Nakonec mlaďaska slíbila hlídat Xerdu a Skotsko jsme si nechali na jindy a rozhodli se místo něho zařadit přece jenom bližší Wales. Odjížděli jsme smutní - Xerda odešel ani ne tři týdny před naším odjezdem a štěníci byli zatím jen snem… A tak tedy poslední týden června Wales a první prázdninový týden Anglie jen ve čtyřech, jedním autem.

Protože Británii jsme již všichni navštívili, snažili jsme se do itineráře zařadit místa zatím nám všem neznámá. Přes Interhome jsme si zajednali ubytování - první týden ve Walesu v obci Llanegryn. Vyjeli jsme v pátek večer, průjezd Německem a Belgií byl nočně klidný a tak když svítalo - před pátou ráno, už jsme využívali Eurotunel (o ochranu před věřiteli požádal až po našem návratu - naše platby ho nezachránily. Ani se nedivíme, když jsme bloudili obřími seřadišti automobilů úplně sami…).

Londýnský okruh jsem projížděli za mlhy a deště, ale v době, kdy většina Londýňanů na silnici ještě nevyrazila. Polední plánovanou zastávku ve Shrewsbury jsme tak stihli s časovou rezervou. Shrewsbury je historické město na hranicích s Walesem (ještě anglické) a my jsme prošli centrum, vylezli na hrad a hlavně hledali banku, kde nám v sobotu vymění dolary a eura za libry. Ukázalo se to složitější, než by jeden očekával. Navzdory tištěným průvodcům - banky peníze nesměňují, jen pošty a turistické kanceláře. Ale peníze nutné na zaplacení kauce k ubytování jsme nakonec získali.

Poslední úsek cesty byl poněkud složitý. Nebloudili jsme, plánování cesty, časový plán i navigace je mé hobby a mapu jsem měla velmi podrobnou, ale neustále se nám zužovala vozovka. Nebyl to optický klam, ale velšský venkov má opravdu silničky (i ty hlavní tahy), kde nemůže být namalovaná půlící čára, protože to na dva pruhy prostě nedá. A tak se nejezdí vlevo, ale uprostřed. Když se k tomu přidá spousta zatáček, břidlicové vysoké zídky kolem a strže do údolí i do moře a taky únava z cesty a jízda vlevo, nebylo nám zrovna do zpěvu.

Přesto jsme v pohodě našli paní správcovou, ta odmítla kauci (akce v Shrewsbury byla tedy zbytečná) a ukázala mám domeček. Měl jen jednu hvězdičku, ale měl své kouzlo. Zatuchlý (byli jsme první hosté nové sezóny), strmé úzké schodiště, ve dveřích do pokojů jsem se shýbala i já (161cm), modřin a boulí jsme utržili zpočátku dost. Ale lednička chladila, kamna vařila, teplá sprcha byla, záchod byl nový a hlavně kdy se nám zase poštěstí bydlet v domečku z předminulého století s kamenným krbem v pokoji…

Pidizahrádka zarostlá kytičkami byla nejhezčí místností domečku a dalo se tam jíst. A domek byl celý týden jen náš, mohli jsme se vracet kdy se nám hodí, a hlavně si vařit. Ne že bychom nechtěli poznat místní kuchyni, ale přeci jenom pod 5 liber se nikde ani trošku nenajíte a když jsme si spočítali, že mají zpoplatněná nejen všechna parkoviště, ale třeba i malé vodopády (taková Mumlava) a vstup do velkých katedrál….vyšla nám úspora při vaření snídaní a večeří jako významná.

Další dny ukázaly, že jsme si našli ubytování snad v nejkrásnější části Walesu. Pohoří Cadair Idris plné oblých kopců, skal, vodopádů, jezer a hradů bylo prostě překrásné. Je právem součástí národního parku Snowdonia. To, co je nepřehlédnutelné, jsou ovce. Tisíce ovcí. A taky krav a koní. A taky krásná příroda. Ty stromy jsou tak nějak jiné. Často porostlé břečťanem, lišejníky, celá ta příroda je taková "zelenější".

Navštívili jsme zříceninu hradu Bere, jezero Tal-y-Llyn, přehradu Vyrnwy i jezero Bala. K moři (15 stupňů teplé!!) jsme jezdili do blízkého městečka Tywyn, za internetem a nákupy do Dolgellau. A toto vše po oněch silničkách pro jednoho… A musím uznat, že všichni jezdí nesmírně ohleduplně a klidně. Do zatáček se netroubí, jen se do nich opatrně "nahlédne".

Pokud se tam potkáte s protijedoucím autem, jeden zacouvá do nejbližšího širšího místa a s úsměvem toho druhého pustí. Totéž se dělá v ucpaných městečkách, kde staré kamenné domky svírají silničku vydlážděnou snad ještě z dob Římanů. Nikdo nešílí, nespěchá… a když, tak ho ostatní pustí. A potlučené či odřené auto tam často nevidíte. Při této vzpomínce musím pochválit svoji polovičku. Jezdil vlevo, bez potíží a se stejnou pohodou jako místňáci.

Jeden dlouhý výlet vedl na sever, Na královské hrady Harlech a Cearnarfon. Když si uvědomíme, že těch kamenných obrů Eduard I. zvládl za krátký čas postavit mnohem více… Cestou zpět jsme projeli srdcem Snowdonie - pod nejvyšším vrcholem Snowdonem (1085m), kolem jezer i velikých břidlicových lomů. Také jsme tam navštívili malé vodopády Swalow Falls. Tato oblast je mnohem známější, je tam vidět "turistický průmysl" na každém kroku. A opravdu je tam všude hezky.

Druhý velevýlet vedl na jihozápadní cíp Welsu do města St. David´s. Tam je totiž národní katedrála. A také nesmírně fotogenické ruiny biskupského paláce. Cestou zpět jsme chtěli vidět největší velšské vodopády na řece Mynach - slavný Devil´s Bridge. Po zaplacení vstupného jsme se nestačili divit. Kdo chce něco vidět, musí absolvovat sestup do údolí (stovky klouzavých kamenných schodů s občasným zábradlím) a na druhé straně zase vystoupat vzhůru. Docela solidní sportovní výkon. Ale ty okolní lesní stráně s podrostem ještě kvetoucích rododendronů byly úžasné. Některé fotky lze bez potíží vydávat za deštný prales. Určitě to stálo za ty propocené košile.

Ještě malá zmínka o velštině. Všechny veřejné nápisy jsou dvojjazyčné. Třeba cwn (se stříškou nad w) = pes, hedlu = policie, Cymru = Wales. A překládají i slova jako internet… I nové náhrobky na místním hřbitůvky byly velšské. A mladík obsluhující v internetové kavárně v Cearnarfonu mluvil se svými "hosty" také nám zcela nesrozumitelně. Ale pochopitelně anglicky se všude v pohodě domluvíte. A všichni k nám byli velice pozorní a milí. Paní bytná si domek ani nepřišla zkontrolovala. Popřála nám šťastnou cestu a klíč jsme jí ráno hodili do schránky…

Wales nasadil vysokou laťku pro další týden v jihozápadní Anglii…