Předchozí část najdete zde.

DEN 6., pátek 14. 2. 2025

22,5 km. ↑216m ↓234m
Celkem: 122,5 km. ↑1834m ↓1864m

https://mapy.cz/s/burumelome

Vystupujeme v Jihlavě na autobusovém nádraží ze žlutého moru. Autobus, kde se se svojí výškou 168 cm sotva vejdu na sedačku a kolena mám zaražený v sedadle přede mnou, musí být opravdu mor pro kohokoli vyššího nebo mohutnějšího, než já. A to chci mít na klíně ještě bundu a tašku s vodou a snídaní...

Do normálního autobusu by se mi na klín vešel i výletní batoh, teď ho s obavami svěřuji zavazadlovému prostoru. Představa, že mi batoh i s foťákem jezdí 3 metry sem a 3 metry tam, jak autobus zatáčí nebo mění dynamiku pohybu, mi nedělá moc dobře. Šikovně jej vklíním mezi cizí kufr a batoh Knigy a doufám, že tuhle cestu přežije. Přežil.

V Jihlavě leží sníh nejen na trávnících a užitkových plochách, on leží místy i na chodnících a silnici. Čeká nás parádní zimní výlet, ale napřed se musíme z autobusového nádraží vymotat k řece Jihlavě, odkud nás značka potáhne dál po Via Czechia Českomoravská do obce Polná u Jihlavy, kde máme dneska ubytování. Prvních 5 kilometrů bude asfaltovým městem na jeho průmyslový severní konec, a ač máme v plánu trasu Via Czechia kopírovat, striktně ji nedodržujeme. Někdy cíleně a někdy omylem, to když se vedoucí výpravy blbě podívá a někde špatně zahne a absence značek mu vůbec není divná.

První zastávka je u hraničního kamene Čech a Moravy na ulici Polenská, který je za pletivovým plotem soukromého pozemku. Ve sněhu se nekrčí žádný malý kámen, ale kamenný pylon, který má snad tři metry na výšku. Vytvořil jej sochař Václav Viktor Morávek z Polné a s ním i další tři hraniční kameny, které určovaly hranici mezi Čechami a Moravou tak, jak byla stanovena Marií Terezií v roce 1750. Kamenné hraniční kameny byly na své místo umístěny ale až v roce 1752, všechny čtyři jsou umístěny v Jihlavě.

U dalšího hraničníku na ulici Jiřího z Poděbrad mě už bohužel místo focení kamene více zajímá, kde bych našla otevřený podnik a mohla si odskočit na toalety. Přece jen více než 3 hodiny z domu... Neměly jsme vynechávat tu zacházku k vlakovému nádraží, ale jsme ve městě s 50 000 obyvateli, tady v centru snad musí být nějaká kavárnička, která by mi vytrhla trn z paty.

Zachraňuje mě anděl z Boulder baru Točna. Zvenku je vidět světlo a podnik pro neznalé vypadá jako místo pro posezení. Vběhnu do dveří a prosím překvapenou paní o možnost si odskočit. Podává mi klíče i s instrukcemi, abych na dlouhé chodbě nezabloudila a Kniga zatím mně i sobě objednává něco dobrého. „Nezapomňte zamknout,“ zní mi v hlavě pokyn, který jsem dostala i s klíči. Jakmile za mnou zapadnou dveře toalety, rychle zamknu a pak se teprve rozhlédnu. Jsem v chodbičce s umyvadlem a to zamykání zřejmě bylo myšleno až na opuštění místnosti. Nevadí. Jeden pohyb klíčem rukou navíc přece nepřestavuje žádný problém.

Omyl. Jeden pohyb klíčem může představovat celkem neřešitelný problém, hlavně pokud se po odemčení pohne jen klika, ale dveře tvrdošíjně stojí dál na svém místě. Točím s klíčem doprava i doleva, odemknu i na 10 západů, ale pořád jsem zamčená. Co teď? Mobil je v kapse bederáku batohu s Knigou... Naštěstí mám ale v náprsní kapse smartphone s mapami a tak lovím číslo na Knigu, které mám uložené jen proto, že jí z aplikace jednoho supermarketu posílám body na lego, tak ať ho nemusím pokaždé hledat. To byl ale skvělý nápad si do smartphonu asi před rokem pořídit simkartu!

Kniga mi ale hovor nebere, zkouším napsat sms, ale než ji odešlu, volám ještě jednou, je to přece jen rychlejší a zvonění bývá výraznější, než pípnutí zprávy. Hurá, Kniga mi to bere a paní s náhradním klíčem mě jde do spletitého systému chodeb zachránit. Nedivím se, že mého bušení na dveře si ani nevšimly.

Jenže ani druhým klíčem nejde odemčít. Paní má ale jasno, mám malým okýnkem vyhodit klíč do dvora, ze kterého jsme ve 2. patře a ideálně ho nehodit nikam do ztracena, a ona mě vysvobodí.
Okýnko vychází na levou ruku a já neházím nejpřesněji ani tou pravou, natož necvičenou levou... Klíč naštěstí padá paní k nohám a za pár minut jsem už zachráněna. Nakonec se dozvídám, že podnik má zavřeno a paní si jen zaběhla ráno něco nachystat, ať to má odpoledne v klidu. To jsem dnes tedy měla trojitou kliku! A když mi zrak padne na police plné bezlepkových dobrot, neodolám a pár kousků na cestu ještě přikoupím.

Máme za sebou necelé 4 kilometry trasy a za sebou první větší pauzu. Kniga má v sobě i utopence, kterého si objednala, zatímco jsem se jí marně snažila dovolat. Cizí čísla se prostě neberou, jak prosté!

Pár metrů za neplánovanou zastávkou čeká třetí hraničník. Mezi autobusovou zastávkou a parkovištěm kamionů. V tuto chvíli vyvstává jediná otázka. Chci vyfotit autobus, nebo kamion? Nakonec vyhrává autobus, ale jen proto, že na předchozím hraničním kameni jsem fotila lva a teď chci zachytit orlici, otočenou právě na parkoviště.

Čeká nás další kilometr Jihlavou a její průmyslovou zónou, než se napojíme na silnici k obci Heroltice, po které musíme ještě chvíli jít. Vyhnout se tomuto konci Jihlavy by mi vlastně vůbec nechybělo, ale máme tu ještě poslední zastavení, které určuje trasu Via Czechia i Vokolo Moravy právě tudy. Poslední čtvrtý hraničník z barokního souboru kamenů je obehnán dokonce dvěma pletivy a stejný osud potkal křížek opodál.

V areálu se staví a pracuje, první plot tedy odděluje nepovolané od pozemku stavby a druhý plot chrání historické objekty před poškozením.

Je všední den, a po silnici, po které kráčíme, skoro nic nejezdí. Přesto jsme rády, když můžeme odbočit na cyklostezku, vedoucí po vlastní komunikaci vedle. Venku z ochranných stěn města jsme vystaveny napospas ledovému vichru, který snadno dokáže projít pletenými rukavicemi a zafukuje do uší tak, že je nutné vyndat čepici. Před pár dny jsme se na Brněnsku chystaly na jaro, ale tady je nefalšovaná zima. Jsme na Vysočině uprostřed února. Mělo by snad být jinak, než zima a vlezlo? Vždyť bychom byly jen zklamané, kdybychom si neužili pořádný zimní výlet!

Cyklostezka na Heroltice, únor 2025

Hebká vrstva místy uježděného sněhu je příjemnou změnou po rozbředlé krajnici, kde od kol neohleduplných řidičů stříká sníh ještě metr za místo, na kterém jdeme.

Snížek je měkký a jemně křupe pod nohama. Po uježděných kolejích se postupuje dobře, nejsou ještě uklouzané. Omrzlé stromy lemují stezku a konečně nemusíme dávat pozor na provoz, ale můžeme obdivovat zmrzlou krásu, která se tvoří na větvích opadaných listnáčů.

U křížku snad z roku 1904 s těžko čitelným nápisem odbočujeme konečně na lesní cestu. Znamená to víc sněhu a náročnější chůzi, jak se nohy rozjíždějí do stran a zledovatělý sníh pod každým krokem ujíždí.

Kříž v obci Švábka, únor 2025

Směřujeme k dálnici, ale její provoz nás nějak zvlášť neruší. U dálnice máme odbočit po modré doleva, ale mapy mi z nějakého důvodu překreslily trasu doprava. Někdy je totiž rozdíl, zda se trasa načte s internetem nebo bez něj. Chybu jsem ale objevila až doma, když jsem porovnávala, kudy jsme ve skutečnosti šly. V terénu mi vůbec nepřišlo na mysl nic podezřelého, ani když jsme křižovaly dálniční exit 119. Silnice ale má jednu nespornou výhodu. Je na ní mnohem méně sněhu a díky tomu se po ní líp jde.

Opravdu bych přísahala, že jsem na mapě tu modrou měla právě tudy, kudy jsme šly. Jsem zmatená, přece každou trasu sama kreslím, porovnávám s Via Czechia i hranicemi historického území Moravy, hledám si polohu hraničníků… a jít úplně jinudy by mi mělo být divné.

Já hlava děravá. Mám přece knižní vydání Via Czechia Českomoravská, co jsem dostala od kamarádky Mirky k narozeninám pár dní po zahájení VoMo, tam to zkontroluju. A hle, cesta byla asi nedávno přeložena. Mapy.cz ji mají už aktualizovanou, ale zakreslená etapa v knize jasně říká, že moje cesta nebyla nesprávná.

Pokračování příště.

Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz