Slaví se 25. dubna a letos to byl den uplakaný a pošmourný. Honily se přeháňky a byl chladný podzimní den.

Austrálie je země s anglosaskou tradicí, kde jdou udatní bojovníci co padnou za vlast do Valhally. Přesto tu však není povinná vojenská služba. Do armády se tu dobrovolně hlásí profesionálové obého pohlaví. Tam dostanou už tradičně tvrdý avšak kvalitní výcvik a pak jsou po dobu své kariéry v armádě převelováni z místa na místo. Rozhodnou-li se kariéru předčasně ukončit, obvykle se velmi dobře uplatní v civilním životě, právě díky kvalitám a odbornosti co získali po dobu služby. Navíc, zdejší společnost na bývalé vojáky a jejich zásluhy nezapomíná.

V téměř každé osadě je "ANZAC memorial". Je to obvykle pomníček na prominentním místě a na něm jsou vytesána jména dobrovolníků co padli v různých válečných konfliktech kterých se Austrálie zúčastnila. Každoročně na ANZAC Day se u tohoto pomníčku sejdou lidé, slouží se ekumenický církevní obřad za východu slunce, pronesou se moudré řeči a kolem pomníčku se nakupí květiny. Zvláštní, smutná atmosféra za rodícího se dne, kterého se tito už nedožili.

Uplynulo už 92 let od 25. dubna 1915, kdy se spolu s anglickými a francouzskými vojáky vylodili i Australani a Novozélanďani na pobřeží Turecka u Gallipoli, kde svedli významnou bitvu. A právě nasazení a neohroženost Australanů a Novozélanďanů, jejich vysoké ztráty a zásluha o vítězství daly vzniknout této tradici, která doposud stmeluje občany obou národů.

Z Austrálie, která tehdy měla necelých pět milionů obyvatel, se přihlásilo 330 000 dobrovolníků, kteří bojovali po boku britské armády. Australané, spolu s dobrovolníky z New Zealandu se vyznamenali neobyčejnou bojovností, odvahou a nasazením. Tehdy se vytvořil ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) pod velením generála Birdwooda.

Nebylo to zadarmo. Z 330 000 Australanů bylo 226 000 zraněno a nebo zabito. To představuje 68,5 %. Mrtvých bylo 60 000. I když jich padlo hodně u Gallipoli v Turecku, tak 30 000 padlo ve Francii u Villers Bretonneux a Mont St. Quentin. Mají tam hřbitovy a Francouzi z těch míst mají Australany od těch dob opravdu v lásce. Ještě k osmdesátiletému výročí ukončení 1. světové války, bylo všem 66 do tehdy žijícím veteránům těchto bitev, udělena nejvyšší francouzská vyznamenání. Všichni byli kmeti 100 i více let staří. Většina měla možnost se při té slávě ve Francii ukázat.

Zrovna tak dobré jméno získali příslušníci ANZAC v druhé světové válce. A byli nasazeni na všech bojištích v Evropě, Africe, Pacifiku a Asii. Tentokrát byly jejich ztráty podstatně nižší - "jen" 21 000 padlých a 58 000 zraněných, ale Austrálie a New Zealand dozrály jako plnoprávné národy s vlastní identitou. Oprostily se od koloniální mentality. Získaly národní hrdost a ve Vietnamu už bojovaly jako plnoprávní členové ANZUSU, zdejšího ekvivalentu evropského NATO.

Je zajímavé, že oslavy ANZAC day ztratily na popularitě a jakýsi glanc v letech sedmdesátých, poznamenaných právě Vietnamským konfliktem. Avšak od druhé půlky let osmdesátých je zájem obyvatelstva o tuto tradici rok od roku vyšší. Stále více a více občanů se zúčastňuje oslav a průvodů. Letos byly ulice nejen v Sydney ale i v menších městečkách v "country" i přes nepřízeň počasí zaplněny. A to nejen nostalgickými geriatriky jako jsem já, ale i mladými dospěláky a dětmi.

Bývalí vojáci tu mají i jakýsi svůj klub. RSL, Returned Servicemen League, tedy liga válečných veteránů. Tato liga se stará aby bývalí vojáci a nebo jejich rodiny nestrádali. Mají klubovní budovy v každém městečku a ve velkých městech v každé čtvrti. Zde je možná zábava, jídlo, pití a pokecat si s kamarády. Co je zajímavé, tak i jejich tolerance k příslušníkům jiných armád. Konečně nejsme už ve válce, že ano. A tak se může stát členem australský občan co kdysi bojoval v japonské, německé a nebo i ruské a české armádě.

Nejsem nakloněn k jakékoliv formě militarismu, ale přesto jsem přesvědčen, že projevit trochu úcty a vděčnosti těm, co přinesli velkou osobní oběť a mnohdy i oběť nejvyšší proto, abychom tu měli to, co tu nyní máme, není na škodu. Za svobodu a demokracii je třeba bojovat a bojovat stále, neboť stále se všude na světě nacházejí živly které by rády jak svobodu tak i demokracii zadávily. Ať už jsou jejich pohnutky jakékoliv.

Nezbývá mě než dodat, že mně přepadá smutek, když si vzpomenu, jak dopadli a dopadají váleční veteráni v zemích česko - moravsko - slezských. Patrně bychom se měli zamyslet nad naší národní povahou.

Odkaz pro ty, kdo vládnou angličtinou, a které to zajímá...