Předchozí část najdete zde.

Rok 2002 – pětisetletá voda – povodeň – a záchrana zvířat z dolní části ZOO. Evakuace během pár hodin. Nový gorilí pavilon pod vodou až po úroveň povodňové věže. Prověřit aktuální situaci jeli na člunu P. Fejk spolu s ošetřovatelem goril Markem Ždánským. Gorily našli ve věži, bylo potřeba je převézt do bezpečí – P. Fejk tedy jel pro veterináře, zatímco Marek zůstal ve věži se čtyřmi gorilami. Pátou gorilu, samečka Ponga, nebylo nikde vidět (později byl nalezen utonulý). Své rafty k využití pro převoz zvířat ZOO nabídla agentura, zabývající se pořádáním adrenalinových dobrodružství – Adventura.

Petr Fejk, Zoo Praha

Pro zvířata v ZOO je nepřítelem číslo JEDNA – veterinář. Když s ním P. Fejk dorazil zpět na místo, gorily zachvátila enormní panika, stres už byl nad jejich síly; a tak, ačkoli neumějí plavat, udělaly něco naprosto nepochopitelného – skočily do vody. Bylo to dobrovolné. Nebýt toho, že se Marek během čekání v jedné chvílí (zcela „bezdůvodně“) potopil pod hladinu a uzavřel jeden ze šubrů, kterým rozdělil prostor, byly by mrtvé, utopené.

Teď přišlo na řadu uspání – adrenalin ale způsobil, že obvyklá dávka anestetika nepůsobila, či spíše ještě chování zvířat zjitřila. Přidání nové dávky, může být rizikem – zvíře se nemusí probudit vůbec. Ale tady se nic jiného dělat nedalo.

Když byly gorily uspány, naloženy na dva rafty, jedna ze samic se začala probouzet, takže bylo třeba ji znovu uspat – jenže veterinář byl shodou okolností v raftu druhém. A tak zasadit šipku s anestetikem do „zadele“ zvířete musel zvládnout právě člen agentury.

Některá zvířata se zachránit nepodařilo, jako v případě sloního samce Kadiry – známého svou agresivní povahou. Pokud by se mu podařilo dostat se z výběhu se stoupající hladinou vody a dále mimo ZOO, byl by pro lidi velkou hrozbou. Evakuace, vzhledem k nedostatku času a náročnosti, nebyla možná. Rozhodnutí o jeho utracení bylo jedno z nejnáročnějších.

Hroch Slávek se několik dní po povodni pohřešoval – asi čtvrtý den ho našli opraváři zaklíněného pod stropem pavilonu, takže se nemohl sám vyprostit, a když voda opadla, neklesl spolu s ní, ale zůstal uvězněný 9 metrů nad zemí.

Pro lachtana Gastona byla řeka přirozeným živlem. A tak plaval dál a dál. Až do SRN, a když z Německa přišla zpráva o jeho odchycení, jeli si pro něj. Bohužel, vysílení, možná i nějaká nákaza ze znečištěné vody, vedly k jeho úmrtí.

Skoro jako bláznivá historka zní příběh tahra himalajského, který překonal příkop, utekl z výběhu a za několik dní se objevil ve Dvoře Králové, kde se snažil dostat do areálu zoo…

V r. 2022 byl předán do užívání nový pavilon goril a došlo k rozdělení rodiny – samice s nejmladším Richardovým synem Ajabuem se přestěhovali do nové Rezervace Dja, a samci Richard, Kiburi a Nuru zůstali v původním pavilonu Centrum Mefou. Do nového pavilonu Dja přibyl stříbrohřbetý samec Kisumu a později i dcera prvního gorilího mláděte Moji, narozeného po více než čtyřiceti letech chovu goril v Praze. Mojina dcera se jmenuje Duni. Aktuálně má Kisumu s Duni a Kijivu dvě dcery Mobi a Gaiu.

Pro všechny ZOO se stává problémem ve skupinách nově narozený sameček. Zatímco samičky jsou vítané, se samci bývá problém s jejich dalším umístěním.

Kousek pod staveništěm nového pavilonu ledních medvědů stojí Gočárovy domy – jde o dva památkově chráněné objekty – původně postavené na letišti v Gbelích a v r. 1977 přestěhované do ZOO (před zbouráním je zachránil zájem tehdejšího ředitele ZOO p. Veselovského). Dnes slouží jako Galerie Josefa Gočára (významného českého architekta) a restaurace.

Člunozobec, Zoo Praha

Dalším naším cílem byla expozice vodních ptáků s mokřady – sem vstupujete dveřmi se semaforem do jakési předsíňky, a až po uzavření vnějších dveří projdete druhými a ocitnete se přímo mezi ptáky – procházíte čtyřmi vzdušnými voliérami, krytými téměř neviditelnou sítí. V každé jsou představitelé z jiných zoogeografických oblastí - Eurasie, Afriky a dvou regionů Jižní Ameriky (Atlantského lesa a Amazonie). Procházejí se tu elegantní jeřábi, ale třeba i velmi vzácní morčáci paranští, překrásní ibisové rudí nebo čile pobíhající čejky a mnoho dalších druhů. Ve vedlejší voliéře vás pak ohromí člunozobec africký.

Měli jsme štěstí, protože kousek dál, přímo u skla výběhu odpočíval gepard, opodál ještě druhý.

A nemohli jsme vynechat pavilon Mefou, kde žije pánská část gorilí rodiny, Richard a jeho dva synové, Nuru a Kiburi, kteří vyrostli v krásné mladé gorilí samce. Zde jsme si také poslechli právě povodňové vyprávění.

Závěrem jsme si pak ještě u pavilonu tučňáků povídali o smyslu práce v ZOO, o potřebě rozvoje, udržení nadhledu nad situací, zápalu pro věc. Petr Fejk se rozhodl ze ZOO odejít po dvanácti letech (4/6/1997 – 31/10/2009) na místě ředitele, a to do úplně jiné oblasti. Stal se ředitelem České národní budovy v New Yorku, v USA, kde se staral o provoz a propagaci. ZOO se mu ale vryla pod kůži, v mnohém ovlivnila i jeho soukromý život. Dnes do ní kromě nás, návštěvníků, vodí své dva malé syny.

Za lachtany, Zoo Praha

Procházkou ZOO jsme strávili krásných šest a půl hodiny, viděli a slyšeli mnoho zajímavého. Samozřejmě jsme neviděli úplně vše, ale stálo to za to. No a je to i důvod k dalším návštěvám za objevy zatím nepoznaných zástupců zvířecí říše.

Zdroj: Petr Fejk, Wikipedie, Stručná historie ZOO Praha

(Článek připraven ke zveřejnění s laskavým svolením Petra Fejka)

Foto: Jitur. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.