Předchozí díl najdete zde.

Sobota.

32,5 km ↑ 654 ↓709

V noci mě párkrát vzbudila zima. Nejnižší teplota 6,1 °C a 100% vlhkost by tomu i napovídaly. Vzala jsem si totiž spacák, ve kterém je pro mě hraničních 5 °C při průměrné vlhkosti 50 %. Testuju už komplet vybavení, které bych si chtěla vzít na dovolenou na Slovensku za 14 dní. A každej ušetřenej gram se počítá. A na spacáku se dá ušetřit hodně.

Mám s sebou i lehčí karimatku, která by odlehčila mým zádům o dalších 200 gramů, ale bohužel do teplot pod 10 °C není vhodná, jak zjišťuji praktickým testem. Tři noci se to vydržet dá, na Slovensko si ale radši vezmu tu zimní.

Při balení přestává pršet, ale vlhko je zalezlé úplně všude. Okolní vzduch je lezavě vlezlý, jen voda ze studánky je spíš ledově osvěžující. Začínají dokonce zpívat ptáci. Po těch se včera slehla zem. Ráno jim v jemném dešti do zpěvu nebylo, ale ke snídani už nadšeně zpívají. Dneska bude krásně.

Pohled na Hornosvrateckou vrchovinu. Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Devět skal, 836 m n. m. Poprvé v životě jsem přímo pod skalnatým vrcholem a mám možnost na něj vylézt. V minulosti jsem vždy skončila pár kilometrů od vrcholu a nikdy se na něj nedostala, nebo si to minimálně nepamatuju. Den D Devíti skal tak přišel právě dnes.

Nízké ranní slunce ozařuje skalnatý vrchol a na obloze jsou vidět modrá místa mezi protrhanými mraky. Vyju na okolní lesy a Madynka s Knigou mi zespod štěkají zpět. Sestup do obce Křižánky je po mokrém kamení a kořenech celkem náročný i vzhledem k jeho členitosti a prudkosti. Kniga pouští Mady jen s košíkem na volno a zjišťujeme, že když není na vodítku, tak po mně tak nestartuje. Je z ní vlastně i docela hodnej pes, kterej jde mezi mnou a Knigou akorát tak daleko, aby na mě ještě viděl a zároveň neztratil z dohledu paničku.

Ona si mě hlídá! A to mě většinou chce sežrat.

Křižánky. 8:35. 5 km.
Dostávám důležitý úkol. Ujít 6,9 kilometrů a 99 výškových metrů za hodinu a 25 minut. Teda rychleji, protože za tak dlouho zavírá obchod v obci Krásné a Kniga potřebuje kofolu, aby měla energii na nový den. Rozdělujeme se a já zkouším obchod stihnout.

Neběhám. I přes to, že poslední dva roky mám kortikosteroidy, moje plíce mají pořád svoji představu o tom, kolik kyslíku mi v záteži poskytnou a prakticky nikdy to není tolik, kolik by potřebovaly svaly a orgány. Ale výhoda je, že jsem něco ujedla a upila a můj malý batůžek váží jen 14 kilo. Jako bonus je to po rovině, spíš mírně z kopce a neznatelně do kopce. Když si pohnu, tak to s jazykem na vestě zvládnu.

Po rovince kmitám, co nohy stíhají, a z kopce se snažím sbíhat. Přidržuju u toho foťák, ať si ho nevyklepu z uchycení na ramenním popruhu. Ztratila jsem totiž před lety pojistku, která jeho vytřepání brání, a novej držák je moc drahej. Navíc přece neběhám, tak tu pojistku běžně nepotřebuju.

V hlavě mi zní poučka z brněnskýho Vokruhu Vokolo Štatlu, kterou mi kdysi před závodem někdo dal. Do kopce v pohodě, po rovině co to dá, a z kopce sbíhat. Bez 14kg krosny by to šlo asi líp, ale fakt se snažím.

Blatouchy.

Jdu nádherným lesem kolem Svratky, slunce probleskuje mezi stromy a já mám strach zastavit pro fotku. Každá fotka je minutka a každá minutka znamená zdržení. Nemám navíc ani vteřiny. A foťák ještě nestihl vyschnout po včerejším dešti, takže jsou všechny dnešní fotky zamlžené, což mě celkem mrzí. Z myšlenek na foťák mě náhle vytrhne něco jiného.

V jednom úseku před sebou vidím zmáčenou Feri, jak se po mě otáčí. Vnímám, jak mi dopadá déšť na nepromokavou bundu a za sebou slyším funění Adama a Birmy. Vrací se mi vzpomínky, jak jsme tu byly s Ferinkou před 10 lety.

Chce se mi brečet, po šedivečce se mi stýská, a i když je to už skoro půl roku, byla to srdcová dáma. Chvíli aspoň běžíme vedle sebe a Feri se po mně otáčí, jestli jsem pořád za ní. A pak trasa odbočuje tam, kde jsme spolu nešly, a já nechávám Feri běžet lesem tam, kam má zrovna chuť.

Obchod v obci Krásné. 9:43. 12km.
Jsem tu. Na dveřích je cedule, že je mezi svátky zavřeno. Ne že by mě to překvapilo, asi jsem to čekala. Konečně si ale můžu sednout a napít se. V okamžení se zvedá vítr, slunce zalézá za šedivé nízké mraky a příjemné teplo nahrazuje lezavá zima. Však i v tomto počasí plachta trochu proschne, když ji přivážu k zábradlí a nechám vlát. Komu by teď zavazela?

Zataženou krajinou jdeme loukami po proudu řeky Svratky, jež pramení pod Žákovou horou. Fučí a tmavé mraky se honí po obloze. Ať se honí, hlavně když neprší. Po včerejšku máme deště opravdu dost.

Zřícené ufo u restaurace Na Čechách. Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Ale taky se máme na co těšit. Restaurace Na Čechách se blíží mílovými kroky a máme štěstí, čeká nás tu poslední volný stůl na zahrádce. Madynka může odpočívat mimo ruch restaurace a my si dáváme výborný hráškový krém. Tady na levém břehu Svratky jsme v Čechách, po pravém břehu bychom byly na Moravě. Svratka zde tvoří přirozenou hranici v délce několika kilometrů až do Jimramova, kde se od ní historická hranice odděluje a sleduje Trhonický potok, který pramení jižně od obce Bysté.

Hraniční kámen.

Hraniční kámen.

My sledujeme Svratku také až do Jimramova a to k jediným dvěma hraničním patníkům, které jsme na této cestě potkaly.

Jimramov. 15:35. 25 km.
Odpočíváme za Jimramovem a sušíme stále mokré přístřešky. Sluníčko pořád nesvítí, ale vlhkost ve vzduchu klesla natolik, že vítr a teplota kolem 14 °C pomalu odvádějí svoji práci. Nakonec vyleze na chvíli i sluníčko, ale to už uklízíme a pokračujeme dál.

Rodný dům spisovatele Jana Karafiáta, Jimramov. Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Vzhledem ke kilometrům, které nám zbývají, a k únavě, která se projevuje, si zkracujeme trasu z původních 35 km o celé 2,5 km. Přicházím tím sice o zříceninu hradu i o zámek Dalečín, ale myslím, že mě to letos čeká s Bonou v protisměru, tak na původní trase zase tak pevně netrvám. Nakonec, proběhla jsem se za tyto dva dny dost a pár kiláků rozdíl v tom nehraje roli.

Výhledy na Dalečín.

Na Jedli 727 m n. m. 19:00. 32,5 km.
K betonovému partyzánskému památníku z 80. let minulého století docházíme chvíli před západem slunce. Místo je to zřejmě oblíbené, protože nejsme první a nakonec ani poslední, kdo sem přichází. Nacházíme se na nejvyšším bodě Svratecké vrchoviny a čekají nás tu nádherné výhledy jižně do údolí vodní nádrže Vír, která odsud není vidět, i severně na Svitavskou pahorkatinu. Ta už vidět je.

Madynka.

Hodná Madynka ani tentokrát nedostává úvaz na vodítku, takže když pro ni vařím vodu do granulí, aby je měla chutnější a voňavější, vystartuje po mě tak brutálně, že mi košíkem domlátí špatné koleno. Do očí mi vytrysknou slzy a bolestí nemůžu chvíli ani popadnout dech. Trefila se přesně. Západ slunce mi ale nepokazí, přesto pro mě chůze přestává být radostí, ale spíše starostí. Doufám, že vydatný spánek odvane bolest pryč.

Cesta „Vokolo Moravy“, duben 2025

Foto: Mawenzi. Podívejte se do pěkné fotogalerie. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz