Předchozí díl najdete zde.

Neděle 28. 12. 2025. DEN 2.
Když se vykutám ze spacáku, kde jsem zalezlá, zjišťuju, že přes noc mírně nasněžilo a nejen okolní příroda je pokrytá vrstvou zmrzlého poprašku. I můj spacák, karimatku a batoh pokrývá namrzlá ledová krása. Mám víc štěstí než rozumu, že nemám sníh i v botách.

Suchá polínka chytla hned a tak nás po ránu prohřívalo teplo z ohně i paprsky vycházejícího slunce, které se trefily přesně do malé skuliny v mracích, ve které jsme mohli slunce chvílí pozorovat. Studánka opodál poskytla stále tekutou ledovou vodu, zatímco naše netekutá voda při nočních –5 °C v lahvích pěkně promrzla a vytvořila ledové krystalky, které nešly úzkým hrdlem PET láhve ani vyklepat ven.

Nahazujeme batohy a po polňačce, po které včera přijel muž, někam frčí náklaďák. A druhý. Třetí potkáváme v místě, kde se napojuje značka na silnici. Kam tu jezdí? Otázka zůstává nezodopovězena, v mapě nevidíme žádný lom nebo pískovnu.

Snažím se vychodit všechen ten žal a bolest, a přestože je to určitě lepší tady v lese než doma, moje slzy nelze zastavit. Když odešla maminka, tatínek nám kladl na srdce, abychom brečeli tak, jak potřebujeme. Netušila jsem, že teprve o 10 let později bude můj žal a bolest ještě větší. Já vím, že v jednačtyřiceti nemůžu být sirotek, a také vím, že všichni jednou odejdeme. Že jednou ten osudný den, kdy odejdou oba rodiče, přijde. Ale nebyla jsem připravená, že ten den přijde tak brzy a tak nečekaně.

Vždyť tatínek byl v důchodu sotva pár měsíců. Nejsem schopná vnímat zmrzlou krásu listí nebo přírody kolem. Mechanicky šlapu a snažím se vnímat Járu a soustředit na něco jiného. Buď s Bohem, tatínku můj, tys věděl, že tu volnost lesa a krajiny potřebuju. Že vlk ve mně potřebuje běhat a všechnu bolest a trápení vyběhat. Štěkám a vyju proti obloze a věřím, že je to dost nahlas, abys mé pozdravy tam nahoře dobře slyšel.

Náruč lesa marně těší,
bolest v nitru neutěší.
Snaží se a konejší,
ale smutek nezmenší.

Zatímco slzy přimrzají k tvářím, dnešní dopoledne provází sluníčko a vítr se v lesích pod českotřebovskými stěnami nezdá nijak hrozný. Rozhodujeme se změnit trasu a místo zacházky na nejvyšší vrchol Třebovského hřbetu Palice (613 metrů) si uděláme zacházku na rozhlednu Kozlovský kopec. Obojí bychom nestihli, rozhodně ne do setmění, a po setmění se chůzi spíše vyhýbám.

Zůstáváme tedy na modré a pokračujeme do České Třebové nejkratší cestou. Sluníčko pomalu mizí za šedivými mraky a celou krajinu zahaluje šedivý opar. Přesto je vidět kostel svatého Jakuba postavený v letech 1794-1801 v centru města a na protějším kopci se tyčí vysílač a rozhledna Kozlovský kopec.

Do České Třebové přicházíme akorát v době oběda a tak s chutí využijeme otevřenou restauraci Club 13, kterou máme po cestě. Příjemné prostředí, plápolající krb a dobré jídlo přichází vhod. Nejen proto, že jídla jsem si zabalila spíš nedostatečně. Kromě vydatného oběda mě zachraňuje buchta od tetičky, kterou jsem dostala před pár dny na návštěvě. Půl plechu na snězení domů. Doma jsem jí moc nesnědla, a tak mám dnes buchtové hody. Vláčná buchtička klouže dobře do krku a tak si ji na každé pauze dávám ke svačině k horkému čaji z termosky. Buchtu zakusuju zbytkem cukroví, co jsem dostala z vánoční oslavy od kamarádek. Ještě že je všechny mám. Co bych jinak na vandru jedla, to nemám tušení.

Natahujeme si o pár metrů cestu kolem výše zmíněného kostela svatého Jakuba a doteď nezmíněného supermarketu, abychom si koupili na večer špekáčky. Dělám chybu, že si beru pultové, které neznám. V tuto chvíli ale nemám o špekáčkovém fiasku ponětí a tak spokojeně pokračujeme s doplněnými zásobami do kopce k rozhledně.

Z tři sta sedmdesáti do šesti set čtyřiceti výškových metrů stoupáme na třech kilometrech a ačkoli sluníčko nesvítí a do nás se opírá studený vítr, pěkně se u toho zapotíme. Stoupání 10 % není žádná hrůza, ale na našem funění je znát, že je svah strmější. V půlce kopce si nečekaně dáváme nechtěnou pauzu, když vidím, že po cestě jde paní se psem na volno a z lesa vybíhá srna. Vykřiknu „srna“, ale paní nereaguje a za pár vteřin už srna běží přes cestu a pes za ní. Na volání majitelky nereaguje. Po chvíli se ozve štěkot a nářek zvířete, kterého pes možná dohnal.

Když se dostáváme na úroveň paní, už má psa u sebe a odchází s ním pryč. Shazujeme batohy a jdeme po stopách do nízkého lesíku hledat něco, co ani jeden vidět nechceme. Po chvíli hledání usuzujeme, že další pátrání v neprostupném terénu podél oplocenky nemá smysl. Dál se nedostaneme, stopy krve ve sněhu nejsou a žádné další zvuky neslyšíme. Dobře viditelné sněhové otisky psa se vrací k cestě a tak jen doufáme, že srna křičela „jen“ ze stresu a pes jí ve skutečnosti neublížil. Zválený čersvý sníh napovídá něco jen o místě, kde srna snad chvíli odpočívala, než odběhla pryč. Kdybychom ji našli, volali bychom místní myslivce, aby jí někdo ulevil, ale v tuto chvíli se jakákoli další akce jeví zbytečná.

Padesát pět metrů vysoká kovová rozhledna Kozlovský kopec je v zimě zavřená a nepřístupná, přesto se tu od otevřené turistické chaty Maxe Švabinského trousí davy na procházce. Většina přijela autem až sem, někteří ale odcházejí pěšky cestou, kterou jsme právě absolvovali.

Zimní vandr kolem České Třebové, konec r. 2025

V chatě se nezastavujeme, počkáme si do kryté zastávky Kozlov, což je křižovatka, kde se chceme schovat před nepříjemným větrem a chvíli si odpočinout. Ze zastávky bohužel zmizely lavičky, které tu při mé poslední návštěvě ještě byly, a tak je to jen na stojáka.

U pomníčku českotřebovského starosty Zdeňka Langa potkáváme starší turistku. U pomníčku se také zastavím, protože si jej pamatuji z minulého výletu, a tak se s námi paní dává do řeči. Ten osudný únorový den v roce 2001 se jen o pár stovek metrů dál míjeli na běžkách a pozdravili se. Oblíbený starosta holdoval sportu a tak odešel při činnosti, kterou měl rád. K paní se smutná zpráva donesla ještě ten večer.

Potok Hluboček

Další kilometr máme cestu stejnou, a tak nám vypráví nejen o „Zdejdovi“, ale i o klimatických změnách ve zdejší krajině a o tom, jak ji sport nejen s mládeží provází celým životem a jak mezi mladými zájem o venkovní aktivity upadá.

U rozcestí Vyvážadla kontrolujeme studánku, kterou z loňska pamatuju jako vyschlou, zda má vodu. Nemá. I soška Panny Marie, která ještě vloni byla v dřevěné schráně na stromě, leží pod stromem vystavená více přírodním živlům a rychlejšímu rozkladu od vlhké země. Kdo se vůbec o podobné památky stará? Dobrovolníci? Katastry obcí? Nikdo? Pravda bude asi od každého něco.

Odsud už to máme jen kousek ke svému nocležišti. Drobného chvojí a menších větviček je v okolí mnohem víc než včera, tak se daří rozdělat ohýnek tak akorát na opečení špekáčků. Můj není vůbec dobrý, tak místo masa zdlabu zbytek cukroví a na špekáčku si pochutná Jára. Koupil si ty samé co já.

Feti hlídá cukroví, abych ho nesnědla najednou

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz