Kladrubáci jsou naším rodinným stříbrem, jsou světovým unikátem jako poslední čistokrevné plemeno, chované více než 400 let na jednom místě, skvěle reprezentují Českou republiku ve vozatajských soutěžích, jsou předmětem všeobecného obdivu a šíří dobré jméno české hipologie po celém světě. Kromě toho se za ně platí krvavé peníze.

Mají skvostný exteriér a laskavou povahu, jsou učenliví a pracovití. Člověk by řekl, že když nějakému čtyřnožci padají takhle dobré karty, budou si jej lidé náležitě považovat a chovat se k němu podle toho, ale - jako obvykle - tomu tak nebylo. Dnešní starokladrubský vraník musel povstat z trosek původního chovu doslova jako Fénix z popela, a prostý fakt, že nás tato nádherná zvířata doprovázejí až do současnosti, je téměř zázrak.

Starokladrubský kůň - historie

Plemeno starokladrubských koní má společný původ s lipicánem v předcích španělsko-italských, převládá však více italská složka, a plemeno obsahuje i geny alpského koně západního. Kůň byl vyšlechtěn v českém dvorském hřebčíně v Kladrubech nad Labem, založeném Rudolfem II. roku 1579 (tedy o rok dříve, než vznikl slavný rakouský, nyní slovinský hřebčín v Lipici) na místě původního panství rodiny Pernštejnů.

Císař byl ovlivněn tehdejší dvorskou módou na španělském habsburském dvoře, kterou chtěl zavést i v Čechách. Začal dovážet koně ze Španělska a Itálie, kteří dali vzniknout statnějšímu a klidnějšímu koni starokladrubskému, který měl sloužit jako prvotřídní kočárový kůň pro císařský dvůr. Tento kůň se typově vyvíjel, a od ostatních koní španělského původu se odlišoval zejména klabonosým profilem hlavy (tzv. románským nosem), dlouhým, širokým a silným krkem, velkým tělesným rámcem a vysokou akcí nohou.

Byl nazván českým koněm (equus Bohemicus). Řadí se dodnes k nejtěžším teplokrevníkům, jeho hmotnost přesahuje 700 kg, a v kohoutku měří 170 - 180 cm. Patří mezi barokní rasy koní, a ačkoliv byl původně chován ve všech barevných rázech od žluté po strakatou, od počátku 19. století dodnes se chovají jen vraníci a bělouši. I když se na první pohled zdá, že rozdíl je pouze v barvě, není tomu tak.

Starokladrubští vraníci mají m.j. výraznější klabonos, jsou méně robustní a mají nižší akci nohou. Na mohutném trupu mají nasazen dlouhý, široký a krásně nesený krk, hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná a mírně skloněná. Mají dlouhou a hustou hřívu a ocas, které by se neměly stříhat. Hříbata se rodí v zásadě černá, a to i běloušům, protože bílá hříbata jsou v přírodě snáze viditelná pro predátory; hříbata běloušů pak postupně vybělují několik let. Kladrubáci obecně dospívají později, až kolem pátého roku věku, a jsou dlouhověcí (mohou se dožít i třiceti let). Plemeno se dále vyznačuje tvrdou konstitucí, vytrvalostí a dobrou plodností.

Rodokmeny předků současných koní sahají zhruba pouze do roku 1750, protože záznamy o počátcích chovu shořely při velkém požáru v roce 1757 poté, kdy opilí vojáci rakouské armády, nocující po bitvě u Kolína v kladrubském hřebčíně, způsobili požár. Ze stájí a budov zůstaly pouze obvodové zdi. Koně, kteří byli před válkou přehnáni do Uher, měli štěstí v neštěstí, ale původní hřebčín a informace a záznamy z tehdejší doby jsou nenávratně ztraceny.

Po patnácti letech od obnovení hřebčína bylo císařem Josefem II. nařízeno chovat pouze bílé a černé kočárové koně, a od této doby se začalo plemeno vyvíjet na základě tří hřebců - vraníka Pepoli (nar. 1764) a jeho vnuka a pravnuka Generale a Generalissimus, a dále vraníků Sacramoso a Napoleone. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům.

Ještě v 19. století byli starokladrubští koně velmi rozšířeni i v zemském chovu, kde sloužili k produkci konstitučně silných a vytrvalých pracovních koní. V polovině 19. století působilo v zemském chovu 30 - 40 starokladrubských plemeníků ročně, poté však jejich počet postupně klesal až na 6 v roce 1912, a s koncem monarchie v roce 1918 se stavy dále prudce snižovaly i v samotném kladrubském hřebčíně.

Po první světové válce se začaly objevovat snahy žádající likvidaci všeho, co by připomínalo habsburskou dynastii a císařský dvůr bez ohledu na historické hodnoty, a nepříznivým důsledkům těchto snah byli vystaveni i starokladrubští koně. Soustředila se na ně i dlouhodobá averze vůči katolicismu v českém prostředí, kterou ještě prohloubily válečné události a bezvýhradná loajalita církevních elit vůči monarchii v době války.

Bezprostřední popřevratové nadšení tak bylo provázeno ataky na český katolicismus, považovaný za jednoho z hlavních poražených, a veškeré jeho formální atributy. Bylo rozhodnuto o likvidaci stád starokladrubských běloušů i vraníků jakožto plemen spojovaných s monarchií a klérem, a tedy nevhodných pro nové účely hřebčína.

Právě tato masivní restrikce stáda starokladrubských koní, prováděná v letech 1925 - 1931, postihla v prvé řadě starokladrubského vraníka tak, že byl až na několik málo jedinců prakticky vybit, a vrané stádo stálo před zánikem. Po velkých nesnázích se podařilo zachovat stádo běloušů, avšak stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé, a za obyčejné tahouny, se likvidovalo a rozprodávalo na maso. Zdravý rozum - jako obvykle -

prohrál.

Záchrana v poslední chvíli

Že ta prohra nebyla úplná a definitivní bylo, opět jako obvykle, jen o lidech, konkrétně o prof. MUDr. et PhDr. Františku Bílkovi, tehdejším profesoru zootechniky na VŠZ v Praze, který byl nejen vynikajícím pedagogem, ale hlavně vědcem světového jména. Jeho největší láskou byli koně a na jejich problematiku se ve své vědecké práci nejvíce zaměřil a postaral se také o její praktické využití. V hipologii dosáhl rovněž nejvýraznějších úspěchů.

Již koncem 30. let se pokusil shromáždit poslední zbytky tohoto plemene s úmyslem pokračovat v čistokrevné plemenitbě v Pokusném hřebčíně v Průhonicích u Prahy. Bohužel ale zjistil, že početní stav existujících jedinců je příliš malý, značně přestárlý a opotřebený, takže s čistokrevnou plemenitbou v dalším chovu již počítat nelze. Rozhodl se proto v roce 1941 k velmi odvážnému chovatelskému kroku, k ojedinělému projektu regenerace starokladrubského vraníka.

Šlo o zoufalý čin v zoufalé době nejen s ohledem na německou okupaci, ale i proto, že do počátku regenerační práce, tj. do roku 1941, se zachovali pouze tři hřebci - polobratři, synové posledního vraného starokladrubského pepiniéra (kmenového plemenného hřebce, používaného k plemenitbě v hřebčíně) Sacramoso XXIX., tedy koně úzce příbuzensky prochovaní.

V parentální generaci matek byla v této době situace také velmi neutěšená, celkem bylo využito 54 matek různého původu, z nichž byly jen dvě čistokrevné starokladrubské vranky. Dalších 17 klisen bylo čistokrevných starokladrubských bělek, 6 klisen mělo částečný podíl starokladrubské krve, 18 klisen bylo čistokrevných lipických, 3 klisny teplokrevné, 5 klisen bez původu a 3 importované klisny orlovského klusáka. Z těchto 54 klisen byly mnohé z různých příčin k chovu již nezpůsobilé a musely být z regeneračního procesu vyřazeny, aniž by daly potomstvo.

Přesto regenerace pokračovala, i když pro zachování plemene nebylo možno čistokrevnou plemenitbu použít, a v rámci regeneračního procesu musely být využity různé plemenářské postupy včetně osvěžení krve jinými plemeny, ponejvíce hřebci lipickými. V průběhu celého regeneračního procesu, tj. do konce října 1973, bylo využito celkem 34 plemeníků, z toho dva čistokrevní starokladrubští vraníci, 6 starokladrubských vraníků s nadpolovičním podílem starokladrubské krve, 7 starokladrubských vraníků s podílem starokladrubské krve do 50 % (převážně s příměsí krve lipické, arabské a orlovského klusáka), 7 hřebců starokladrubského bělouše a 10 lipických hřebců.

Pro rodící se stádo byl však brzy nedostatek vhodných prostor k ustájení i pastvin. Když se po skončení II. světové války naskytla možnost využít k tomuto účelu některý ze zkonfiskovaných statků, Slatiňany ve východních Čechách nebyly vybrány náhodou. Knížecí rodina Auerspergů měla ve slatiňanském zámeckém parku vybudovány stáje z konce minulého století, které svou moderností, účelností i stavebním uspořádáním neměly v Čechách konkurenci.

Součástí knížecího velkostatku byly také velké plochy luk, využitelných na pastviny, a proto po převzetí objektů v srpnu 1945 bylo 55hlavé stádo starokladrubských vraníků, jejichž regenerace dosud probíhala v Průhonicích a Netolicích, přestěhováno po kopytě do stájí ve Slatiňanech. Z původních stájí pro dostihové koně a koně pro parforsní hony vznikl "Státní pokusný hřebčín ve Slatiňanech", a pod vedením prof. Bílka a posléze jeho žáků bylo pokračováno v programu regenerace plemene, jenž byl ukončen v roce 1973, rok po jeho smrti. K datu ukončení programu regenerace v říjnu 1973 již tvořilo stádo vraníků 6 plemenných hřebců a 33 klisen.

Úspěch takto dosažený prof. Bílkem v chovu starokladrubských vraníků je zcela ojedinělý. Při současném celosvětovém trendu, zaměřeném na záchranu ohrožených druhů lze konstatovat, že prof. Bílek značně předstihl dobu, a jeho genetický model a celkové pojetí realizace celé idey na záchranu tehdy již téměř zaniklého chovu starokladrubského vraníka se staly vzorem pro obdobné akce v zahraničních chovech. Udržení populace starokladrubských koní a úspěch regeneračního procesu ocenili i významní mezinárodně renomovaní odborníci.

V hřebčíně ve Slatiňanech se vraníci chovají dodnes, a tento hřebčín včetně hipologického muzea je od roku 1992 součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem; v současnosti chová hřebčín Slatiňany kolem 250 převážně vraných starokladrubských koní. Je zajímavé, že v chovu starokladrubského vraníka působil ve Slatiňanech v letech 1974 - 1985 rovněž fríský hřebec Romke (nar. 1966).

Účelem přilití krve tohoto plemene do stáda vraníků bylo jednak rozšíření krevní základny, jednak zvětšení jejich tělesného rámce a využití výrazné dědivosti vraného zbarvení bez odznaků. Pro snížení nebezpečí příbuzenské plemenitby byl dále v 70. letech dovezen z Portugalska hřebec lusitánského plemeno Rudolfo (1968). Naopak dva hřebci, Maestoso a Favory, narození v Kladrubech nad Labem, se stali svého času zakladateli známých kmenů koní lipických.

Staroklardrubský kůň dnes

Chovným cílem hřebčína je nadále galakarosiér, mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentativní službě. Díky svému jedinečnému vzhledu koně vynikají na přehlídkách, ceremoniálech a reprezentačních akcích, a do svých stájí si je kupují nejen skandinávské korunované hlavy. Část populace je využívána k vozatajským sportům, vybraní jedinci rovněž k drezurnímu a zejména rekreačnímu ježdění či zapřahání.

Např. na mistrovství Evropy 2008 získal vozataj Jiří Nesvačil jr., vícenásobný mistr republiky ve dvojspřeží, celkový bronz. Vhodnost kladrubáků pro vozatajské soutěže prezentují na kolbištích i slatiňanští vozatajové se svými vranými spřeženími, s vraníky i bělouši se lze setkat při soutěžích v klasické drezuře, v parkurových soutěžích a v soutěžích barokního ježdění. Rovněž pracují jako policejní koně v Praze, Ostravě a Pardubicích.

Kladrubáci jsou koně velmi laskaví a ochotní, je však zapotřebí značné trpělivosti a důslednosti ve výcviku; výsledkem však bývá spolehlivý a pracovitý kůň na celý život. I přes svou velikost jsou velmi jemní a citliví, a mají vynikající paměť. Jsou milí a přátelští, ale i vychytralí a vynalézaví; přes svou velikost dokážou prozkoumat i ty nejmenší prostory, a strčit svou obrovskou hlavu skoro všude. Jsou to neocenitelní společníci pro všechny, kteří je dokáží ocenit.

Plemeno bylo v roce 1995 uznáno státní kulturní památkou.