Předchozí část najdete zde.

Tak jako byl změněn dětem přílet ze soboty na pátek, byl posunutý i odlet. A tak tedy páteční den byl posledním společným. Po půl desáté večer měla vnoučata odletět zpátky do Prahy. V plánu byl klidný den bez dalekých a časově náročných výprav za poznáním.

Protože měli doletět do Prahy až po půlnoci, mohli dopoledne spát podle libosti. A protože mělo být kupodivu i hezky – a odpoledne dokonce opět přes dvacet stupňů (mimochodem v té době v Čechách bylo tepleji než v horkém Španělsku), byla slíbená výprava k moři.

Ranní procházka s Yodou kolem olivových hájů.

Hned po obědě jsme vyrazili po místních uzoučkých silničkách přes hory a údolí na jih, až k moři u města Vélez-Malaga. Trošku byl problém s parkováním (velké parkoviště bylo mimo sezónu parkovištěm jachet – jedna z moře vytažená lodička vedle druhé), ale využili jsme parkoviště u supermarketu. Byl Velký pátek a tak jsme nikomu místo neblokovali.

Středozemní moře u Málagy.

Nebyli jsme jediní, kdo měl nápad zajet k moři… hodně lidí využilo slunečného svátečního dne ke korzování po nábřeží. Hospůdky byly plné. Tedy těch pár, co mělo otevřeno. U moře moc lidí nebylo… i naši Trpajzlíci jen smočili nohy, na plavání to bylo opravdu studené.

Do vody se jim moc nechce.

Sezóna nezačala, přesto pes měl vstup na pláž zakázaný. Nevadí – koukli jsme, kde se prodává zmrzlina (žádná se neprodává, není sezóna – jen nanuky), pozorovali hejna papoušků, psík se nechal obdivovat a hladit… a brzy jsme společně šli na toho nanuka a pak se vydali jinou klikatou silničkou zpátky domů.

Dobýváme hrad Castillo de Zalia.

Zastavili jsme se u zříceniny hradu Castillo de Zalia a také na vyhlídce Puerto de Zafarraya. Domů už to pak byl jen kousek. Po večeři Pepa naložil děti a odjeli na letiště. Já začala balit. A dorazila mi zpráva, že let má skoro dvě hodiny zpoždění. Přesto se Pepa vrátil brzy – vyhnali ho, že prý nemá cenu, aby čekal na jejich odlet, že pokud by nastala ještě nějaká potíž, napíšou. Jsou na svůj věk hodně samostatní.

Vyhlídka Puerto de Zafarraya.

Další zpoždění nenastalo – a tak jen hlásili, „jdeme ke gatu“, „jdeme do letadla“, „aaa v letadle“ … a pak ve tři čtvrtě na dvě v noci „jsme v Praze“. Moc jsem toho nenaspala, budík byl na brzy. Chtěli jsme ráno vyjet co nejdříve, přeci jen nás čekala cesta přes celé Španělsko až do francouzského Perpignanu.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do pěkné fotogalerie!