Pražská zoologická zahrada byla otevřena 28. září 1931 zásluhou tehdejšího ředitele p. prof. Jiřího Jandy. Návrh na její vybudování vznesl r. 1919. Lokalit, navrhovaných pro umístění ZOO, bylo více, např. Zahrada Kinských, nebo ostrov Štvanice. Pozemky v Tróji s přírodním kaňonem věnoval velkostatkář Alois Svoboda. Původně areál zabíral 8 ha (dnešní rozloha je skoro 60 ha). Do ZOO postupně přicházela první zvířata – vlčice Lotty (ta obývala dnešní výběh pand červených); koně Převalského Minka a Ali; tygři Mitau a Bengali; slon Baby; hroch Petr, nosorožec Max… raritou tehdy byla lvice Šárka. R. 1933 se zdařil odchov prvních tygřat; darem od herce Vlasty Buriana získala zoo v r. 1934 pár lachtanů Hýtu a Batula; v r. 1937 se podařilo odchovat mláděte kondora andského – vůbec jako první zoo na světě. R. 1942 byla uměle odchována samička ledního medvěda Ilun. První žirafa – Lenka, přicestovala v r. 1954.

Když na mne na internetu vykoukla nabídka komentované vycházky v doprovodu emeritního ředitele ZOO Praha, P. Fejka, neváhala jsem, přihlásila se a těšila se. Na zajímavé informace, takové, které mi určitě nebudou známé a třeba i nějaké „veselé historky z natáčení“. Z nabízených termínů jsem zvolila datum 16. května 2026. Už ráno se zdálo, že den bude spíše deštivý – procházky se ale konají za jakéhokoli počasí (nakonec bylo příjemně, s jedním či dvěma drobnými deštíky).

Cestou do zoo – mračí se.

Termíny jsou naplánované; slyšet o osobních zážitcích Petra Fejka nakonec chtělo kolem 800 zájemců. A tak soboty, neděle, někdy i dny pracovního týdne do konce července tráví P. F. v ZOO s námi. Část výtěžku z ceny zaplacené za přednášku byla použita na vydání knížky o ZOO, část na úhradu vstupného a asi 250 000,-- korun dostala zahrada.

V době, kdy do ZOO p. Fejk nastoupil (r. 1997), zahrada ztrácela návštěvníky. Řediteli v jejím čele byli dosud vždy lidé z oboru; on byl prvním ředitelem, který neměl zoologické zkušenosti, jeho zkušenosti byly managerské. I proto ho nejprve zaměstnanci a okolí nepřijímalo. První měsíce trávil každodenní prací na jednotlivých pavilonech a pracovištích. A viděl lidoopy, opice, slony, většinu medvědů a kočkovitých šelem v klecích, ve výbězích z betonu – zvířata byla nakrmená, bylo o ně postaráno, ale v prostředí, ve kterém neměla žádné stromy, trávu – nic, co by připomínalo alespoň kousek přírody. A byly tu jistě i výběhy pro kopytníky, voliéry pro ptáky – i když menších rozměrů, než jak je tomu dnes. V zajetí nikdy úplně napodobit přírodní podmínky nejde, ale dá se alespoň pokusit vytvořit co nejpřirozenější prostředí, aby tu zvířata mohla žít, ne jen přežívat. A to se pomalu začalo uskutečňovat. V r. 1999 byl zbourán pavilon opic. Pamatuji si ho z dětství – betonový ochoz, pod ním dole v hloubce lidoopy, jiní v pavilonu za sklem a mřížemi. Gorily tehdy například dostávaly k jídlu i kuřata, ačkoliv jsou to býložravci. ZOO se tedy vzdala chovu šimpanzů, gorily a orangutani byli dočasně umístěni do jiných zoologických zahrad. Gorilí pavilon v dolní části zahrady byl do provozu předán r. 2001.

Varani komodští

V místě původního pavilonu opic byl vystavěn pavilon Indonéské džungle, jehož cílem bylo umístění zvířat právě z tohoto biotopu, která vedle sebe běžně žijí i v divočině. Asi neznámějšími obyvateli pavilonu jsou orangutani. Nejvzácnějším pak varan komodský, kterého lze získat jen darem od indonéské vlády – pražská zoo obdržela pár a díky chovatelům, kteří zvolili správný způsob krmení i ostatní podmínky pro jejich život v zajetí, se podařily odchovy snůšek jako vůbec první ZOO v Evropě. Výstavba indonéského pavilonu stála 185 mil. korun. Během jeho stavby se původně sjednaná cena začala navyšovat o tzv. vícepráce. Při jednáních zástupců ZOO, stavební firmy, města, položil politik J. P. zástupcům stavební firmy otázku – jestli byla na začátku výstavby stanovena určitá cena, druhou otázku směřoval ke stavebnímu dozoru – zda probíhaly průběžné kontroly. Na obě otázky byla odpověď ano. Poté si přítomní vyslechli závěr – v tom případě, pokud bude cena o jakoukoli částku vyšší, zaplatí rozdíl stavební dozor. Víc není o čem jednat – a tak cena zůstala původní.

Venkovní část expozice Dja, kde kromě gorilí rodiny žije řada dalších obyvatel

V současnosti je ve výstavbě pavilon pro lední medvědy, kde budou mít lepší životní prostředí, více prostoru. Jsou zvířata, jejichž životní podmínky lze napodobit vcelku věrohodně. A pak jsou zvířata, kterým přizpůsobit životní prostor je prakticky nemožné. V ideální situaci by tato v ZOO chována být spíše neměla, i v případě, že jde o zvířata návštěvnicky atraktivní.

Nosálové

Pro zvířata v zajetí je důležitou součástí chovu tzv. enrichement – tedy aktivity, které je zaměstnají, nejen fyzicky, ale i psychicky, vedou k vynalézavosti a získávání dalších dovedností. Jde např. o různé „hlavolamy“, schovávačky na dobroty, nebo lana, houpačky, atp. Je fajn, když jsou tyto pomůcky z přírodních materiálů, ale setkáte se tu a tam i s gumovými míči, pneumatikami, nebo plastovými barely (moje osobní zkušenost z návštěvy pařížské ZOO v letech 2008-2009 v pavilonu u orangutanů).

Stejně jako my, lidé, nejsme stejní – někdo je šedá myška, někdo extrovert, další má úžasné charisma –, tak i mezi zvířaty najdete osobnosti. Pro Petra Fejka jsou nezapomenutelní např. hroch Slávek, slonice Gulab, žirafí samec Šimon, stříbrohřbetý gorilí samec Richard, lachtan Gaston. Slávek – nezvykle hodný, ohleduplný samec, mající hezký vztah i k mláďatům. Gulab – klidná sloní samice – při osobním setkání si vás citlivě „osahávala“ svým chobotem. Žirafák Šimon – měl slabost pro obyčejné rohlíky, když za ním P. F. jednou přišel a neměl s sebou vytoužený „pamlsek“, odměnil ho ranou svým krkem – prostě: … buď dones rohlík, nebo ti to nedaruju… Richard, samec gorily nížinné – Adonis s přirozenou autoritou ve vlastní rodině, milující partner, takřka dokonalý otec pro své děti.

(Článek připraven ke zveřejnění s laskavým svolením Petra Fejka)

Foto: Jitur. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.