ROZHLEDNÍK: Není slovo jako slovo
Protože jsem delší dobu strávila v Itálii, budu dnes hovořit o některých, většinou naprosto nevinných italských výrazech. Jen cestou přes Alpské průsmyky a nahoru kupeckými stezkami přes Rakousko do našich končin se jejich význam výrazně posunul, často bohužel ne k lepšímu.
Už je to více než 16 let, kdy jsem do Itálie, a sice do její severovýchodní části, poprvé přijela na stipendium. Protože mě známí upozornili, že Italové nemají ponětí o cizích řečech, dva měsíce před odjezdem jsem si udělala nalejvárnu italštiny. Když opravdu musíte, tak tu knížku pro samouky za ty dva měsíce téměř celou zvládnete. Pomohl mi soused, který italsky uměl. Bylo to užitečné, po příjezdu jsem sice nerozuměla ani slovu, ale znala jsem základní gramatickou kostru, základní slovíčka a zbytek byl o praxi.
Však mi také maminka, která kdysi byla v Itálii půl roku, před odjezdem řekla: "Já jsem se naučila mluvit italsky za šest týdnů, ty jsi bez problémů schopna téhož, tak se mi nevracej domů bez znalosti italštiny!" Jako obvykle maminka měla pravdu, kromě toho její příkazy je třeba plnit. Díky dvouměsíčnímu předodjezdovému drilu jsem trochu kostrbatě začala mluvit asi tak ve čtvrtém týdnu, po šesti týdnech už bez větších problémů.
Za nějakou dobu (v mém případě cca 3 měsíce) už si člověk myslí, že řeč dostatečně ovládá a také to ve většině situací celkem stačí. Umí si říci o jídlo, pití, chápe, zda je v drogerii, lékárně nebo supermarketu, koupí si lístek na vlak, domluví se s kolegy v laboratoři, pochopí příslušné laboratorní a chemické názvosloví. Za nějakou dobu začne člověk rozumět, i když se na něho zrovna nemluví, nakonec rozumí i otočený zády. Časem víceméně rozumí i televizi.
Přesto nakonec zjistí, že to nestačí a buď ten trapas nějak ubalancuje nebo holt ne - tak jako já. Teprve s dostatečnou znalostí řeči, ale přece jen ještě výrazně odlišnou od rodilých mluvčích, jsem začala zjišťovat, že existuje dost výrazů, které se italsky řeknou téměř totožně jako česky, ale je dobré si dávat dobrý pozor na pusu, protože totéž řečeno neznamená totéž a trapas je za dveřmi. Tak se s vámi podělím o několik málo příkladů.
Někdy velmi významně závisí na přízvuku. Pobývala jsem v Itálii necelé dva měsíce a s kamarády jsme se vydali na Benátský karneval, nikdy předtím jsem ho neviděla. Nasedli jsme na vaporetto, benátský parníček, (později jsem pochopila, že to udělali jen kvůli mně, sami by šli pěšky) a já jsem za nějakou chvíli uviděla nápis, který mi něco připomínal: Casin?. A tak vesele hlaholím: "Tam je kasíno".
Kamarádi ztuhli, já to nechápala, pak mi začali vysvětlovat, že toto je "kazinó" s dlouhým Ó. "Casino" vysloveno jako "kazíno" znamená nevěstinec, což mi manželka kamaráda naznačila tak, že si rozepla bundu. Takže, pokud si chcete jít zahrát ruletu, tak je to jedině "kazinó". Veřejné domy neboli "casini" (pl) (italština má i krásný poetický název - "casa di tolleranza" - dům tolerance) oficielně existovaly naposledy někdy za války a měly i své úředně schválené tarify, nicméně o peníze se stejně přijde u obojího.
Reklama naučí. Často jsem sledovala televizi, nejdříve pro mě byly srozumitelné reklamy, však se také do zblbnutí opakovaly. Po 9 - 10 měsících už jsem se kasala svou suverénní italštinou (Ach ou). Jedna z podzimních reklam na jeden obchodní dům vychvalovala svetry, které tento řetězec prodával. Ke svetru se vinula sličná modelka, otírala si o něj tvář a šveholila "Morbido Coin!" (čti: Mórbido Koín). Koukala jsem na to celý podzim. Já už věděla, který typ obchodního domu to je (to druhé slovo), ale proč mají takové hřbitovní výrazivo? Co má obchoďák společného se hřbitovem?
Té modelce se snad chce do hrobu i se svetrem? Je snad slizký nebo co? Můj drahý slovníček to opět vyřešil. Slovo "morbido" znamená měkký, hebký, jemný! Což ten svetr evidentně byl, nebo se alespoň ta modelka tvářila, že ji neštípá. Takže jsem byla zase mimo. Později jsem zjistila, že tento výraz je velmi běžný nejen u reklam, ale i v běžném životě a velmi často ho nalezneme u jídla.
Nevinné výrazy je někdy doopravdy těžké vyslovovat. Velmi významné slovo je v italštině zatáčka neboli "curva" (vyslov: kúrva). Ač to vypadá hrůzostrašně, vulgární výraz pro prostitutku je v italštině úplně jiný. Jenže stačí dojet do nějaké oblasti, kde je více zatáček (například v horách, a těch není málo) a je to tam samá "curva". Což o to, jenže zatáčet se řekne "curvare" (kurváre), a občas je třeba upozornit řidiče, že zrovna teď je třeba zatočit, rozkazovací způsob přitom je "Curva!" (Kúrva!) - "Zahni!".
Po tomto slovu pak už následuje udání daného směru nebo času - doleva, doprava, tady, hned. Nedalo se nic dělat, musela jsem se naučit "zatáčet", až se hory zelenaly, ale po chuti mi to není dodnes. A dodnes, když to slyším, tak mám divný pocit, takové to mravenčení v zádech, protože toto slovo plynule vyslovují i velmi jemné dámy a nevědí, že mě to tahá za uši.
Jeden další výraz s jiným významem. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila přesný výraz slova "creatura" (kreatúra). Povědomé mi to slovo bylo, což o to, ani jsem zpočátku nepátrala po přesném významu. Jenže mi došlo, že je opět něco divně. Proč je tohle slovo používáno v úplně normálních situacích? Ano, tuhle se mluvilo o malé holčičce a říkali, jaká je to kreatura. Proč proboha říkají o malém děvčátku, že je kreatura?
No nic, potichu jsem se schovala ke svému slovníčku a vyhledala příslušné slovo. Jako obvykle jsem byla vedle jak ta jedle. Holčička nebyla nějaká příšerná kreatura, ale stvořeníčko. Slovo "creatura" opravdu znamená stvoření, prostě výraz pro živou bytost (i zvíře), v milém smyslu slova, v nejhorším případě neutrálním. Tak proč jsem měla pořád pocit, že jde o něco nepatřičného?
K trapasu může dojít kdykoli. Už jsem byla v Itálii tak rok a čtvrt, ale stejně jsem to nezvládla. Povídám si s kamarádem a ten mi vypráví, že jeho rodiče mají farmu, vypočítával mi plochu polí, domácí zvířectvo, kolik mají hovězího dobytka - krav, býků, telat... Nakonec říká: "A celkem máme doma asi čtyřicet bestií." Budiž mi odpuštěno, ale začala jsem se nezvladatelně smát. Takový slušný kluk a vypráví mi o bestiích! Až mě bolela bránice. Jenže jsem zaznamenala, že kamarád se vůbec nesměje a je naprosto zmatený mou reakcí. Když můj smích neustával a já až hýkala, začal se zdvořile usmívat a mírně přizvukovat. Došlo mi, že něco nehraje.
Nakonec jsem se ovládla a převedla řeč jinam. Doma se jdu okamžitě podívat do už značně ošoupaného slovníku. Ach ano, slovo "bestia" znamená hospodářské zvíře, prostě dobytče a v tomto nejnevinnějším smyslu slova bylo také použito. Ne, že by se zrovna "bestia" nedala použít také v jiném, pro nás obvyklejším, smyslu, my také ledaskdy nazveme někoho výrazem pro dobytek a i Italové si občas uleví podobně. Kamarád mě ale na mysli pouze a jedině hovězí dobytek patřící jeho rodině a já se smála jako potrhlá. Dodnes se mi prapodivně, když si na to vzpomenu.
Rozplývání se nad miminkem. Následující slovo, které mi skutečně vyrazilo dech, není, pravda úplně totožné ani ve výslovnosti s jedním z našich nejvulgárnějších výrazů. Pro nejbarevnější představivost mi nicméně bohatě stačil jeho slovní základ, jenže to opět nějak neštymovalo s celkovou situací.
Vidím na chodbě u laboratoří kočárek s hrdou maminkou a kolem se seběhly další italské kolegyně a začaly broukat: "Che piccino" (ke pičíno!) a zkráceně volaly "píčí..." (Protože asi nepreferujete všichni dovolené v Itálii, jen malé vysvětlení - hláska "C" se, pokud za ní následuje samohláska "e" nebo "i", vyslovuje jako "Č".) Celá konsternovaná jsem se šla podívat a v kočárku vidím opravdové mimino, nic dehonestujícího, kolem rozněžnělé ženy, které všechny vrkají "píčí..." případně po furlandsku, což je místní řeč, "píčul".
Sledovala jsem situaci, to slovo mi prostě vůbec nesedělo k malému miminku a už vůbec ne ke kolegyním. V daný okamžik jsem usoudila, že nejlepší je být úplně, ale úplně zticha a pro jistotu dělat, že jsem neviditelná a vlastně tam vůbec nejsem. Doma jsem potichu a velmi opatrně, asi jako časovanou bombu, vzala do ruky svůj notně opotřebovaný slovník a dočetla jsem se, že slovo "piccino" znamená maličký, malinký nebo děťátko. Jako obvykle jsem to tedy netrefila. O kousek nahoře bylo ve slovníku dokonce ještě další slovo "piccia", které znamená pár nebo dvojice. Naštěstí pro mě pro pár nebo dvojici jsou v italštině jiné běžnější výrazy.
Italština má své velmi peprné nadávky a vulgární výrazy. Je jich hodně. I boží jméno je bráno nadarmo a někdy jsou to takové vulgarity, že mi v té tak velice katolické zemi zůstává rozum stát. Přirozeně, že jsem se italské nadávky naučila mezi prvními, ale nemíním je zde uvádět. Je ale zajímavé, že jejich používání mi dlouho nečinilo zdaleka takové potíže, jako vyslovování některých, shora komentovaných, ale v italštině běžných a slušných slov.
Naopak, italské někdy velmi hrubé nadávky jsem vyslovovala s lehkostí vánku a ještě z toho měla kolikrát legraci. Nebyla jsem sama, někteří mí tehdejší spolustipendisté si tím dokázali pěkně zavařit. Až v poslední době, pravděpodobně i díky mnohem lepšímu citu pro jazyk, začínám být velmi opatrná, lépe chápu celý kontext mluveného slova, lépe umím italsky. I když už vím, že učit se budu do konce života.
Rozhodně mám větší a hlubší úctu k opravdovým přátelům, které jsem tam našla. Italové jsou přirozeně různí, ne každý je hodný, ne s každým je možné vyjít, někteří jsou přezíraví nebo i zlí, ale myslím, že já osobně jsem většinou měla štěstí na dobré lidi.