ROZCESTNÍK: Výlet k řece Coxově
Do levého ucha mě zpívají ptáci nebeští a občas zabučí kráva, které se pasou s telátky a býky asi dvacet metrů vedle na louce. Do pravého ucha mě hučí peřeje řeky, kterou, nyní po deštích, se valí úctyhodné množství vody. No, abych uvedl věci na správnou míru, úctyhodné množství na zdejší poměry. Tedy asi jako průměrná alpská řeka. Po pěti letech, kdy byl průtok tak asi litr za minutu, příjemná změna. 
Na klávesnici mi občas upadne jehlička se stromu a na displej usedne nějaký hmyz a také padá prach pylu z kasuárianů. Práší podobně jako jehnědy a pro astmatiky to žádná radost není. Zpočátku jsem si myslel, že mě bzučí v uších, ale po chvíli jsem přišel na to, že v korunách kasuárianů se činí statisíce včeliček. To mě uklidnilo.
Jo a ten místní skot co tu chovají na farmách je na maso! Celý rok jsou dobytkové ve zdejší divočině a mají neuvěřitelnou kondici. Stejně je podezřívám, že jsou kříženi s kamzíky. Po zdejších strmých svazích a skalách pobíhají ta 600 a více kilová hovada jako kozičky. Svižně a s lehkostí baletky. Neskutečné! Z těch musí být bifteky obzvláště chutné. Sice se stane, že občas některý kus v tom náročném terénu špatně stoupne, zlomí si nohu a pak po něm zbude v buši jen kostra.
***
Po hodně dlouhé době jsem se konečně rozhodl podívat se opět do buše. Kontrola půl roku po operaci dopadla u pana ortopéda uspokojivě a tak jsem se vydal otestovat můj nový kyčelní kloub. Tedy žádná hrubá rasárna, ale pěkně přibližovadlem, které má hnaná všechna čtyři kola, po cestách i necestách přes farmy, hory a doly až k bývalému brodu přes řeku Coxovu.
Zde překračoval řeku "Six foot track“, který v devatenáctém století spojoval město Katoomba v Modrých horách a Jenolan Caves, tedy jeskyněmi Jenolan. Nyní je tento, už jenom chodník, udržován pouze pro pěší turisty. Je to pěkný 47 km dlouhý výšlap v kouzelném prostředí, přes hory a doly. Navíc, asi 1,5 km proti toku byl roku 1992 postaven přes řeku lanový most. To proto, že když se po deštích vzedme hladina, tak bystrou řeku je riskantní překračovat. Několik lidí se tu tak utopilo a tak proto most.
Je pojmenován "Bowtell bridge“ k poctě kaprála Roberta Waltera Bowtella, co z marškumpačky, která cvičně most postavila, první padl ve Vietnamské válce v roku 1966. Most má kapacitu jeden člověk a houpe se tak, že někteří lidé volí raději brození přes řeku a náš pes Ferda jednou striktně odmítl po něm přejít. Raději se poblil strachy a pak řeku přeplaval. Proto zůstal tentokrát doma.
Počasí konečně přeje. Nastalo zdejší jaro, obloha je blankytná, sluníčko už má také grády, že je lépe ve stínu než na něm a teploty vzduchu kolem 30 - 35°C jsou přívětivé. Ovšem rána nejsou ještě na koupání. Vzduch je řízný, 7°C a voda má 4. Takže to znamená jen rychlé a opatrné opláchnutí kolem druhé hodiny odpolední, když je nejtepleji. Na sluníčku kolem poledne je až skoro horko, kolem 50°C. Ano, už skutečně hřeje! Takže uznejte, že po vyhřátí na tomto sluníčku hópnót do čtyřstupňové vody bez infarktu je skoro zázrak.
Ostatně jsem tu na rekreaci a jakési fyzioterapii a tak vše jen opatrně a pomalu. Spávám v autě, kde je pro mě na karimatce místa čtyři habaděje. Vařím si venku pod širákem a tam také trávím celé dny. Ráno za úsvitu mě vzbudí místní ptactvo svojí ranní modlitbou, která je tak hlasitá, že by vzbudila mrtvolu. Zvláště když se do toho zpěvu začnou chechtat kookaburry, tedy ledňáci obrovští.
Takže vylezu z pelechu, opatrně se opláchnu v ledové vodě, aby snad tělo neutrpělo po ránu nežádoucí šok, postavím na čaj a dám si "country breakfast“, tedy vesnickou snídani, podobnou anglické s australskou příchutí, aby byla energie k fyzickému výkonu. Pak se vydám jen s foťákem a flaškou pití (tekutiny nutné k správnému pitnému režimu, vážení, žádnej chlast) po břehu řeky.
Cesty tu ovšem nejsou, mimo už zmíněného "Six Foot Tracku“ a tak to je cesta terénem. A jakým! Oči můžu na té kráse nechat. Krásné žulové balvany ohlazené vodou řeky, popadané stromy a houštiny kladou mému zpohodlnělému tělu nebývalý odpor. Takže nezbývá než se pomalu sunout krajinou, jak tělo dovolí. Za ty tři roky co jsem nemohl tyto radovánky provozovat z důvodů rozpadající se kostry, jsem značně zpohodlněl a pod kůží se objevily podezřelé faldy bránící některým trochu náročnějším pohybům. No asi to je dobře, protože co kdybych se snad pohnul nějak nepřístojně a vyhodil si z pantu ten nový kyčel. Tady!!
To by mě pak nezbylo než čekat a vyhnít na fleku. Při tomto tělocviku jsem schválně nepoužíval žádné podpůrné pomůcky, hůlčičky, berličky a podobně. To proto, aby rozmazlené svalstvo bederní, pánevní a také v haxnách dostalo pořádně "pokóřit“. Ono to je poznat, když mají tyto svaly udržet trup v rovnováze při překračování, přeskakování, podlézání a brození. Koncem každého výšlapu jsem o existenci těchto zpohodlnělých svalů věděl svoje. 
Takže každé ráno po snídani se seberu a 3 – 4 hodinky spouzím po okolí. To je ještě chladno a sluníčko je také dole. Před polednem se patřičně zničený vrátím k autu a pak se už jen povaluju ve stínu, čtu si, vyřizuju přestárlou korespondenci, nebo i podřimuju. Jo a když jsme u té korespondence, tak to jeden kamarád je poslední jedinec se kterým si posílám tradiční dopisy poštou, protože není na internetu. Všichni ostatní kamarádi a známí mají už e-majlíky.
Kolem druhé odpoledne si hodím rychlou a opatrnou koupel v mé soukromé koupelně, jinak krásné říční tůni. Mimo místního dobytka tu nikdo není a tak nehrozí, že bych někoho šokoval nebo pohoršil, když nahatý zahučím do té ledárny. Večer si udělám malý ohýnek, aby bylo u večeře teplo, a pak si na notebooku pustím nějaký film.
Mám tu kamarádku, co sbírá staré filmy co kdy běžely v Československu a tak jsem si sebou vzal 3 klasické filmy vytvořené sovětskou kinematografií v letech 1948 – 60. Tak jsem už shlédl 2 díly filmu Pád Berlína, na který jsme kdysi šli povinně se školou, a pak další dva díly Stalingradské bitvy. Lidi nemáte potuchu jak se mě na tato filmová veledíla tady pěkně dívalo.
Dnes večer mě čeká první díl filmu Leningradské nebe. Jak jinak, další veledílo o hrdinství sovětských občanů za druhé světové války, tentokrát v tehdejším Leningradu. Akorát si musím sednout do auta a zavřít okna, abych něco z filmu slyšel. Po soumraku začnou koncertovat místní žaby a přes jejich skřehot bych ani slova neslyšel.
Po celých pět dnů pobytu na tomto krásném místě jsem potkal jen 8 lidí. Všichni měli na zádech obrovské krosny a šli celý "Six Foot Track“, který se obvykle chodí na tři dny. Dva mladé páry, tak kolem 25 jar a čtyři babičky mého i vyššího věku. S těmi jsem se dal do delšího hovoru, protože spaly nedaleko, asi 400 metrů od mého "fleku“ a tak jsem je navštívil.
Byly dobře vybaveny, měly kvalitní stany a bylo vidět, že to jsou neprůstřelné babičky, které bude nutno odstřelit, jinak neumřou. Členky "bushwalking club“ tedy dalo by se říct turistického oddílu z Wodongy, co leží na hranici NSW a Victorie. Udělaly si malou "expedici“ do Modrých hor a blízkého okolí. Při řeči se ukázalo, že jsme prochodili společně hodně známých míst, jak tady v Klokánii, tak i v Himalájích. Ovšem každý jindy. Nejstarší účastnici bylo 84 a nejmladší holčička měla 65 let. Tak teda panstvo, klobouk dolů.
Ten divoký terén a velké převýšení (něco přes 1000 metrů napřed dolů a pak zase nahoru, u protinožců je všecko ale opravdu všecko naopak) s plnými krosnami, to je výkon i u těch co jsou o 60 let mladší než ta nejstarší. Dokonce jsme zjistili, že známe stejné lidi, co holdují této, pro masochisty vhodné, kratochvíli. Svět je skutečně malý. 
A abych nezapomněl, tak od roku 1984 se celá trasa Six Foot Tracku běhá jako Marathón se ztíženými podmínkami. Ti, kterým neva Angličtina se na to mohou podívat na tomto odkazu.
Je tam hodně informací včetně fotek a neuvěřitelných časů závodníků. Nejrychlejší byl 32 letý Tony Fattorini za 3:24’. Nejstarší účastník 71 letý Ludwig Herpich uběhl trasu za 5“54’. Nejstarší účastnice 64 letá Ann Raaschou za 6:35’.
Na svých výšlapech po okolí jsem mimo již zmíněného horského skotu potkal i jednu černou hadici s červeným bříškem, jinak pakobru (Pseudechis porphyriacus). O mě zájem neměla, avšak po vyrušení se jí rozplácl krk jako brejlovci, jen ty brejle tam neměla a zasyčela. Tedy spíš zachrčela, tito haďáci nesyčí.
Dále jsem potkal zdivočelé kozy, lišku a půldruha metru dlouhou goannu, tedy varana co se vyskytoval na stromě. Asi tam hledal hnízdo s vajíčky tak vhodnými k sežrání. Cestou tam a zpět přes farmy, hory a doly byly na pastvinách i koníci a ovečky. V dutině jednoho starého eukalyptu jsem objevil včelí hnízdo, avšak med jsem včeličkám nebral. Nerad si vytahuju z těla včelí žihadla.
Ptáků bylo ovšem nejvíce. Ať už vodní slípky, kačeny, volavky, tak i havrani, ledňáci obrovští, sova babook, která v noci vydává zvuk ne nepodobný kukání kukačky a desítky jiných opeřenců. A protože tu je jaro, tak v buši kvete kde co. Tedy ono v buši něco kvete celý rok, ale na jaře toho kvete obzvláště moc. Kytky všech barev, vůní a tvarů. Takže pastva nejen pro oči. Nafotil jsem přes 500 digi fotek a něco přes stovku jsem vybral do alba k tomuto článečku, abyste viděli o čem vlastně je řeč.
Další fotky najdete zde
