Na dejvické (nebo spíš bubenečské) straně řeky najdete velmi zvláštní atrakci. Je to čistírna odpadních vod. Podle názvu to nevypadá moc lákavě, ale je to opravdu zajímavé. K vidění je tu jak historický parní provoz čističky, tak moderní část. Není tohle nevoňavé lákadlo dostupné pořád, ale při jarním a podzimním Odemykání a Zamykání kanálů většinou uvidíte i parostroje v provozu.

Pro slabší povahy doporučuji jen historickou část, silnější nátury ať navštíví i moderní provoz. Je to poučné, vidět na vlastní oči, co se s pražským odpadem děje. Když uvážím ten obrovský objem, vlastně to ani tak moc nesmrdí. A kolem nádrží se pasou ovečky, které úspěšně nahrazují sekačku na trávu.

Občas za čističkou kotví i jedna prazvláštní loď - Divadelní loď bratří Formanů. Protože na provoz získala grant Prahy 6, pořádá pohádková divadélka pro místní děti i večerní představení pro dospělé. Většinou sice kotví v Holešovicích, ale pokud byste se nechali nalákat na divadlo na lodi, rozhodně si vyberte představení, u kterého je napsáno Loď pluje. Sice je o něco dražší, ale zážitek je to téměř nepopsatelný. Praktická rada - na řece je chladno, ale lodníci vám hned u vstupu půjčí deku, takže nezmrznete.

K řece se obrátíme zády a vyrazíme do kopce. A zanedlouho dorazíme k inspiraci dalšího citátu ".věž, a ještě jedna věž, a strašně ošklivý to bylo…" Ano, jsme u hotelu Internacionál, nyní Crowne Plaza (1952-1954). Místní přezdívky Sen šíleného cukráře a Lomonosovova univerzita hovoří za vše.

Stavba je to nicméně pozoruhodná, málokdo ví, že do hotelového protiatomového krytu se vešlo 600 lidí. Teď jsou v něm šatny pro personál. Naopak všeobecně je známo, že na výzdobě pracoval i Cyril Bouda a Max Švabinský. Ještě se traduje, že centrální schodiště mělo mít 21 stupňů, ale příkazem generála Čepičky byl počet stupňů zvýšen na 22, aby se na ně při slavnostním otevření vešlo všech tehdejších 44 generálů armády. 

Možná je to i pravda, protože strop jednoho ze společenských sálů, které navazují v prvním patře na schodiště, je poněkud nízký… Mě tenhle hotel nepobuřuje, nejen v Rusku, ale hlavně v USA je mnoho podobných budov a jsou prostě svědectvím své doby. Znám mnohem otřesnější stavby - a nebyly postaveny v padesátých letech.

Stále stoupáme do kopce, až - už skoro bez dechu - se zastavíme na Julisce. Název původně označoval vinici. Kdepak jsou zlaté doby Dukly Praha, která zde měla svůj stadion? Stadion stojí, stále patří Armádě České republiky, jenom ten fotbal už není, co býval - i když se pomalu blýská na lepší časy. K fotbalovému hřišti patří i atletická dráha a bazén s tělocvičnou.

Ačkoliv má Praha 6 nedostatek bazénů, v tomhle bazénu si zaplave jen voják, policista nebo poslanec. Nejvýraznějším poznávacím znamením Julisky tak je věčně rezavý plot, který měl bránit náporu fanoušků… Poznámka po dokončení článku: Když jsem se vypravila fotit, zjistila jsem, že rezavý plot byl zrovna - asi tak po patnácti letech - natřen. A tak jste přišli o jednu ilustrační fotku.

Při zastávce na Julisce jsme se trochu vydýchali a tak zase vzhůru. Po levé ruce hospoda Na Staré faře, vpravo míjíme odbočku na Babu (někdy příště) a za hlasitého funění dosáhneme historického vrcholu, který dal jméno celé čtvrti. Hanspaulka. 

Zvláštní jméno zámečku upomíná na majitele Hanse Paula Hippmanna, který na místě původní viniční usedlosti na počátku 18. století dal zbudovat jednopatrový barokní zámeček. Na nádvoří jsou dodnes zbytky barokní zastřešené kašny a výhled je okouzlující. Zámeček je momentálně v soukromém vlastnictví a majitel ho velmi pomalu opravuje. Téměř jsem si vykloubila ruku, ale podařilo se mi skrz branku pořídit docela romantickou fotku.

Ještě jsme ale nedosáhli vrcholu skutečného. Tím je v dnešním dejvickém Rozcestníku legendární hospoda Houtyš, která už vlastně neexistuje. V téhle neexistující hospodě se narodila kapela Bluesberry a mnohé další.

Já vím, je to nostalgie pro Pražáky, ale i pro ty ostatní je tu toho docela dost.