23.10.2021 | Svátek má Teodor, Theodor


ROZCESTNÍK: Výlet na houby

31.3.2009

Po velikém suchu, co tu panovalo a horkém létě, kdy teploty dosahovaly horní hranice čtyřiceti stupňů, se letos houbám jaksi nechtělo růst.

Po velikém suchu, co tu panovalo a horkém létě, kdy teploty dosahovaly horní hranice čtyřiceti stupňů, se letos houbám jaksi nechtělo růst.

Více méně tu rostou jen klouzci a ryzce pravé v borových lesích. Tedy ony to jsou piniové plantáže a houby co v nich rostou, jsou ještě sem tam nějaká ta bedle, holubinka a potom záplavy muchomůrek červených, které tu zdobí lesy.

Houby tu jezdí sbírat jen přistěhovalci z Evropy, povětšině z Evropy střední a východní, i když se někdy nějaký ten Ital najde a to je už na jihu starého kontinentu, že ano.Vhodné lesy, tedy piniové plantáže, tu jsou nejblíže za hřebenem Modrých hor, od nás kolem 100 km.

Nejdřív jsme u kamarádů vysondovali, jestli už konečně něco roste. V posledním týdnu se lidi už z lesa vraceli s trochou hub a tak jsme si s Mílou řekli, že bychom se mohli také podívat, jak to letos s těmi houbami vypadá.

A tak jsme ve čtvrtek 27. března vstali o trochu dříve, abychom mohli kolem sedmé vyrazit. Věci do auta jsme si nachystali už večer. Tím myslím krabice na úlovek, plastové kbelíky, kterým říkáme kýble, na sbírání, nožíky na čištění, gumáky kdyby byla velká rosa nebo pršelo a já fotografické vybavení na dokumentaci.

Ráno, v den výletu, jsem ještě prohnal Ferdu po buši, aby mohl patřičně vychutnat den klidu v pelechu. Cestou domů si našel velkou kost i se zbytky masa, vypadalo to na hovězí koleno. Tu jsem mu briskně odejmul a dostal ji na žužlání, až když jsme odjížděli. Do té doby poslouchal jak hodiny na slovo, v obavě že by tu kost nemusel dostat. Míla ještě nachystala každému krajíc chleba, abychom snad nezašli hlady a v sedm hodin odjíždíme do zamračeného dne.

Ráno, v den výletu, jsem ještě prohnal Ferdu po buši, aby mohl patřičně vychutnat den klidu v pelechu. Cestou domů si našel velkou kost i se zbytky masa, vypadalo to na hovězí koleno. Tu jsem mu briskně odejmul a dostal ji na žužlání, až když jsme odjížděli. Do té doby poslouchal jak hodiny na slovo, v obavě že by tu kost nemusel dostat. Míla ještě nachystala každému krajíc chleba, abychom snad nezašli hlady a v sedm hodin odjíždíme do zamračeného dne.

Jedeme od nás na západ, přes hlavní hřeben Modrých hor. Za historickou osadou Mount Victoria, 1043 metrů nad mořem, sjíždíme s prudkého kopce na pláně za Modrými horami. Po pláních jedeme jen chvilku, abychom za další historickou osadou, Little Hartley, odbočili s Great Western Highway, po které jsme doposud jeli, na okresní silničku vedoucí směrem k jihu, na městečko Oberon.

Silnice začíná opět stoupat a stoupat. Stoupá vytrvale, až se dostaneme na hřeben kol 1200 metrů vysoko. V okolí jsou pastvinářské farmy. Je kolem osmé hodiny a ranní sluníčko prosvěcuje mraky a hluboká údolí zakalená jitřními mlhami. Chvilku zastavujeme na fotografické orgie a pak hajdy do lesa, asi už jen 20 km daleko. Odbočujeme na lesní cestu, po pár stech metrech parkujeme našich „deset zlatých koní“ a vydáváme se na lov.

Les je suchý a sem tam nějaká ta červená muchomůrka, jen trpaslík k ní schází. Asi po půl hodině nám je jasné, že v tomto lese moc hub nenajdeme. Ano, odnášíme si několik klouzků, ale nic moc. Tak se přemisťujeme do jiného lesa, asi 10 km, a tam se situace opakuje. Ještě zajíždíme do nedaleké lokality, kam jsme jezdili sbírat houby asi před třiceti lety a kde byl les zcela vykácen. Jen zkontrolovat jak povyrostl nový les.

Les je suchý a sem tam nějaká ta červená muchomůrka, jen trpaslík k ní schází. Asi po půl hodině nám je jasné, že v tomto lese moc hub nenajdeme. Ano, odnášíme si několik klouzků, ale nic moc. Tak se přemisťujeme do jiného lesa, asi 10 km, a tam se situace opakuje. Ještě zajíždíme do nedaleké lokality, kam jsme jezdili sbírat houby asi před třiceti lety a kde byl les zcela vykácen. Jen zkontrolovat jak povyrostl nový les.

Les vypadá pěkně, pinie kol 20 - 25 metrů s kmínky 20 - 35 cm v průměru. Na zemi pod piniemi je spousta červených muchomůrek a tak se vydáváme na místa, co jsme navštěvovali s malými dětmi. Les je ale suchý a kde vždycky bývala voda, je jen vyschlé koryto a po dně jezírka jde přejít suchou nohou.

Přesto nacházíme ryzce pravé, i když ne krásné mladé a šťavnaté. Sbíráme co je a nakonec máme zase plné auto. Dokonce začíná i trochu pršet, ale je to jen místní přeháňka. Míla na závěr prošla pijavčím rájem a tak s nohou sesbírala několik výtečnic, co se hodlaly přisát a nabumbat její krve.

Odjíždíme na asi 5 km vzdálenou paseku, kde si ve stínu cedru, ano vyšlo na chvilku sluníčko, dáváme časný lunch, abychom se ve dvanáct vydali zpět k domovu. Cestou se ještě stavujeme u kamarádů a dáváme jim všechny klouzky. Oni je rádi a my zase raději ryzce. Pak voláme naší schovance Blance, že tu má krabici ryzců a ona pak večer dojíždí s celou rodinkou.

Takže výlet za houbami se nakonec vydařil a Míla má následující den ve znamení zpracování úrody. Očistit, nakrájet a vysmažit do sucha a hněda na trošce olivového oleje, trochu posolené, popepřené a špetka kmínu. Po ochladnutí nasáčkovat a vrazit do mrazáku. Kde takto vydrží i několik let. Druhý den, v pátek, máme z těch nejhezčích šnycle s bramborami k obědu.

Další fotky najdete zde