První díl najdete na tomto odkazu.

DEN 2.

23,4 km. ↑294m ↓392m
Celkem: 45,9 km. ↑681m ↓628m

Ležím ve spacáku a přemýšlím, jak moc se mi chce ven. Na tarpík prší, tak se musím přemlouvat vylézt z tepla ven. Prší ale jen na tarpíky, postavené pod listnatými stromy. Mlha je hustší než včera a vzdušná vlhkost se sráží na listí, odkud prší. Přípravám na snídani tak nic nestojí v cestě, když si zvolíme šikovné místo k sezení.

Kniga se přes počáteční nedůvěru v počasí taky vykutá ze spacáku s informací, že poprvé v životě jí nebyla zima a z vyhřátého spacáku se jí nechtělo. Tak už i ona ví, že v noci umrznout nemůže. Minimálně v teplotách pro tento víkend.

Abychom se vyhnuly delšímu asfaltovému úseku, noříme se hned za obcí Rožnov ze silnice do lesa, v němž je viditelnost ještě o fous menší. Mírným stoupáním se zahřejeme, ale na svlíkání to ještě není. Ani slibované sluníčko nikde není, obklopuje nás jen mlha a všudypřítomná vlhkost a tlející listí pokrývající cestu. Na vrcholu Vysokého kamene (728 m n. m.) je mechem pokryté schodiště, na jehož vrcholu mezi balvany je kamenná pamětní deska, zbudovaná k poctě urozeného pána z Picchioni. Pokračujeme dál po neznačených cestách, až se před námi v mlze vyloupne další hraniční kámen. Fotíme se navzájem s Knigou, každá z jedné jeho strany. Kniga na cestě a já po pás v mokrém křoví. Fotky bohužel nikdy neuvidím, protože telefon odešel do věčných lovišť. Focením Mamuta tedy nepraskne jen čočka, takže pozor na to.

V obci Terezín chceme dobrat ve studánce vodu, ale je jen užitková a filtr nemáme. Ani vodu už prakticky nemáme. Nebýt nezvykle brzké ranní hodiny, Kniga by šla zvonit na místní stavení, ale přišlo jí, že je ještě brzo. Dnes je první den po změně na zimní čas a že my jsme vstaly ještě podle letního, to nemůžeme čekat od ostatních.

Via Czechia Českomoravká za Terezínem mine jeden zajímavý skalní útvar, který je odsud jen pár minut cesty a který Kniga musí vidět. Ďáblovu prdel. A zmíněný útvar nám do cesty přihraje i pána za plotem, co nám doplní vodu, abychom si mohly u skal udělat teplou svačinku a čaj. Jestli jsme zatím nepotkaly ani nohu, toto místo je zřejmě oblíbeným cílem místních pejskařů a není chvilka, abychom u druhé snídaně neměly pořád psí společnost. Za tři týdny to bude přesně patnáct let, kdy jsme kamennou prdel hledali s mužem na naší první podzimní dovolené. Tenkrát nebyla zaznačená v mapách a kdo si ji nenašel sám, ten si ji nezasloužil. Vzpomínám na to ale z jiného důvodu. V podvečer toho dne, kdy jsme úspěšně našli nadrozměrnou zadnici, jsem dostala SMS z chovatelské stanice Zimní sen. Narodilo se moje očekávané štěnátko. Toto štěnátko mělo v den, kdy zpracovávám článek, 15. narozeniny.

Zase stoupáne. V obci Valtínov jen překročíme silnici, kolem které se obec rozprostírá. a jak jsme z lesa přišly, tak do něj pokračujeme dál. Blíží se poledne a jasno má být podle předpovědi minimálně posledních osm kiláků. Ve stoupání nás konečně dostihnou první slibované sluneční paprsky a hned se nám stoupá o poznání veseleji, i když z nás o to víc leje. Sluníčko vysuší boty i trávu na cestě a prosvětlí krásně barevné stromy v lesích, kterými procházíme. Traviny kolem cest jsou pokryté hustými bílými pavučinami. Ve světle sluníčka se lesknou jako námraza a vytvářejí zajímavý dojem z cesty.

U Suchdolu na rozcestí u křížku jsou dvě lavičky. Jedna je na Moravě a druhá v Čechách. Fotíme se a zdravíme cyklisty, kteří zde také odpočívají. Slibují, že v Suchdole je otevřená hospoda, a my se těšíme na oběd. Mapy sice o hospodě nevědí, ale nebylo by to poprvé. Zřejmě ale mapy o hospodě nevědí správně. V obci totiž žádná není, ale na lavičce u rybníka se obědvá taky příjemně i s vyhlídkou na místní výlov. Lidé se po pás brodí v bahně dnem rybníka a já si myslím, že chození s těžkým báglem je proti tomu úplný odpočinek. Nedovedu si představit, jak se dá valit ta bahnitá hmota před sebou, aby se v ní člověk pohnul. A to v ní zvesela běhají i malé děti.

Kniga zkouší svoje první dehydrované jídlo, těstoviny „Mac and cheese“, a děsně si na nich pochutnává. Zpětně ale hodnotí, že měla asi jen velký hlad, že možná to jídlo zas tak chutné nebylo. Já si dávám jen něco malého, vidina steaku v restauraci ve Strmilově mi brání nacpat si břicho sýrem. Dojím alespoň ledový salát, který jsem si na cestu přibalila. Čerstvá zeleninka do každé krosny musí být, ale když je ve mně i poslední list salátu, hned se mi batoh nahazuje o něco lehčeji.

Ani obec Leština nám nepřinese kýženou občerstvovnu. Musíme vydržet ještě 3 km dál až do města Strmilov, které nás sytí nadějí na mnoho otevřených podniků, ze kterých si jen vybereme ten nejsympatičtější. Ve Strmilově je ale přesně jedna jediná hospoda a ta je v neděli zavřená. Zachraňuje nás vietnamská večerka přímo na náměstí, kde si můžeme dokoupit vodu a nějaké drobné potraviny. Zatímco hlídám na lavičce před hospodou batohy, přicházejí minimálně tři zklamané skupinky turistů, které v hospodě chtěly doplnit energii, vydanou dnešním pohybem.

Dnešní den je ve znamení vedra, přestože pořád pofukuje. Teplota je tílková od okamžiku, kdy vylezlo slunce, a přesně od něj šlapu jen v něm. Lidí v péřovkách, jdoucích do obchodu na náměstí Strmilova, si nevšímám, ale oni si zřejmě ťukají na čelo, když si všimnou mě. Ale na slunci je skoro 24 °C a to se přece nebudu pařit v bundě. Nedejbože zimní. Když si s chutí před obchodem rozbalím ukořistěného nanuka, pohledy jsou skoro lítostivé, jako bych měla na těle třetí ruku. A přitom je dneska krásný a teplý den, ve kterém se rozpouští i čokoláda v boční kapse batohu. Musím lízat dost rychle, aby zmrzlina byla ještě pěkně zmrzlá, tak jak ji mám nejradší.

Strmilov, kostel sv. Jiljí.

Obkroužíme strmilovský kostel svatého Jiljí, na jehož místě stál původní kostel již ve 14. století, a vyrazíme vstříc poslednímu dnešnímu úseku.

Via Czechia tu tvoří asfaltový zub k nejzápadnější obci na Moravě, České Olešné. Po zvážení tento zub vynecháme. Jít 4 km po silnici, která vede mezi vesnicemi a panuje na ní provoz, považujeme za zbytečné. Stejně hranici kopírujeme spíš volně a stejně tak Via Czechia ji nesleduje úplně přesně, ale podle možností turistických stezek a cest. A se psem je taková silniční zacházka zbytečná zcela určitě. Pes totiž na tlapkách nemá boty jako my a k běhání po silnici jeho tlapky uzpůsobené nejsou. Minimálně se na Madynku můžeme vymlouvat, proč se vyhnout hodinovému šlapání po asfaltu. Ještěže ji s sebou máme.

Místo silnice tak postupujeme vpřed mezi rybníky, na kterých jsou vidět i z dálky bílé volavky, kterak posedávají na březích. Zapadající slunce se odráží na hladině rybníka, schovaného mezi stromy, a tak mi Kniga trochu utíká, zatímco se snažím tu nádheru zachytit. S padajícim soumrakem zvažujeme svoje možnosti a nakonec skončíme, stejně jako volavky, na kraji rybníka, u kterého nám kapříci šplouchají na dobrou noc.

Pokračování příště. Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz