Předchozí díl najdete zde.

Pondělí 29.12.2025. DEN 3

Vstáváme. Je -6,2 °C a nejnižší noční teplota byla -6,9 °C. Spalo se dobře a zima ve spacácích nebyla, i když vítr se v noci moc neutišil. Ráno nás vítr obtěžuje mnohem více než v noci, protože krade teplo z rukou i žár plamenů pod ešusy. Ke snídani zblajznu zbytek buchty a uvařím si plnou termosku čaje na cestu z poslední vody. Hodně lidí nosí maximálně litr, já jsem ráda, že jsem z Třebové ty tři litry celkem naložené měla. Na dnešní dvě až tři hodinky trasy bych to bez vody na cestu určitě zvládla, ale ten kouřící horkej čaj prostě zahřeje v mrazech nejen dlaně, ale i duši.

První dnešní zastavení je u kapličky svatého Antoníčka, kde zapaluji druhou svíčku, co mám s sebou. Toto místo je spojeno se smutnou pověstí i s přátelstvím dvou myslivců Antonínů. Mám to tu ráda a při svých výletech se tu pokaždé s radostí zastavím.

Zamrzlá cesta nás zavede do obce Řetová, kde mají krásný dřevěný betlém i nazdobený stromeček. Stoupáme kolem kostela svaté Marie Magdaleny z půlky 18. století. Stoupáme na rozhlednu Andrlův chlum a kostel tvoří při pohledu zpět pěknou dominantu obce v krajině.

Bereme si klíče k rozhledně v turistické chatě Hvězda a jsme jediní, kdo v dnešním zataženém a větrném dni mají o rozhlednu zájem. Ostatní příchozí mají zájem spíše o teplo chaty a její menu. My si na rozhlednu vystoupáme i přesto, že výhledy očekáváme mizerné. Naše očekávání je naplněno, a tak není důvod na věži vysoké 50 metrů dlouho setrvávat. Vítr s ní třepe a její drobné pohyby mě rychle vyhánějí zpátky dolů a do tepla chaty Hvězda, kde si i my dáme drobné občerstvení, než se vydáme na vlak.

Klesáme kolem výklenkových kapliček z roku 1852-1853 a tak se musíme pokaždé otočit, abychom si užili výjev určený jen pohledům návštěvníků stoupajících nahoru a na nádraží se loučíme a odjíždíme opačným směrem.

Konec zimního vandru znamená opět návrat do reality zařizování a dolaďování, ale vím, že díky téhle mrazivé vsuvce na to budu mít o něco víc sil. Jak mi napsala jedna milá duše, „Les to všechno unese a přijme, přemění na zelené listí a jehličí a vůně.“ A já vím, že je to pravda. Že les a čas nakonec vyléčí i ty největší bolesti a pak se dostanou do popředí i milá připomenutí úsměvu, laskavosti, obejmutí a tatínkovské lásky.

Třeba vzpomínky na to, jak nám jako dětem vařil černý čaj k snídani do konvice a natahoval budík, abychom na prvním stupni odešly samy se sestrou z domu do školy včas, protože oba rodiče už byli v práci. Nebo jak mi před lety přinesl ze sekáče skvělé myslivecké kalhoty za pár korun na chození do lesa. A ony pořád drží. Přesto to neznamená, že nepřijdou další slzy. Jen časem udělají více místa těm hezkým vzpomínkám, které teď dřímají pod povrchem a čekají, až přijde i jejich čas. Jen to nebude hned.

A zatímco píšu tyhle řádky, a snažím se soustředit i na něco jiného, než na to, co všichni známe, a co bohužel k životu také patří, přichází mi od jednoho z mých nejbližších zpráva. Už to není o jednom chybějícím tatínkovi, teď chybí dva.

Konec. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz