Tak jako jsem já doživotně spojena s městem mého dětství, byla moje babička, po tom zběsilém a pro mě nesmyslném přesunu naší rodiny do Prahy, spojena s Perucí. Nebylo víkendu, abychom tam nejely. Jen ona a já. Babička na Peruci vyrůstala v rodině své tety a strýce, kteří jí vychovávali po smrti její maminky. Asi také měla ty samé pohnutky k návratům, jako já. Nejen uchovat vzpomínky, ale i předat je další generaci.

Dozvídala jsem se o životě na zámku, když tam ještě žili Thunové. Babiččin strýc byl na zámek zván na dýchánky jako věhlasný bavič a trumpetista a babičku brával s sebou, nastrojenou do nadýchaných krajkových šatiček a v kloboučku ozdobeném liliemi.

Z babiččina vyprávění jsem vstřebávala informace o Oldřichovi a Boženě. Dle jejího expresionistického podání byl on chlípníkem, ona mamonu chtivá a oba chtíčem posedlí.

Podle mé babičky byl totiž preventivně každý chlap chlípník a každá žena mamonem posedlá, bo jinak to nikdy prý nefungovalo a fungovat nebude, než že žena, by si vyvoleného svého získala a udržela, musí za použití veškerých jí dostupných prostředků přesvědčení v něm vzbuditi, že on je jediný ten pravý, největší, nejskvostnější a nepřekonatelný, i když to v reálu vůbec není pravda, ale k tomu žena používá takových fíglíků, aby se té smutné pravdy onen dotyčný nedomákl a jedině to je záruka trvání svazku mezi mužem a ženou. Che, jak moudrá to byla žena. Krom těchto životních mouder jsem se však dozvídala i informace o Vrchlickém, V.B.Třebízském, Sv. Čechovi a E. Fillovi a vstřebávala a vstřebávala.

Babička měla na Peruci spolužačku Milušku. To je ta teta, u které došel své seberealizace i konce můj psí miláček mezi houfem koček a stádem ovcí. Poskytovala nám azyl a občerstvení po náročných túrách. Paní Miluška bydlela v prvorepublikové vile po panu řídícím místní školy, kam ona i babička chodily. Na památku pana řídícího Miluška zachovala ve vile místnost, kdysi zřejmě zimní zahradu, kam jsem se uchylovala. Byla to moje svatyně. Bylo tam harmonium, funkční! a mnou plně využívané, kolem stěn od podlahy ke stropu regály se spoustou neuvěřitelně úžasných knih, včetně mé zamilované s ilustracemi Hanuše Schwaigera. Tam jsem našla i učitelský zápisník pana řídícího se seznamem žáků, jejich hodnocením a známkami - pan řídící vyučoval biologii, chemii a fyziku.

Ten zápisník mě uchvátil a Miluška řekla, že si můžu cokoliv z té místnosti vzít (kromě harmonia), tak jsem si vzala pohádky s obrázkama pana Schwaigera a učitelský zápisník v červených plátěných deskách. Zaujalo mě jméno jednoho žáka - Vl.Čech. Podobnost jeho jména se jménem pana spisovatele nebyla náhodná. Byl to opravdu jeho příbuzný, jak jsem se dozvěděla později. Chlapec měl samé poznámky za vyrušování, neplnění úkolů a známky z přírodních věd nebyly lepší než 3-4-5. Byl to takový sympatický rošťák.

Ale jak šokující a neuvěřitelné a zároveň roztomilé bylo mé zjištění po pár letech na ZŠ - dostali jsme na fyziku starého a roztržitého a tak svědomitého a bezbranného pana učitele, bylo mi ho tak líto, ale byl tak směšný a my ho tolik týrali a jmenoval se Vl. Čech. Ano, byl to on, ten neprospívající propadající a zlobivý žák z červeného učitelského zápisníku pana řídícího z Peruce. Když jsem to zjistila, donutila jsem babičku, aby šla na třídní schůzku a tak jsem dala dohromady spolužáky, kteří se neviděli téměř půl století.

Peruc je fakt krásná. Vláček tam jede z Prahy nádhernou krajinou. Hned na náměstí je super hospoda s echt hospodským žrádýlkem a venkovní zahrádkou. Když jste zdatní chodci, dojdete na tzv. Krásnou (Čechovu) vyhlídku a tam bývala lavička a průsekem v lese bylo vidět celičké úchvatné panorama Českého středohoří i s Hazmburkem.

Na náměstí je kromě hospůdky krásný kostel sv. Petra a Pavla a zámek (bohužel nepřístupný) - od r.1814 do r.1945 patřil Thunům a od r.1994 obci Peruc. Nyní je prý prodán a jeho vlastníky se stali pan Francis James Hellyer a pan Emmanuel Ciolfi ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Zámek byl prý prodán za 19 000 000,- Kč. Dle informací nových majitelů by měl být zámek restaurován a částečně předělán na hotel.

Zachovány by měly být prostory sloužící k výstavním účelům Zde se jedná zřejmě o stavbu v zámeckém parku, kde je galerie Emila Filly - neopominout návštěvu. Dále je v parku Muzeum české vesnice - stojí fakt za vidění - otvírací doba: květen - říjen: úterý - neděle 10.00 - 12.00, 12.30 - 16.30 - vybudováno v bývalé barokní sýpce z roku 1876. Expozice muzea byla vybudována z darů obyvatel obce i okolí. Muzeum se věnuje historii starých řemesel na venkově i zemědělské činnosti. Jsou zde staré zemědělské stroje, hasičské stříkačka, nejrůznější nářadí a náčiní používané v domácnostech a mnohé z exponátů si můžete i sami vyzkoušet. Třeba usednout do lavic předválečné školní třídy a zalistovat ve starých učebnicích.

A pak perucká klasika - Oldřichův dub a Boženina studánka... No a taky je tam rybník, kam jsem se chodila koupat a plavala mezi bělounkýma kačenama a labutěma a kde se proháněli jacísi vodní hlodaci, kterým babička říkala vodní myši a asi to byly ondatry. Byly mrštný, zubatý, hravý a srandovní.

Tak - Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…