprávem odsouzený židovský chlapec, za kterého se postavil i prezident Masaryk.

Já o zločinu v Polné neslyšela, ale taky nemám tak velký rozhled jako moje kamarádka, která jen o málo tématech ví méně než já. S koncem příběhu dorazíme do Zámecké restaurace, která je v prostorách místního zámku, kde si hladově objednáme něco dobrého a konečně trochu prohřejeme naše ztuhlá a větrem ošlehaná těla.

Polná. Pro mě to nikdy nebylo více než město s kostelem na kopci, odkud pochází manželova rodina. Přitom má místo bohatou historii, v níž bylo věhlasné a slavné.

Polná vznikla koncem 12. nebo začátkem 13. století pravděpodobně z důvodů, že lokalitou vedla obchodní cesta spojující Uhry a Čechy. Polná byla důležitým nejen obchodním bodem i o mnoho století později.

V 19. století byla Polná významné kulturní středisko nejen pro národní obrození a pár let zde žila také Božena Němcová.

Významné město s mnoha památkami je v zataženém dni docela šedivé. Lidé zakutaní do tmavých bund spěchají do tepla a já se snažím si na prázdných ulicích pracovního dne představit bohatý středověký život, kejklíře a zvonivou hudbu. Když se dostanu k nedostatečné středověké hygieně, myšlenky rychle zaplaším a vrátím se do reality vlezlé zimy a únorového šediva.

Zámek Polná

Ze zámeckého areálu, který byl dvakrát vypálen Švédy, pokračujeme přes most, který se klene nad Ochozským potokem, jenž si teče hlubokým kamenným korytem. Zdobená budova, stojící za mostem, je dochovalá bývalá městská elektrárna, postavená v roce 1911.
Na ní je nalepená gotická Dolní brána z 15. století a kolem ní stoupáme do kopce k městské památkové zóně. Sezimovo náměstí lemují staré měšťanské domy, novogotický kostel svaté Anny, a dominanta města, barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 18. století sídlí na kopci, ze kterého shlíží na celé město pod sebou.

Kostel odděluje Sezimovo náměstí od Husova náměstí, které také spadá do městské památkové zóny. Náměstí lemují domy obytné i obchody, ale po dnešní porci kilometrů a vydatném obědě se už těšíme, až si odpočineme a na další průzkum malebného centra nemáme s prokřehlými prsty chuť.

Penzion u Hilsnera Knigu rozhodí. Tak se prý jmenoval nebohý židovský chlapec a pověrčivá osoba znalá tohoto příběhu by objednala libovolné jiné ubytování. Já nejsem ani pověrčivá, ani znalá, a tak jsem brala ubytování hlavně podle ceny a ideální polohy. Navíc v penzionu je společná kuchyňka a některé z pokojů mají i vlastní rychlovarnou konvici, tak bychom si lepší vybavení těžko přály. Budeme mít možnost se ráno teple nasnídat a navařit si litry horkého čaje do termosky na cestu.

Dolní brána, pozůstatek opevnění. Polná.

Jakmile ubytování obsadíme, vyrážím ještě do města pro masážní alpu, kterou jsem zapomněla doma, a pro pár dobrot do obchodu. Na horní straně Husova náměstí si pamatuju drogerii, ale bohužel masážní krém nemají. Paní prodavačka mi ale ochotně radí, že si mám skočit do sesterské drogerie dole na náměstí. Podívám se z výlohy zmateně na náměstí, ale nevidím žádnou drogerii. Prý ve žlutém domě… Dívám se dívám, a vidím žlutý dům, růžový dům, žlutý dům, zelený dům, žlutý dům, modrý dům, žlutý dům, růžový dům, žlutý dům, šedivý dům. Nakonec jsem vysvobozena přesnějším popisem a drogerii stíhám těsně před zavíračkou. V rohovém obchůdku v historickém domě s nápisem J. Hladík mají dokonce malou bezlepkovou nabídku potravin, což mě velice těší a hned si beru něco do košíku.

Večer už odpadáme totálně znavené do postelí s plánem ráno vyrážet v 6:30, abychom stihly plánovaných 28 km do 17 hodin na spoj domů s rezervou, když mě z příprav na spánek vyruší telefonát od dědečka.
„Haló, haló, Kristýnko, kde se touláš?“

Stačí říct jméno města, jež nám v noci bude domovem, a dědeček všechno ví. Kde Polná leží, i o proslulém zločinu, a když nakonec vzpomene Masaryka, Kniga vzdává hold širokému rozhledu mého dědečka, který bude mít za dva měsíce 89. let.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz