Tím myslím v okruhu zhruba 200 km. Jsme tu přece u klokanů, že ano. Strana takája širokája. Já si nyní dovolím, vás, čtenářky a čtenáře Zvířetníku na některé tyto výlety postupně pozvat.
Jedno ráno měly holčičky časný budíček o půl šesté, to abychom někam dojeli. Vydali jsme se na západ přes Modré hory, které jsme si prohlédli na předchozím výletu. První zastávka byla na vyhlídce Mount Piddington, která je 1094 metrů nad mořem. Ranní výhledy do okolních údolí nám poskytly pohled na bílou krajinu. Jinovatka na prst tlustá zdobila okolí.
Hned za Modrými horami je historická osada jménem Hartley. Tato už nemá stálé obyvatele ale v dobách jejího rozkvětu, v druhé půlce devatenáctého století, to byla významná výspa civilizace bílého muže v Australské divočině. Mimo dvou hospod a dvou kostelů tu také byl první soud a žalář za Modrými horami.
Zastavujeme na "návsi" před soudem a z auta vystupujeme do jinovatkou postříbřené krajiny. Vzduch je jako křen a nad místy osvětlenými ranním sluníčkem vystupuje pára, a jinovatka kvapem mizí. Prohlížíme si starý zájezdní hostinec, před kterým je ještě z kmene vydlabaný žlab na vodu pro koně pocestných. Katolický kostel a krásná fara jsou jen přes silnici od soudu a vězení. Budovy kostela, fary a soudu jsou z ručně tesaných pískovcových kvádrů, trestanci jejího veličenstva.
Soud má zajímavou, do oválu postavenou soudní místnost, která je vybavena krásným nábytkem z místního tvrdého dřeva. Nedaleko soudu jsou po svahu dolů postaveny záchodky pro dámy i pány, které dosud fungují. Vybavení je zmodernizováno a bez poskvrnky včetně rolí papíru. Děvčata se diví a vybavení oceňují. Pak se ještě jdeme podívat na konkurenci, tedy kostel Anglikánský a bývalý Hotel Royal, nyní soukromou residenci.
Z osady Hartley, která je v údolí, jedeme stále nahoru do kopce, abychom přejeli Velké předělové pohoří (1 250 mnm) a sjeli do dalšího velkého údolí kde je krasová oblast, něco jako Moravský kras, ale rozlohou menší. Jmenuje se to tam Jenolan Caves a jeskyní k návštěvám tam je skoro tucet. Daleko více jich tam je jen pro jeskyňáře, neboli macaráty, či speleology čili špeluňkáře. Jednou jsme tu měli kamarády, co prolezli každou díru v Moravském krasu a ti nás ujistili, že zdejší krápníková výzdoba je hezčí a bohatší. My jsme si do té doby mysleli pravý opak.
Silnice projíždí jednou jeskyní a na druhé straně, v hlubokém údolí, je pěkný hotel a několik obchůdků. S děvčaty jsme do jeskyní nešli, jednak to bylo náročné časově, finančně a také fyzicky. Jedna vstupenka na 1,5 hodiny 33 klokaních dolarů a v jeskyni kolem 1000 schodů. Přesto jsme prošli krásné okolí včetně velké jeskyně "Devil's coach house", tedy kůlna na ďáblův kočár a kolem Blue lake, modrého jezírka. Voda v tomto jezírku má silný nádech do modra díky ve vodě rozpuštěnému vápenci. 
Pak nás čekala cesta opět vzhůru na hřebeny, kde jsme zanedlouho zastavili u zajímavé tabulky, oznamující že tu je "Háj veliký". Ovšem psáno tak, aby to anglicky mluvící jedinec vyslovil tak jak jsem to napsal česky. Takže na tabulce je napsáno "Hai welyki". Je to kus buše a lesa co dříve patřil jednomu Čechovi, lesníkovi, který ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století naučil Australany pěstovat pinie, kterým tu říkáme borovice. Nyní se tu prostírají nekonečné plantáže či lesy borovic na dřevo, dřevotřísku a papír. Dále pak pokračujeme asi 30 km po prašné ale dobře udržované cestě na Kanangra Walls.
Národní park Kanangra - Boyd je nádherná divočina rozeklaných a hlubokých údolí, řek a potoků. Zde jsem strávil mnohé týdny prolézáním těch nejkrásnějších kaňonů. Krajina místy téměř vertikální a tak nepříliš navštěvovaná normálními lidmi. Tam se mě jednou, když jsem se tou divočinou už druhý týden sám potuloval stalo, že jsem potkal podobného cvoka jako já.
Asi po půl hodině konverzace v angličtině a vaření obligátního čaje k popití, jsme přišli na to, že jsme oba z jednoho kraje. Já z Brna a on ze Slavkova u Brna. Tak jsme přešaltrovali do brněnské odrůdy češtiny. Tento NP je součástí povodí odkud se sbírá voda do přehrady Warragamba, co zásobuje Sydney vodou. Je to naprostá divočina velikosti zhruba Moravy. Tedy krajina nesmírně atraktivní pro šílence mého druhu.
S holčičkama jsme se trochu prošli po okolí a kochali se výhledy do kraje, abychom asi po dvou hodinách odjeli směr městečko Oberon. To aby viděly, jak vypadá zdejší "country town" se širokánskou hlavní ulicí. Oberon je na vysočině kolen 600 mnm. Na hlavní ulici však mladé dámy uviděly cukrářství a věc byla jasná. Okupace a vykoupení dobrot, které na fleku spořádaly. No co, venku byla furt zima jako v psírně a tak asi potřebovaly nějakou tu kalorii. Ve zdejším okolí v zimě občas napadne i sníh. Někdy tolik, že než prohrábnou silnice, tak jsou odříznuti od světa.
Odtud, naše návštěvnice spokojeny nastoupily do auta a uháněli jsme k domovu 150 km daleko. Cestou domů přes Modré hory jsme se však ještě zastavili v osadě Wentworth Falls, kde bydlí naše dobrá kamarádka, u ní na kafe. To byl zlatý hřeb výletu, protože Maruška k výtečnému kafi nachystala chlebíčky a sladké dobrůtky a pro mě ohnivou vodu ve formě domácí slivovice z Moravského Slovácka co pálil její brácha. Učiněný balzám na vnitřnosti.
Takže pak už jen asi 45 minut domů a výlet byl jednoznačný úspěch. Spokojenost na všech stranách. A protože toho všeho nebylo dost, a byla poslední sobota v měsíci, tak jsme se po večeři všichni sebrali a včetně Míly odjeli asi 20 minut k jednomu kamarádovi, kde bývá každý měsíc trampská slezina.
Všecko to jsou trampi z bývalého Československa, tedy jak Češi tak i Slováci a k písničkám za zvuku kytar a banja jsou hrdla prolévána různými mazadly, aby hlasivky snad neoschly a nebo se nezadřely. Na stolech neschází dobroty, co lidi tak různě dovezli a kamarádi trampi, nyní už staří dědci, jaksi podezřele obživli, když se objevily tři mladice. Byl jsem za to pochválen.
Kamarád má na pozemku jakousi halu, koupil dřívější skautské výcvikové středisko i s budovami. V hale se pohodlně ztratí i 80 trampů a trampek, jak se obvykle děje na Silvestra. V jiných budovách jsou i ubytovny nebo ložničky s patrovými postelemi a tak unavení kamarádi a kamarádky jen přejdou 50 metrů a zalehnou. My jsme tam tentokrát dlouho nevydrželi, byl to náročný den, a před půlnocí jsme byli zpět doma.
Další fotky najdete zde