Abych dodržel slovo, že podám report o tom, jak zdejší okolní buš regeneruje po říjnových ohních, kdy vše shořelo na padrť, vzal jsem si dvě rána po sobě na ranní procházku bušem nejen Habsburky ale i foťák.

Země už není černo – šedivá, kde se Max i Ferda úspěšně ztráceli díky svému zbarvení, ale jasně zelená. Z popela vyrazil nový, bujný život. Od travin přes keře až po stromy. Některé traviny už dokonce stačily vykvést a vysemenit se. Některé vypouští svoje semínka do okolí

podobně jako pampelišky, na padáčkovém chmýří. Ovšem největší radost má Kelpie stereo co mě doprovází. Čokli se prohání podrostem, čmuchají, kde to jde i kde to nejde, občas se nějaké trávy i napasou a nově rostoucí zeleň si náležitě a pečlivě značkují. To aby nezabloudili. Daleko pro podrost nevidí.

Největší radost mám já osobně z mnoha desítek bujících žlutokapů, tedy Black Boys, či Grass Trees. Je to trávovitý strom a jejich různé odrůdy patří do čeledi Xanthorrhoeaceae. Většina jich roste v suché a chudé písčité půdě, na skalnatých horských hřebenech a útesech NSW, Viktorie a Tasmánie. Mají bujné zelené čupřiny, a když nepočítáme černé, zuhelnatělé kmínky, už téměř nenesou stopy po ohni a většina z nich, jak se na ně po požáru sluší a patří, vyrazila do květu.

Ze středu trsu vyrazily 2 – 4 cm v průměru silné lodyhy aby se na jejich vrcholcích začínaly formovat stovky malých květů. Ne, ještě nekvetou, zatím jen rostou do své délky kolem 2 metrů a někdy i více. Už se těším, až budu vždy ráno chodit do buše mlsat nektar. Každý minikvítek oplývá po ránu kapkou slaďoučkého a voňavého nektaru. Potom stačí lodyhu s květy ohnout a nektar s květů bohapustě olízat. A kdo ví, třeba je ten nektar i zdravý, když se na něm pase jak hmyz, tak ptáci i já.

Na hodně místech stále čerstvou zelení prosvítá černá, spálená zem a skoro všechny kmeny stromů mají černou, zuelnatělou kůru. Jen některé se už stihly převléci a chlubí se po okolí novou kůrou. Je fascinující jak ze zuelnatělých zbytků keřů raší nový život. Nové výhonky vyrazily přímo z kořenů, nebo větví a kmínků. Stejně se děje i se stromy. U paty ohořelého kmene z podzemních lignotuberů rostou nyní až metrové výhonky obalené listy. Ty dospělé už zelené a ty fungl nové přes žlutou po rudou, podle stáří.

Ty rudé jsou nejmladší. Ještě nestihly vyrobit chlorofyl k fotosyntéze a nouzový metabolismus rostliny zajišťuje toto červené barvivo. Mladé listy, i když už zezelenají, jsou hebké a nasycené olejem. Stačí utrhnout pomnout v prstech a pak už jen inhalovat. Proto také tak dobře hoří. I plně dospělé listy, tuhé jako stará kůže, mají oleje čtyři přehršle. Však se z nich také destiluje eukalyptový olej, co koupíte v lékárně.  

To vše zajišťují u těchto rostlin hormony. Je li rostina ve stressu, tedy poškozením rostliny, ať už vichřicí, nebo ohněm, či jinak, hormony zapracují a z utajených, spících epicormických pupenů vyrazí epicormické výhonky, či ratolesti. http://en.wikipedia.org/wiki/Epicormic_shoot Takže kmeny a větve stromů jsou nyní obaleny těmito výhonky a z dálky vypadají jako by větve byly obaleny kožešinou. Chlupaté větve.

Čerstvé, jasně zelené výhonky nádherně kontrastují s černou, ohořelou kůrou matečních stromů a keřů a černou zemí kolem. Na mnoha ohořelých a zčernalých větvích a větvičkách jsou dřevnaté plodnice, které se žárem ohně otevřely a uvolnily semena k reprodukci. Jako na příklad „horský ďábel“, Lambertia formosa, mountain devil, která má velice přiléhavé jméno jak dokazují průvodní fotky na fotoalbu na Rajčeti. http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2014_02_02_regenerace_buse_3_mesice_po_ohnich

Rozkvétající žlutokapy si můžete prohlédnout tady: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2014_02_12_kvetouci_Zlutokapy