ROZHLEDNÍK: Rybník na hranici panství
Povznést se jinak než duchovně nebude snadné - farář je urostlý chlap. Naštěstí se jeho krátká promluva chýlí ke konci… Byl překvapen a možná i trochu v rozpacích, když mu místní starosta řekl, že by byl rád, kdyby novému dílu požehnal. Aby bylo všem k dobrému a nikomu ke škodě… 
Pečlivě se na dnešek připravil. A udělal dobře, protože na hrázi se sešli místní i přespolní. Starosta pozval všechny, kdo se o obnovu rybníka nějak zasloužili a jeden pašík zaplatil životem za jejich radost. Hospodský se přestěhoval pro tu chvíli na břeh i s pípou a v neckách čekalo na slavnostní vypuštění do Podnovoveského rybníka tak trochu symbolických dvacet kaprů. Prostě - venkovská sláva, jak má být.
Nevím, zda někdy někdo spočítal, kolik je v Čechách obcí s názvem Nová Ves. Mám však nejasné tušení, že nestačí prostě jen napsat rybník u Nové Vsi. Proto vás raději pozvu do brlohu. Ne - vlastně do Brlohu. Komu se název ani tak nelíbí, může dorazit i do Křemže. Kdesi v polovině cesty mezi těmito dvěma jihočeskými obcemi (a trochu na sever) leží právě ta správná Nová Ves a rybník, ten jediný Podnovoveský rybník, o který v dnešním vyprávění půjde.
Býval součástí mělkého údolí, napájený Chmelenským potokem, který se jen o kousek dál zleva setkává s větším Křemežským a společně se pod zříceninou hradu Dívčí kámen vlévají do Vltavy. Jsme v předhůří Šumavy, v chráněné krajinné oblasti Blanský les, obklopeni příjemnou, harmonickou krajinou plnou lesů, na kterou moudře shlíží vrchol Kleti (1084 m n.m.). Zachovaná přirozená lesní společenstva doplňují druhově pestrá a početná společenstva rostlin a živočichů na vápencových nebo hadcových ostrůvcích. Půvab nedotčený lidskou rukou? Velký omyl, protože člověk žil uprostřed zdejší krajiny vlastně odnepaměti. Nejstarší archeologický nález v území pochází od Křemžského potoka pod Holubovem a je ze starší doby kamenné.
Z doby bronzové (halštatské) jsou mohylová pohřebiště nad Třísovem, osídlení na Dívčím kameni, u Chvalšin, Lazce a Vyšného. Vrchol pravěkého osídlení pak představuje keltské oppidum z doby laténské (1.stol. př.n.l.) na terase nad Vltavou u Třísova, součást řetězce hradišť na historické stezce z Podunají podél Vltavy do nitra Čech. Zemské stezky, hlavně ty dálkové, vždycky ovlivňovaly své okolí a jeho rozvoj. V raném středověku vedla Blanským lesem také jedna taková - směřovala od Vyššího Brodu přes Boletice, Chvalšiny a Lhenice do Netolic. V roce 1263 byl založen cisterciácký klášter ve Zlaté Koruně, který měl být tak trochu vztyčeným královským ukazovákem směrem k území ovládanému Rožmberky. Do 14. století bychom v Křemežské kotlině našli jen pár větších sídel - tvrz v Křemži, vesnice Brloh, Bohouškovice a Chlum a několik osad.
To se ve vrcholném středověku rychle mění - kotlina se zalidňuje, staví se gotické kostely v Křemži a Brlohu, někdy po roce 1349 budují Rožmberkové hrad Menštejn (dnes Dívčí kámen) a králův kancléř Dětřich z Portic staví (asi aby se síly vyrovnaly) hrádek Kuglveit. Památkami na činnost Rožmberské huti jsou i kostel ve Chvalšinách a klášter paulánů na Kuklově, který však zůstal nedokončen - torzo presbytáře velkoryse pojatého gotického kostela je dodnes k vidění, vklíněno mezi dvě budovy daleko mladšího původu. V roce 1591 postavil Vilém z Rožmberka v Červeném Dvoře lovecký zámek s rozsáhlým parkem a založil několik hospodářských dvorů. Jenže to už pětilistá rožmberská růže kvapem uvadala… Po smrti posledního Rožmberka Petra Voka získali českokrumlovské panství Eggenbergové a roku 1710 přešlo dědictvím na Schwarzenbergy. 
Pro osud rybníků, kterých najdeme v údolích Křemžského a Chmelenského potoka několik, byl osud mocného rožmberského rodu určující. Protože právě Rožmberkové přivedli do Čech první opravdu zkušené rybníkáře (řád německých rytířů). A protože v rožmberských službách byl nejen proslulý Jakub Krčín, kterému jeho stavitelské umění (a podle dobových svědectví i jiné, poněkud méně chvályhodné vlastnosti) získaly úctyhodné jmění a přídomek "z Jelčan a Sedlčan", ale i neméně schopný, jen méně nápadný Štěpánek Netolický (právě v Netolicích končila také ona středověká zemská stezka).
Byl to snad právě Štěpánek nebo některý z jeho žáků, kdo vybudoval na vhodném místě v údolí Chmelenského potoka pod Novou Vsí mohutnou hráz a osadil její korunu dvěma řadami mladých doubků, jak to bylo v té době zvykem. Vznikl tak na svou dobu nikterak velký rybník - dnes bychom jeho plochu popsali číslem 20 ha. Stal se součástí nejbližšího hospodářského dvora a sloužil k chovu ryb tak dlouho, že už si lidé přestali připomínat stavitele. Nikdo nepřemýšlel o tom, že by to někdy mohlo být jinak.
A přece se - kdesi v daleké Vídni - začal osud Štěpánkova rybníkářského díla zvolna naplňovat. Na stránkách místních kronik se letopočty najednou psaly s číslem 17 na začátku a pronajaté rybníky převedené na louky či pole vynášely v té době víc než nasazení rybníků na chov ryb. Základem hospodářství se stávala rostlinná výroba, jenže polní hospodářské výnosy jsou především závislé na kvalitní přípravě půdy - tehdy i dnes. Tehdy to ovšem znamenalo udržet i potřebné stavy hospodářských zvířat, kde byla jedním z hlavních ukazatelů užitkovosti produkce hnoje… A kruh se uzavíral.
Aby stavy dobytka mohly být udrženy na potřebně vysoké úrovni, bylo nutné zajistit dostatek krmiv. Vedle meliorování existujících luk hnojením a povážením bahnem (často rybničním), bylo nezbytně nutné získat louky nové - a to se mělo stát rušením rybníků. Vydávaly se k tomu účelu zvláštní instrukce, rybníky byly dokonce označovány za příčinu povodní či hladomoru… Už se neříkalo jako v dobách největšího rozkvětu rybníkářství Kde je ryba, tam je skyba (skýva)… Z bohatství se stalo břemeno. 
Postiženy byly vlastně všechny rybniční soustavy v Čechách i rybníky moravské - ve větší nebo menší míře. Jen rybniční soustava Třeboňská zůstala ušetřena, protože vznikla na původních neúrodných blatech Třeboňské kotliny a získaná půda byla pro zemědělství prakticky nepoužitelná… A tak někdy v polovině 18. století píše schwarzenberský šafář, do jehož správy náš rybník spadal, své vrchnosti, že "... rybník nachází se na hranici panství a pytláctví rozmohlo se zde natolik že již se nevyplatí ryby chovati…"
Není divu, že po takovém posouzení přišel velice brzy příkaz rybník vypustit a získanou půdu rozdělit pro pastvu drobných domácích zvířat, především koz a ovcí. Stalo se. Duby na opuštěné hrázi každoročně přidávaly na kmeny nový letokruh, zelenaly a žloutly s procházejícími léty, pastvinami protékal znovu osvobozený Chmelenský potok. Lidé přicházeli, odcházeli - a zapomínali. Na rybník, i na jeho jméno.
Trvalo to dalších dvě stě let, než lidé pochopili, že rybník nemusí být dobrý jen pro ryby, že existuje i cosi jiného, co jim může dát - ochranu před povodní, útočiště živočichům a rostlinám, krásu. K tomu pochopení se muselo mnoho změnit. Stalo se, že čistá voda přestala být samozřejmostí, ale také muselo být nasyceno mnoho lidských žaludků, aby si člověk uvědomil, že i v bezpečí a teple může strádat, že i za plným stolem může mít hladové oči… Že život, příroda a krása nás neobklopují samy od sebe a už vůbec tu nejsou proto, abychom jim neomezeně vládli. A tehdy přišel člověk mezi staleté duby na opuštěné hrázi, zdálo se mu, že místo žloutnoucí trávy vidí vlnit se vodní hladinu lesklou sluncem a rybími hřbety a řekl si - proč ne?
A hned si také odpověděl: tamten kus louky je staré paní Vondráčkové. Tamten Maškových. A kousek dál má svůj kus i Toník Janečků, včetně té pasoucí se kozy. Kdysi dávno dvacetihektarový rybník rozdělili na dvacet malých louček pro dvacet chalupníků, a teď to patří jejich pravnukům. Kdo od nich to dědictví koupí? Za co? A prodají vůbec? Ale bylo by krásné mít na okraji obce zpátky ten Štěpánkův rybník, s mohutnými duby na staré hrázi. A protože to byl člověk odvážný, začal o svém snu mluvit s Maškovými a Tondou Janečkem a ještě s mnoha dalšími.
A stalo se cosi, co nebývá běžné ani v pohádkách: všichni majitelé těch nepatrných kousků bývalého rybničního dna se shodli a za opravdu malý peníz prodali své loučky obci. Starosta se zahloubal do rozpočtu, povzdechl si - to, že z obecních peněz bude obnova rybníku těžká, ne-li nemožná, tušil stejně předem - a pustil se do psaní, žádání a obíhání. A protože nepsal, neobíhal a nevysvětloval sám, a protože to nadšení novoveských pro obnovu rybníka bylo tak nějak nakažlivé, nakonec se opravdu začalo projektovat a stavět. 
Ale pane starosto, jak budeme tomu vašemu projektu říkat? zajímalo úředníka, protože ten musel mít ve svých formulářích vyplněnou kolonku "název akce". Jinak by byl nesvůj. Jak se ten rybník jmenoval?
Ukázalo se, že nikdo už neví.
Třeba - Podnovoveský?
Ve srovnání se jmény jako Dřevo, Osika nebo Ženich sice nic originálního, ale… A v příslušném okénku naskočila písmenka Obnova rybníka Podnovoveský. Úřad byl uspokojen a pan starosta raději nic originálního nevymýšlel. Hlavní je, aby se už stavělo, a jestli lidé časem budou chtít obnovený rybník pojmenovat jinak, udělají to i bez požehnání onoho úřadu.
Protože někdejší dno nebylo nikdy příliš upravováno a všude kolem byly louky, mohl být rybník obnoven přibližně v původní ploše. Stavba hráze, možná řízená zkušenou rukou samotného Štěpánka Netolického, byla poctivá a její technický stav překvapivě dobrý. Z dvouřadé dubové aleje na hrázi chybělo jen pár stromů. Co chybělo úplně, byl náš starý dobrý známý - bezpečnostní přeliv. A jak jinak, než na stoletou vodu. Co teď?
Položit do mělké misky rybníka dlouhou kamennou stěnu bočního přelivu? Vždyť bude připomínat Karlovu Hladovou zeď. Vybudovat přeliv kašnový? Kromě toho, že je nebezpečný pro lidi i živočichy, protože na jeho kamenné dno do hloubky někdy 6 - 7 m se dá snadno spadnout, bude z rybníka čnít jako hradební hláska. Nakonec padl návrh přeliv v potřebné délce rozdělit na dvě části a ty umístit do okrajů stávající hráze, aby nebylo třeba do jejího kvalitního tělesa příliš zasahovat.
Nápad kupodivu prošel i u příslušných vodohospodářských orgánů. A tak se stavělo. Kbel (= požerák, ten už známe), dva bezpečnostní přelivy… novoveští upravili cestu mezi duby na hrázi. Když přišla ta správná chvíle, zasunuli starosta a vedoucí stavby rukou společnou do kbelu první dluže, což jsou důkladné dřevěné desky, jimiž se otvor ve kbelu postupně přehrazuje, a rybník se pomalu, pomaloučku začal napouštět. 
Staří rybníkáři, kteří ještě říkali "nahánět", věděli dobře, že rychle to nejde. A zatímco si Chmelenský potok zvykal na to staronové pouto a hladina v Podnovoveském po centimetrech stoupala, přemýšleli lidé, jak se nad tím společným dílem co nejpříjemněji sejít a jeden druhému říct, že se jim všem dohromady dílo daří. Takže vymysleli slavnostní vypuštění prvních ryb, stan na břehu, kutálku a opékajícího se čuníka, hostinský s pípou se přidal sám od sebe (kdo by taky křupavou kůrčičku zapíjel vodou - cák jsme ryby?) a nakonec i to požehnání pod širým nebem, kterým jsme vyprávění začínali.
Místní říkají, že postavili nejlevnější rybník v Čechách - a když prostým přepočtem zjistíme, že náklady na 1 m3 zadržené vody dosáhly závratných 30 korun, nezbývá než dát jim za pravdu. Obvyklá cena je totiž o řád vyšší, tedy odhadem 300 korun, ale pokud se staví nový rybník v nepříliš vhodných podmínkách, může se vydrápat i na sedm set… V takových případech je jistě už rozumnější zvážit, zda ten rybník opravdu tak moc chci.
Novoveští ovšem dokázali něco, k čemu každý příležitost nedostane: vrátili do krajiny staré a krásné vodní dílo, možná krásnější než za dob Štěpánka Netolického… Protože Štěpánek a jemu podobní věděli, že ve stínu stromů, které vysadili, už oni odpočívat nebudou. Ty majestátní duby na hrázi přichystal starý rybníkář ne pro sebe, ale pro nás - abychom jejich stín a krásu užívali stejně jako rybník sám: všem k užitku a nikomu ke škodě.
Přeji novoveským, aby jejich rybník klidně spočíval v dlani Křemežské kotliny tak dlouho, až už si nikdo nebude pamatovat, že tu vlastně nebyl odjakživa.
Obrázky:
1. Podnovoveský rybník se začíná nahánět
2. Požehnání novému dílu
3. Slavnostní vypuštění prvního kapra
4. … a výlov po několika letech
5. Torzo kláštera v Kuklově (někdy se chybně označuje jako zřícenina - nikdy nebyl dostavěn)