ROZHLEDNÍK: Udělejte si výlet - Blatenský příkop

Nevadí - lyžařské běžecké trati kolem Božího Daru také stojí za aktivní prohlídku zblízka. A abyste byli na příští jarní procházku po naučných stezkách Božídarská rašeliniště, Horní Blatná - Vlčí jámy a zpět a především Blatenský příkop řádně teoreticky vybaveni (a až se jaro zeptá, co jste dělali v zimě, mohli hrdě prohlásit: Přece studovali!), je tu následující příběh další málem zapomenuté a "úředně zrušené" technické památky, spojené s těžbou rud na česko-saském pomezí - Blatenského příkopu. 

Rozvoj těžby a zpracování rud ve zdejších lesních cínových dolech nebyl myslitelný bez energie pro pohon těžebních strojů a především úpraven (drcení ve stoupách apod.). Jediným použitelným zdrojem energie - kromě lidských svalů - tu přitom byla voda. Její zdroje nebyly nikdy příliš veliké a v suchých létech, nebo naopak v dlouhých a tuhých zimách jí bylo málo. Úzkostlivě se s ní hospodařilo, byla určena především pro doly a úpravny a teprve přebytečnou vodu mohli těžaři využít pro rýžoviště. A přitom na výsledek rýžování i výdělky úpraven mělo kromě vlastního obsahu kovu v rudě vliv především množství vody, které bylo k dispozici, protože rozhodovalo o počtu těch lidských svalů, které bylo třeba zaměstnat (když voda chyběla). Proto mělo zřízení vodního příkopu takový význam pro blatenskou výrobu cínu a proto byla jeho udržování v dobrém stavu věnována taková pozornost.

V první třetině 16. století byl blatenský důlní revír zásobován vodou v podstatě ze dvou zdrojů - z říčky Černé a z Blatenského potoka. Další prudký rozvoj kutacích prací v lesních cínových dolech v odlehlejším terénu záhy způsobil citelný nedostatek vody, který již nebylo možné ze stávajících zdrojů odstranit. V letech 1540 - 1544 byl proto postupně v několika etapách blatenskými těžařskými společnostmi vystavěn umělý vodní příkop o délce asi 12 km a šířce téměř 2 m, který odváděl vodu z Černé přibližně 2 km západně od Božího Daru.

Jeho trasa vedla kolem Božídarských rašelinišť mírným samospádem přes Myslivny, Rýžovnu a Bludnou a po severním úbočí Blatenského vrchu (1043 m n.m.) do Horní Blatné (890 m n.m.), kde ústil do Blatenského potoka. Dobové prameny zachovaly alespoň jméno muže, který byl projektantem a stavbyvedoucím celého díla - jmenoval se Stephan Lenk. A nemohl to být ve svém oboru žádný nedouk, protože málokterá stavba je tak dokonale stvořena pro svůj účel, jako právě Blatenský příkop. 

Stěny příkopu byly po celé délce zpevněny dubovými prkny - jsou kolmé a v podmáčeném terénu by bez opory silných fošen dlouho kolmé nezůstaly. Pro kontrolní pochůzky a údržbu byly po obou stranách příkopu navršeny 1,5 - 2 m široké náspy a proti zavátí sněhem byl po obou stranách hustě osázen smrky. Kromě toho se v zimě mnohé úseky zakrývaly tyčovinou a smrkovými větvemi proti zamrznutí a zapadání sněhem. Na četných místech byl přítok vody regulován hrázemi, stavidly, přepady a odváděcími kanály, v případě vysoké vody se její část podle potřeby odpouštěla postranními koryty zpět do Černé. Protože vodní příkop svým tokem přetínal řadu místních cest a drobných potoků, bylo na něm zbudováno několik lávek a můstků.

Některé části kanálu byly vyzděné nebo vydřevené a celoročně kryté dřevem. K údržbě díla zaměstnávala blatenská městská rada několik stálých dozorců, kteří měli za úkol pravidelně obcházet celou trasu příkopu a odstraňovat na místě vzniklé závady. Nové vodní dílo stačilo vodou zásobovat blatenská důlní zařízení, rýžoviště, rudné mlýny a stoupy a zajišťovalo také dostatek vody při hašení požárů. Jeho vybudování vyvolalo další výrazné oživení důlní činnosti v oblasti Blatenského vrchu, Sněžné hůrky a Jeleního vrchu - už v roce 1541 bylo na první části příkopu vystavěno 12 nových stoup a řada hutí.

Není divu, že byli blatenští na své dílo jak náleží hrdí a opatrní - o vodu a práva užívání příkopu vedli v minulosti četné spory s těžaři a rýžovníky z Božího Daru a Rýžovny (největší soudní pře se odehrály v letech 1564 a 1615). Blatenská městská rada si na rušivé zásahy sousedů několikrát stěžovala až v Praze a u císařského dvora ve Vídni. Někdy po půli 16. století se vodní příkop stal výhradním majetkem města Horní Blatné.

To v roce 1570 získalo od Maxmiliána II. zvláštní výnos, kterým panovník prohlásil ochranu vodního příkopu a udělil Horní Blatné dědičné právo vybírat po všechny časy vodní poplatky a sladovné. Toto privilegium bylo roku 1613 potvrzeno králem Matyášem. Ještě z konce 19. století však máme zprávy o opakovaných třenicích Horní Blatné s řemeslníky a obyvateli Rýžovny a Mysliven, kteří si z příkopu tajně zavodňovali louky.

Svědectvím o úzkostlivé snaze Blatenských přesně vymezit pozemky příslušející k příkopu a zabezpečení jejich nedotknutelnosti jsou desítky dochovaných kamenných mezníků a hraničních kamenů, jimiž jsou osazeny obě strany vodního díla. Je do nich vytesáno písmeno E, iniciála německého slova Erbwassergraben, tedy "dědičný vodní příkop". Několik mezníků pochází ještě z doby kolem roku 1800. 

V polovině 19. století přestal příkop zcela sloužit důlním účelům, byl však vydatně využíván místními průmyslovými provozy (hamry, ale i sklárny) a zachoval si význam pro požární ochranu obcí. Jeho majitelem se stala obchodní společnost vodního příkopu (Erbwassergenoseschaft), založená v Horní Blatné roku 1872. Předsedou jejího představenstva byl vždy starosta města. Svůj majetek si společnost zajišťovala zápisy do pozemkových knih. Jednotliví členové společnosti platili příspěvky podle rozsahu svých užitků z vodního příkopu.

Tento způsob vlastnictví a správy příkopu se udržel až do roku 1945. Společnost vodního příkopu zajišťovala všechny nutné udržovací práce a opravy. Při regulaci v roce 1920 bylo na trase příkopu registrováno celkem 25 můstků a přejezdů, 12 přepadů pro velkou vodu, 1 vodní převod (shybka, křížení jednoho toku druhým) a 40 lapačů štěrku a písku. Nejrozsáhlejší novodobá rekonstrukce tohoto vodního díla pak proběhla v letech 1926 - 1929.

Projekt a rozpočet zamýšlené rekonstrukce vypracovala pro obchodní společnost vodního příkopu firma Heinrich Böhmer - Bau - Unternehmung Civil-Ingenieur z Ústí nad Labem, vodoprávní povolení vystavila politická správa v Nejdku roku 1923. Poté byl v roce 1925 zemským správním výborem projekt schválen s rozpočtem 391 000 Kč. Po veřejném vypsání prací v následujícím roce získala zakázku firma Kuvert a spol. z Teplic-Šanova za 386 000 Kč. Ta zahájila práce v červnu roku 1926 a dokončila je v říjnu roku 1928. Stavebním dozorem byl pověřen technický rada zemského úřadu Ing. Josef Neutzner.

Koryto příkopu bylo zpevněno dřevěnými latěmi a byly provedeny ochranné hrázky, nově byly vybudovány i všechny objekty. V průběhu stavby byl projekt upravován a rozpočet navýšen - důvodem navýšení ceny prací bylo prodloužení stavby o 115 m na výsledných 11 665 m, úpravy odlehčovacích objektů spočívající v prodloužení přepadové délky z původních 18 na celkových 50 m, nové vybudování všech propustků místo původně uvažovaných oprav a v neposlední řadě i důvod, který je dnes s ohledem na současné osídlení území málo pochopitelný.

V protokolu technicko-ekonomické kolaudace ze 6. listopadu 1929 se dočteme: "Mimo to bylo třeba velké množství domovních vodovodů podvésti nebo nadvésti, ježto jinak by četná stavení pod příkopem byla připravena o vodu." Všechny tyto změny znamenaly zvýšení ceny na konečnou částku 530 477,85 Kč.

Kolaudační komise "vzhledem k velikému významu vodního díla a ježto překročení nebylo zaviněno ani vodním družstvem, ani stavební správou" navýšení ceny uznala a navrhla podíl financování stavby takto:

40% - státní subvence ze státního fondu melioračního

40% - zemská subvence z fondu zemského úřadu v Praze

30% - finanční prostředky vodního družstva

Tímto způsobem byla celá stavba také vypořádána a stejným podílem byl založen i udržovací fond ve výši 40 000 Kč, který byl uložen v bance a z jehož pravidelných výnosů se hradily běžné udržovací práce v následujících letech až do zániku vodního družstva. Přílohou kolaudačního protokolu byla i kolaudační dokumentace stavby se zákresy skutečného provedení, příčnými a podélnými profily a stavebními výkresy objektů. Tato dokumentace se dochovala v archivu současné Zemědělské vodohospodářské správy a proto bylo možné podle ní připravit i novou rekonstrukci vodního díla do podoby, jakou měl Blatenský příkop na počátku minulého století.

Neutěšený stav Blatenského vodního příkopu na konci 20. století nebyl mezi technickými památkami žádnou výjimkou. Koryto bylo zaneseno (místy se v terénu nedalo rozeznat), v řadě míst poškozeno činností vody, působením drsných povětrnostních podmínek i činností člověka. Vybudované objekty se většinou nedochovaly, částečně zachovány zůstaly pouze zbytky kamenných dlažeb a některých železobetonových konstrukcí.

V polovině 60. let proběhla řada jednání, která měla rozhodnout o úplném zrušení vodního díla, naštěstí však bez úspěchu. Počátkem 90. let se ale Blatenský příkop dostal na pořad jednání znovu - vody z Božídarských rašelinišť, silně kyselé a zbarvené huminovými kyselinami dohněda, dlouhodobě a výrazně snižovaly kvalitu vody ve vodárenské nádrži Myslivny, která je v současné době zdrojem pitné vody pro příhraniční obce.

Voda prosakující z poškozeného příkopu způsobovala trvalé podmáčení přilehlých lesních porostů a ztěžovala hospodaření lesníkům. A vodohospodářské orgány, správci toku, obce i příslušné státní úřady se tentokrát cítily vázány i dalším, převážně profesním či morálním důvodem. Shodly se, že by bylo trestuhodné dopustit další úpadek jedinečné kulturní i technické památky (tentokrát patrně definitivní), a že budou společně usilovat o obnovu Blatenského příkopu.

Ještě téhož roku byla podle zadání ministerstva životního prostředí vypracována studie, která prokázala možnost obnovy příkopu jako plnohodnotného vodohospodářského díla v podobě, jakou mělo po rekonstrukci v roce 1929. Takový postup se líbil i zástupcům Památkového ústavu, kteří pak také vykonávali odborný dozor po celou dobu stavby. Vzhledem k délce a nemalým nákladům bylo dohodnuto, že příkop se bude obnovovat ve třech stavebních etapách, přičemž pro každou etapu byla vypracována a stavebně projednána projektová dokumentace, podle ní pak byla stavba provedena a kolaudována.

Na rozdíl od díla z roku 1929 nemohu na tomto místě uvádět podrobnosti o projektových a stavebních firmách, které se zadaného úkolu zhostily (každá z nich má ale Blatenský příkop mezi svými významnými "referenčními" stavbami). Co však lze uvést bez rozpaků je, že stavební práce byly zahájeny první etapou na jaře roku 1995 a ukončeny kolaudací třetí etapy v říjnu roku 2001. Celkový náklad stavby byl 22 506 319,50 Kč, a těchto necelých 23 milionů pocházelo výhradně z veřejných prostředků.

Technická dokumentace byla připravena podle té původní kolaudační z roku 1929, ale vzhledem ke změnám ve využití území bylo nutné provést nové hydrologické posouzení (např. i vlivu stavby na hydrologický režim zvláště chráněných území, kterých se dotýká). Stavebně bylo koryto příkopu v téměř celé trase zpevněno z obou boků dřevěným bedněním (dubová prkna, kolíky a horní překrytí ze smrku), stavební objekty - odlehčovací přepady, propustky - byly zhotoveny s využitím dochovaných konstrukčních prvků ze stavebního kamene, kde to bylo podle požadavku památkářů nezbytné, byl tím kamenem velmi kvalitní opracovaný pískovec (mostky).

V původním místě byl obnoven i dřevěný akvadukt (někdy též zvaný shybka), který převádí vodu Blatenského příkopu nad korytem lesního potoka. Celkový počet objektů nyní zhruba odpovídá původní podobě a nachází se tu celkem -

jeden napouštěcí objekt z potoka od Božího daru -

odlehčovací přepady v místech křížení s drobnými vodními toky (10) -

mostky a propustky (21 obnovených a 4 opravené) -

lapače písku a štěrku, z toho 22 v korytě a 17 na přítocích (některé dřevěné) -

lávky usnadňující chůzi podél příkopu (3)

Protože původní osídlení v oblasti podél příkopu zaniklo, nebylo třeba obnovovat žádné přechody domácích vodovodů, zato byla pro lepší ochranu vodní nádrže Myslivny dodatečně zvýšena a palisádou zpevněna ochranná zemní hrázka nad nádrží u Jáchymovské silnice.

Díky možnosti seznámit se zblízka s historií této výjimečné stavby a nahlédnout do dochovaných záznamů od 18. století až do současnosti jsem se dověděla mnohé nejen o tom, jak si naši předchůdci vážili vody, jakým způsobem budovali a jak se starali o vodní díla ve složitých podmínkách Krušných hor, ale také o účasti obyvatel, státu a jeho úředníků v celém procesu výstavby, schvalování a provozu vodních děl.

Zjištění, že tehdy ani dnes to nebyla procházka po parku, asi nepřekvapí. Ale zdá se, že nakonec všichni zúčastnění v průběhu těch 450 let existence Blatenského příkopu více méně obstáli. Kdyby tomu tak nebylo, sotva bych vám dnes mohla nabízet procházku kouzelnou krajinou po dvanáct kilometrů dlouhé naučné stezce s názvem Blatenský příkop.

P.S. Dodatečně tímto děkuji všem, kdo mi umožnili poznat Blatenský příkop a lidi kolem něj zblízka. Byla to dobrá zkušenost.