Předchozí díl najdete na tomto odkazu.

DEN 3.

26 km. ↑583m ↓516m
Celkem: 71,9 km. ↑1264m ↓1144m

I dnešní noc byla klidná a dobře se nám v teple spacáků v 5 °C spalo. Jen ráno je snad mlha ještě hustší než předchozí dny. Je tak hustá, že není vidět vůbec nic. Posnídáme a vyrazíme vstříc šedivému dni. Z mlhy neznatelně vystupují domy i stavení a atmosféra cesty je ponurá a šedivá. Dnes by mělo slunce vysvitnout o něco později než včera, ale musíme připočítat dvě hodiny zpoždění proti předpovědi. Už někdo sluníčku řekl, že by se mělo naučit hodiny a vylézt včas, jak si přeje předpovědní model?

Z obce Bořetín, ležící v Čechách, konečně přecházíme zase na Moravu po silnici k obci Palupín. Z šedivé mlhy se na šedivé silnici vynoří hranice obou krajů a my si nutně musíme udělat stejně šedivou fotku. Je mlha a my stojíme na silnici. Krajina je brzy ráno ztichlá. Ve státní svátek jsme zatím nepotkaly jediné auto nebo člověka. Za ten risk to stojí. Dávám batoh do půlky silnice s foťákem na samospoušť a špicuju uši, jestli neuslyším zvuk blížícího se vozu. Máme štěstí, společnou fotku nepřerušil žádný brzy vstávající motorista, ale sotva vyrazíme dál po krajnici, minou nás hned dvě auta. Byla to naše chvíle a my ji nepromarnily.

Ve snaze vyhnout se další zbytečné silnici do obce Zahrádky mám alternativní variantu, se kterou Kniga souhlasí. V ranní mlze procházíme obcí Horní Dvorce, když na nás vybafne ovčí farma s obchůdkem, který je ještě zavřený. Jdu blíž. Na dveřích je cedule, že máme mimo otevírací hodiny zazvonit nebo zkusit telefonní čislo uvedené na ceduli. Zvoním na zvonek a hledám v kapse mobil, kdyby to nezabralo.

Není ani osm hodin ráno, ale zevnitř nám odemyká slečna s ochotou nám něco prodat. Ovčí sýry i jogurty končí v našich batozích a o to víc se už těšíme do přístřešku, který nám bude sloužit jako snídaňový azyl. Něco malého jsme sice pojedly, ale brzo ráno jsme to nepřeháněly. Věděly jsme, že přístřešek nám poskytne lepší komfort na ranní hodování.

Kdo si koupí půlkilový jogurt, aby ho táhl dva kiláky do kopce? A kdo v batohu pro jistotu nosí porci granoly, co kdyby se mu naskytla příležitost si půlkilový jogurt koupit? Přece tažné nezdolné zvíře, které všechno odtáhne. Já, Mamut. Sbíhají se mi sliny a cestou necestou si musím dávat pozor, abych se neztratila Knize, která asi takovou chuť na snídani, jako já, nemá.

Je 7 °C. Mlha obestupuje kamenný studený přístřešek a zima v něm je snad větší než venku na cestě. Konečně ale můžeme posedět, uvařit si horký čaj a sníst všechny svoje dobroty, abychom nabraly sílu na zacházku k hraničnímu kameni, který leží jen 400 metrů od Via Czechia, která k němu neuhýbá. My si k němu zacházku ale udělat musíme, protože podle fotky má být hezčí než ty, co jsme dosud minuly.

Jak klesáme z kopce, začíná vykukovat sluníčko. Občas nás pohladí paprskem, co projde mezi vysokými stromy, ale v lese je zatím pořád tmavo. Hraniční kámen musíme chvíli hledat, není k němu žádná značka nebo symbol, který by turistům dal najevo, kde leží. Dokonce i cesta, která by měla vést blízko něj, se ztrácí v lese a my pak mezi mladými smrčky a poházenými hromadami větví hledáme kus šedivého kamene, který je asi podobně vysoký, jako ty smrčky. Za odměnu si u hraničního kamene uděláme fotku a pustíme se zpátky do kopce, ze kterého jsme právě přišly.

Pěšky okolo Moravy, říjen 2024, třetí den.

Hraniční kámen Čech a Moravy. Pěšky okolo Moravy, říjen 2024, třetí den.

Obec Studená překvapuje. Otevřený obchod s plným sortimentem, který by místní mohli potřebovat. Vody hledám vedle krmiva pro zvířata a dokonce je tu i široký výběr plyšáků pro Mady, aby mi nešla po mé cestovní plyšové vlčici. Jen drobnou vadu obchod má, že bere jen hotovost a tou Kniga vybavená není. Kdo nosí v 21. století v kapse peníze a ne kartu? Stará struktura jako já jednoznačně volí peníze.

Sedíme na zastávce u veřejných toalet a teploměr ukazuje 28 °C. Ideální výpek na oběd, abychom prosušily mokré nohy i ponožky a ošetřily vznikající i prasklé puchýře. Na sluníčku by se chtělo spíše spát než odpočívat, ale nikdo za nás ty kilometry neodšlape. S nevolí a přismahlými ksichty se nakonec zvedneme, abychom sluníčku ukázaly na chvíli záda. Opalovací krém mě totiž fakt nenapadlo přibalit.

Je nádherný podzimní slunečný den. Modrá obloha s obláčky, které dodají fotkám šmrnc. Sluníčko prosvítající zlatavými listy mohutných javorů a zlaté penízky bříz, které odrážejí lesk slunce na cestu. Vysílač Javořice nám přes hodinu ukazuje, kterým směrem máme jít, a jako maják nás navádí k sobě.

Vyprahlé vedro ve vykácených lesích pod Javořicí nám dává zabrat, ale Studánka Páně nám poskytne dostatek vody i místo pro odpočinek. V roce 2014 jsme tu s Knigou takhle spolu svačily, ještě i s dalšími kamarády, se kterými jsme byly v březnu na vandru. Vybavujeme si společnou fotku na Javořici u hromady kamení, ale když se na Javořici vyškrábeme, hromada kamení je ta tam.

Děláme si společnou fotku i bez kamení, když kolem nás na kole projíždí pán, se kterým jsme se zdravili ve Studené. Pracoval na zahradě, zatímco my procházely kolem jeho domu. Ráno nám říkal, že se mu líbí, když lidi s batohama pěšky poznávájí krajinu, a teď nám zamával ze sedla kola. Milé opakované setkání.

Od Javořice k hradu Roštejn je to nekonečných šest kiláků po zpevněné a asfaltové cestě, která vede přímo. Jdeme a jdeme, cesta nikam neuhýbá, jde pořád rovně a ani se moc nevlní. Daleko před sebe i za sebe vidíme, co jsme už ušly a kolik nás toho ještě čeká. A cesta před náma nijak neubývá.

Velký pařezitý rybník poblíž Řásné.

Slunce se kloní k západu a nekonečná cesta nás unavuje. Přesto dosáhneme hradu Roštejn těsně před koncem otevírací doby. Dnes je poslední den sezóny a tak využijeme turistické centrum a toalety. Kniga zahlédne zajímavou knihu a hned zjišťuje, kde se dá koupit online. Nikde. Osobně tady, v muzeu v Třešti anebo v Jihlavě. Sakryš. A kartou se zaplatit taky nedá. Dvojitý sakryš, který má řešení. Asi ji budeme muset táhnout na zádech až do konce tohoto výletu. Vyhrávám první bezpečné místo v batohu, ale s padající tmou a kulhající Madynkou ji nenesu moc daleko.

Obkroužíme hrad k místu, kde nám u vstupenek doporučí přespání, ale první výstřel, který se nese nastávající tmou, nás vyžene hledat místo víc v civilizaci. K přístřešku, který jsme dnes již míjely. Mady k němu táhla, už když jsme kolem něj šly prvně. Má sice čtyři tlapičky, ale pěkně utahaný, říkal její smutný pohled, když v prvním kole zjistila, že to není ještě konec utrpení, kterému ji den za dnem vystavujeme.

Pavoučí doupě nás přesvědčí postavit si tarpíky před jeho vchodem, ale za světla čelovek alespoň oslavíme kulatiny jedné z nás. Ťukneme si malinovou šťávou z farmy a zajíme dobrotama z batůžku. Všechny oslavy narozenin jsou skvělé, protože je často trávíme s těmi, které máme rádi. Ale slavit na vandru? To je pecka. Zkuste si představit, jaké to je. Už tři dny jste se nemyli, nebo jste si jen opláchli v umyvadle ksicht a ruce. Ti pečlivější si večer do spacáku navlhčeným kapesníkem omyli nohy a vzali si čisté ponožky. Hřeben, ten jste nechali doma, protože pod čepicí nebo kšiltovkou stejně není poznat, jestli jste se česali. Je zima a sedíte navlečení ve všem, co máte, a nic z toho není voňavé a vytažené ze skříně, a ve světle čelovky si snažíte nenalít vodu z vařiče na nohu, ale všechnu trefit do ešusu. No, měnili byste?

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz