V příjemné kopcovité krajině nedaleko Sheffieldu leží malebná vesnička Eyam (vyslovuje se „ím“). Starý kostel St. Lawrence (příčí se mi překládat ho jako Sv. Vavřince) má více než tisíciletou historii. Písemné dokumenty farního kostela sahají do roku 1250, ale severní čelo chrámové lodi pamatuje ještě vládu Sasů. Normanská okna, středověká chrámová loď a věž ze 17. století jsou doplněny vitrážemi z 20. století, které spolu s dobovými písemnými dokumenty vyprávějí náš příběh.

Kostel v Eyamu.

Ve vesnici Eyam se psal se rok 1665. Farářem kostela St. Lawrence byl William Mompesson, mladý muž ve věku 29 let, který nastoupil do úřadu rok před tím. Jeho předchůdce Thomas Stanley odešel z úřadu již v roce 1662, protože se hlásil k puritánům (v té době zakázaným). V době, kdy se odehrával náš příběh, se Thomas Stanley vrátil do Eyamu, aby tam prožil poslední léta svého života na odpočinku.

Krejčí John Vicars dostává balík z Londýna.

V malé chaloupce vdovy Cooperové nedaleko místního kostela bydlel krejčí George Viccars. Koncem září dostal krejčí balík šatstva z Londýna. Šaty z těžké látky byly navlhlé a krejčí je sušil u otevřeného ohně. V teple ožily blechy, které byly v těch dobách běžnou součástí domácností chudých i bohatých, a v použitém šatstvu byly běžné. Za několik dní krejčí onemocněl a zemřel v těžké agónii. Smrt potulného krejčíka by zřejmě nikdo nezaznamenal, nebýt toho, že o několik dní později zemřel syn paní Cooperové Edward a o několik dní později i několik sousedů. Ve vesnici se objevil mor!

První reakcí vesničanů byla panika. Někteří, zejména bohatší uprchli. Tehdy se po poradě s hrabětem z Devonshiru, šerifem hrabství a Thomasem Stanleyem rozhodl mladý a nezkušený farář uzavřít vesnici. Chtěl ještě poslat do bezpečí svou mladou ženu a děti. Děti odjely, ale Kateřina Mompessonová zůstala po boku svého muže i přes své chatrné zdraví.

William Mompesson plánuje karanténu.

Vesnice byla uzavřena. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo nesměl ven. Jediným spojením se světem bylo několik míst na hranici obce. Tam, k hraničním kamenům, byly dodávány potraviny a zboží pro vesničany. Obyvatelé si je mohli vyzvednout, až byli cizinci v bezpečné vzdálenosti. Mince, kterými vesničané za zboží platili, byly vhazovány do hraničního kamene s prohlubní naplněnou octem, aby se desinfikovaly. Odtud si je prodávající vyzvedávali

William Mompesson, podporovaný zkušenějším Thomasem Stanleyem, byl oporou své obci. Na podzim a v zimě 1665-66 nemoc postupovala jen pomalu. Každý měsíc bylo jen několik úmrtí. Byl uzavřen místní kostel i hřbitov a oběti moru byly pohřbívány na poli za vsí. O všechny umírající a zemřelé se starali bok po boku nový i starý farář. Mladá paní Mompessonová jim obětavě pomáhala. William Mompesson pečlivě zaznamenával všechny údaje, aby v případě jeho smrti byl průběh morové rány dokumentován. U hraničního kamene obce se setkával s písařem hraběte z Devonshiru a na vzdálenost 20 yardů mu diktoval své záznamy. Blíže k sobě nesměli.

Ošetřování nemocného morem.

Na jaře roku 1666 se mor rozhořel novou silou. Obětí přibývalo. Jen za červenec a srpen 1666 bylo zaznamenáno 130 obětí. Pak se choroba vyčerpala a mor opustil Eyam v listopadu 1666. Jednou z posledních obětí moru v Eyamu byla Kateřina Mompessonová.

Mompesson a Stanley morovou ránu přežili. Mompessonovy děti, George a Elisabeth, byly poslány k příbuzným ještě před uzavřením obce. Thomas Stanley zemřel v Eyamu v roce 1670. V témže roce se stal William Mompesson farářem v Earkingu v Nottinghamshiru.

Statečnost a prozíravost Williama Mompessona, Thomase Stanleyho, hraběte z Devonshiru a všech bezejmenných vesničanů zabránila rozšíření moru v celé severní Anglii. Vesnice Eyam se rozhodla obětovat své již beztak ohrožené obyvatele a omezit výskyt moru jen na své území. V Eyamu zemřelo 276 osob z přibližně 350 stálých obyvatel. Tato oběť ale zabránila rozšíření moru v celé severní Anglii, kde by byl počet obětí nesrovnatelný.

Farář William Mompesson.

V jiných místech Evropy i Anglie, kde se neobjevil natolik osvícený a statečný člověk, jako byli tři muži, kteří na sebe vzali zodpovědnost za osud nejen jedné vesnice, ale celých severních hrabství, se mor rozhořel daleko větší silou (pro zájemce doporučuji knihu: Daniel Defoe, Denník morového roku, který popisuje průběh moru v Londýně).

Zde příběh končí. Je třeba něco dodat? Snad jen malou úvahu o zdravém rozumu, prozíravosti a statečnosti. V roce 1665 nikdo neznal původce moru, neznal způsob přenosu, význam blech. O mezilidském přenosu se cosi tušilo. Nikdo však netušil, že by zdrojem nákazy mohlo být šatstvo s tak běžnými hosty, jako byly blechy. Dezinfekce byla věc empirie (proto ten ocet, do kterého se vhazovaly peníze). Takže jediné, co měli muži zodpovědní za osudy svěřených lidí k dispozici, byly chudé vědomosti, empirie a obrovská odvaha a prozíravost. Právě proto, že máme nesrovnatelně více informací, stojíme před nimi v úctě a obdivu.

A paralely se současností? Nechci je dělat. Situace je nesrovnatelná jak v medicíně, tak ve společnosti. Ale myslím, že co nám poněkud chybí, jsou osobnosti, jako byl William Mompesson, Thomas Stanley a hrabě z Devonshiru. Nebo chybí pokora lidí, kteří přijali (někteří asi i nedobrovolně) jejich rozhodnutí?

Tento příběh je zaznamenán v písemnostech vystavených v kostele v Eyamu a stručně v brožuře tam prodávané.

Foto: zdroj wikipedia a britanniaexpress.com