Celá tato rozlehlá oblast je pozůstatkem čiperné tektonické činnosti před zhruba 230 miliony lety. A tak nejen kolem řeky Turon, ale i širším okolí bylo a je v zemi ukryto zlato.

Toto bylo v klidu po tisíce let osídlení domorodci, ale jakmile se v krajině objevil bílý muž, tak vypukla zlatá horečka. V místech osady Sofala roku 1851 a také tak v osadě Hill End. Ta druhá leží na kopci nad řekou Turon a v kopci jménem Hawkins Hill, provrtaném jako ementál, se našlo pěkných pár tun zlata a dosud se tam stále kutá. Také se tam našel největší kus zlata v Klokánii. Celých 630 anglických liber (288 kg) těžký.  

Osada Sofala je nejstarší zachovalá zlatokopecká osada z dob zlaté horečky v celé Austrálii. Leží asi 250 km na severozápad od Sydney na řece Turon. Ještě dnes v ní žije 208 obyvatel. Tito však slouží turismu a nebaví se rýžováním zlata jako jejich předchůdci. V počátcích zlaté horečky, v roku 1851, byly štěrkopísky kolem řeky Turon a přítoků natolik zlatonosné, že z deseti kýblů zeminy bylo možno vyrýžovat 125 gramů čistého zlata. Nyní má osada přívětivou atmosféru s přátelskými lidmi, pěkný, fungující Royal Hotel, čajovnu a v budově bývalé pošty i domácí zmrzlinu a cukrovinky pro mlsné jazýčky. Osada sloužila i při natáčení dvou filmů. V roce 1974 "The Cars That Ate Paris" a v roce 1994 "Sirens".  

Ovšem kolem řeky Turon a jejich přítoků to je převážně zlato aluviální, podobně jako na Otavě. Zlaté, vodou a pískem zaoblené valounky, zvané nuggety, se nacházejí porůznu v krajině. A tady je to jádro pudla. Záleží na zkušenosti, citu a štěstí kde hledat. Dnes ovšem s detektorem kovů, jakousi minohledačkou. Tato zařízení je možno si pořídit již kolem stovky klokaních dolarů, ale abyste byli úspěšní, tak je radno pořídit si slušné zařízení v hodnotě několika tisíc. Avšak ani nejlepší zařízení nevyváží cit pro krajinu a jakýsi šestý smysl kde hledat.

Takže náš zlatokop může s detektorem projít po horách a dolinách desítky kilometrů za deště i spalujícího sluníčka, při každém zapípání ve sluchátkách začít kopat v zemi a pak "objevit" kulku z flinty nebo starou minci, či zrezlý cvoček z boty. Takových "pokladů" najde nepřeberně. Když má kliku, tak na každé zhruba dvacáté kopání vykopne i žlutý kov. Tedy obvykle to je zrníčko zvíci zrnka pšeničného, ale někdy se štěstí usměje a nugget je zvíci posledního článku palce na ruce. Pak se už dá hovořit o nálezu, a čím se chlubit.

Máme tu několik kamarádů, kteří se této kratochvíli v době volna věnují, ale jen jeden je aspoň trochu úspěšný. Věnuje se této bohulibé kratochvíli už 40 let. Nezbohatl ale také neprodělal a navíc jeho manželka má jistotu, že nesedí v hospodě, ale buď se někde čachtá v tůni, kde rejžuje s pánví nebo poletuje krajinou s detektorem, a kope tu a zase támhle, podle toho kde mu detektor ve sluchátkách zapípá.

Protože v Klokánii máme jedovatý sluníčko, který dovede jednoho jaksepatří přižehnout a dokonce i rakovinu kůže přivodit, tak si tento přemýšlivý prospektor zhotovil jakýsi parasol. Je to velký deštník připevněný do postroje z ruksáčku. Na zádech je připevněna rukojeť deštníku, mající ještě dva špagátky vpředu od ramenních popruhů k obvodu deštníku, poskytující tak tomuto výtvoru větší stabilitu. Toto chrání prospektora před sluncem, když kráčí krajinou s detektorem a hledá žlutý kov. Jenže to by nebyl kamarád, který nějak zapomněl na vítr a jakmile deštník otevřel, tak ho vítr popostrčil k nám, kde mu deštník ohnul přes rameno. Měl co dělat aby neskončil v tůni, k pobavení ostatních kamarádů.

Na oslavách narozenin se mezi kamarády našlo těch detektorů hned několik. Byli jsme ve zlatonosné krajině, a co kdyby, že jo! Ale vono né a né. Ale jedna z účastnic nikdy takto získané zlato neviděla a detektor už vůbec ne, a tak jí bylo obé předvedeno s odbornou instruktáží, vo co de. Po vyzkoušení hledání detektorem zjistila, že to není kratochvíle pro bábovky, ale pro tvrdé a fyzicky zdatné jedince. Když jí Miloš předvedl a pak i nechal zkusit kterak hledat s minohledačkou, tedy metal detektorem, tak zjistila, že to není žádná sranda, mít několikakilový batůžek s baterií na pohon detektoru a vodou k pití na zádech, detektor v jedné ruce a krompáč ke kutání nálezu přes rameno v druhé ruce a navíc sluchátka na sluchadlách, tak to za pár minut vzdala.

Ona to není kratochvíle, při které jeden najde nugget pod každým šutrem, ale neúnavná a tvrdá mravenčí práce. U některých jedinců se pak dostaví i kladné výsledky, ale na zbohatnutí to není. To jeden musí mít opravdu štěstí, jak se jednomu kamarádovi také už dávno stalo. Kopnout do po zemi se válejícího "šutru" a srazit si palec o 7kg valoun. Časem si za to koupil farmu. Ale i to je už historie.

Po čase, když se zlato nahromadí, tak nastane okamžik, kdy milý zlatahledač usoudí, že je čas zlato roztavit, vyčistit od nežádoucích příměsí a slít do ingotu. K tomuto účelu má malou elektrickou indukční pícku a pár chemikálií, hrnec s vodou a nakonec pak formu na ingot. Nechybí mu ani přesná elektronická váha, na které zjišťuje, kolik toho žlutého kovu vlastně vytěžil.

Je to hobby praktické a přímo k nezaplacení. Manželka bezpečně ví, že mužskej nesedí v hospodě a nenalejvá se. Když se zlatokopovi zadaří, tak ona pak může mít i pěkný šperk na ozdobu šíje či ručky. Takže přejme našim kamarádům zlatokopům aby mohli svoje manželky zlatem ověsit,ens k radostí jich obou.

Další fotky najdete zde