Jako malej – hned jak jsem u prvních táboráků vypozoroval, jak je vzhledem k holkám pro kluka dobrý umět na něco drnkat – jsem chtěl hrát na nástroj, ideálně kytaru. Máma ale řekla, že nehodlá poslouchat falešný hraní. Vědom si výsledku jsem vznesl záměrně absurdní požadavek na bicí a šel hrát hokej. Asi tak před rokem jsem se rozhodl pomstít se. Dostala se mi do ruky kytara po dědovi. Mělo to jenom dva problémy.

První byl, že kytara byla úplně na hovno. Struny drnčely o pražce, mechaniky fungovaly tak napůl a tělo vypadalo a znělo tak, že už s tím někdo někde někdy někoho přetáhnul po hlavě.

Druhej problém bylo hraní. Už pouhá logika používání čtyř prstů na hmatník o šesti strunách mě odrazovala. Navíc když se chcete na kytaru naučit cokoliv od Stounů, tak se pracně učíte akordy, načež zjistíte, že ten pirát Richards to hraje v nějákým úplně dementním ladění a jenom na pět strun. Tudy cesta k hraní nevede.

V létě jsem si udělal pár novejch kamarádů. Skoro všichni hráli na ukulele. Dřív nástroj, kterej jsem bral jenom jako vtip. Ale najednou jsem zjistil, že je to nástroj krásnej, dá se na něj zahrát skoro všechno a má naprosto logickej počet strun, tedy čtyři. Tudy by cesta vést mohla.

Bylo mi jasný, že si musím koupit ukulele. Kamarád říkal: „Já ti ho na tejden půjčím.“ Ale já věděl, že pokud chci hrát a nevykašlat se na to po tom týdnu (protože mi to nepůjde), musím ukulele vlastnit. Musím mít v hlavě ten hlásek, kterej mi říká: „Utratils za to prachy, tak se to koukej naučit.“ Stejně jsem to před lety udělal se slackline (kterou jsem teda dostal k Vánocům). Nikdy jsem na ní nestál, ale když jsem ji dostal, nezbylo, než se to naučit.

Proč zrovna ukulele? To je jednoduchý. Když kluk zkouší machrovat na kytaru, aniž by to uměl, je akorát za vola. Ale když dvoumetrovej mastodont jako já zkouší hrát na sopránový ukulele, asi nejmenší strunný nástroj světa, vždycky to může převrátit aspoň v komický číslo. Navíc ukulele se dá vzít kamkoliv, nezabírá žádný místo, taky struny na něj jsou daleko levnější.

A skoro všechno na tom zní skvěle. Třeba punková klasika Should I Stay or Should I Go od The Clash. Nebo Heroes od Davida Bowieho (moje velmi, převelmi oblíbená věc). Anebo, když jsme tu všichni na tu královnu, Bohemian Rhapsody (mimochodem, co říkáte na film?).

Takže od léta jsem si myslel na ukulele. Podzim jsem strávil procházením e-shopu na kytary (tímto zdravím, perfektní krám). Volba nakonec padla na sopránové ukulele Laka VUS10, s masivní přední deskou. Na začátku ledna jsem si ho na prodejně zkusil, zakoupil a... druhý den reklamoval, jelikož přední deska se začala odlepovat. Během pěti minut jsem obdržel nový kus, který je od té doby v pořádku a hraje nádherně.

A do toho má ukulele prostě krásnou image. Jako by se ten nástroj sám nebral tak vážně jako kytara. Ukulele je nástroj lidí, co choděj bosí, maj dredy, surfujou, věří na leprikony nebo si povídaj s delfínama. Je to nástroj pro kluky, holky, děti a mít mořský želvy prsty, bude i pro ně. Ukulele do každé rodiny!!!