Bylo teplé únorové pondělní odpoledne. Den se prodlužuje, takže padlo rozhodnutí, že když půjdeme svižně, oblíbený okruh z Ferdinandova (údolí Velkého Štolpichu s vodopády a vrchol Ořešníku) stihneme za světla.

Vody teče málo.

Překvapilo mě, jak málo vody teče Štolpichem. Přitom sluníčko svítilo, sníh kolem mizel – ale v korytě to poznat nebylo. Jak jsme stoupali výš a výš, přibývalo ledu v potoce i na cestách. Některé rampouchy byly úžasné.

Tady ještě kraluje paní Zima.

Poslední úsek cesty pod Velký vodopád byl trošku adrenalinový. Klouzalo to hodně, jediné pevné body byly žulové kameny trčící z cesty. Ale zase obří ledopády na skalách kolem byly úžasné. Proč nesmeky zůstaly doma, se mě neptejte :o) Zapomněla jsem na ně.

Ledopády na Hranaté skále.

Samotný Velký vodopád mě trochu zklamal. Teče málo vody, kameny kolem byly pod sněhem a tak namrzlý vodopád splýval s okolím. Na následnou strmou cestu se opíralo sluníčko. Najednou zmizel led a naopak místy začal terén rozmrzat. Klouzalo to stejně.

Vodopád Velký Štolpich

Hřebenovou cestu překrásnou bučinou plnou žulových skal mám moc ráda. Je to místo, na které se těšíme, ať je sníh, raší buky jasnou zelení nebo padá měděně zabarvené listí. Ořešník patří k našim oblíbeným místům Jizerek.

Bučiny cestou na Ořešník

Vrcholový kříž jsme dobyli postupně, střídali jsme se u Yody. Protože snad díky probíhajícím prázdninám jsme nebyli na horách sami, potkali jsme cestou dost turistů. A nechtěla jsem, aby přivázaný Yoda někomu vadil na cestě. Schody na vrchol byly sluníčkem vyčištěné, ale prostřední zastíněná pasáž byla samý led. Zrovna v těch místech není ani zábradlí a tak se muselo opravdu pomalu a s rozmyslem.

Pohledy z Ořešníku

Výhledy byly parádní, i když tající sníh vytvářel nad krajinou opar. Pohledy do dálky na Hejnice, na zámek Frýdlant a nebo na nechvalně známý polský důl Turow se střídaly s těmi bližšími – na okolní bučiny s vystupujícími žulovými skalními hradbami.

Čekáme pod vyhlídkou

Sestup dolů k Ferdinandovu po červené (a pak kus po neznačené) cestě byl hodně namáhavý. Stinná lesní stráň udržela ledovou vrstvu na celém prudkém klesání. Když se k tomu přidá rozverné psí hovado, které se chce tahat o klacky či o vodítko a děsně se mu líbí, že mu jede každá tlapa někam jinam… byla to opravdu psina největší.

Vezmeme si větvičku.

Ale dorazili jsme dolů celí. Poslední úsek byl skoro jarní – led ustoupil bahnu, lítali hmyzáci, ptáci zpívali… a tak nakonec byla odpolední procházka velmi různorodá. Zimní i jarní, sněžná i bahenní – ale všechny její podoby byly krásné.

Tam nahoře jsme byli.

Foto: Xerxovi. Podívejte se do fotogalerie!