Když jsme plánovali, kam vyrazíme, dostala jsem chuť podívat se do kraje, kam jsem jako dítě jezdila na chatu. Pak jsme hledali, kde se ubytovat, a nebylo to jednoduché, protože - zřejmě kvůli tomu, že se jedná o spojnici Karlových Varů a Prahy - je tu docela draho. Nakonec jsme se rozhořčili a rozhodli, že nepojedeme do žádného předraženého kutlochu, ale když už, tak už (jsou to jen dvě noci) - do hotelu. A tak jsme skončili v Krušovicích, protože jsme přece chtěli silný a zdravý vzduch - a kde jinde už ho najít, než vedle pivovaru, že.

Odjížděli jsme v sobotu ráno autobusem do Rakovníka s představou, že tam přestoupíme na autobus do Krušovic. Bodejť že nám ujel!!! Ovšem co teď? Dojít by se to dalo, ale nechtělo se nám se zavazadly… A tak jsme vymysleli, že popojedeme vláčkem do Lužné, zajdeme se podívat do vlakového muzea na mašinky a pak to dojdeme. No, první chybka vznikla už v pátek, když jsme kupovali mapu (ony ty Krušovice leží na rozhraní dvou map a my si samozřejmě vybrali tu, kterou jsme pak nepotřebovali), druhá, když jsme se nepodívali, jak to muzeum funguje. Nikdy bych nepomyslela, že bude zavřené. Takže ten první den jsme se byli jen tak zlehka podívat, kde že to vlastně jsme a kudy vedou cesty. A taky jestli opravdu všude tak fouká.

No ale v neděli už jsme opravdicky vyrazili. Naším cílem byl klášter v Dolním Ročově. A podívat se po nějaké cestě ke kamenným řadám v Kounově. Rakovnicko je kopcovité, respektive vypadá trochu jako zvětšenina čerstvě zoraného pole. Brázda, kousek rovně, brázda…. A tak pořád dokola. Řekla bych, že tady vzniklo to rčení "za devatero horami" A tak jsme stoupali a klesali krásnou, jen maloučko jarní krajinou. Sem tam fialky, podléšky, sasanky, podběl, jehnědy na stromech. Krásné lesy (však je to tu přírodní park), hodně listnáčů, borovice a jen občas smrky, zdroj vývratů. Ráno chvíli svítilo sluníčko, přesně tak dlouho, abychom se nechali oklamat a vyrazili - ne snad nalehko, ale něco navíc by se ještě najít dalo. Kousek jsme poodešli a začalo ledově fičet a fičelo až do večera. Takže jsme za ty kopce byli nakonec vděční, aspoň jsme se zahřáli.

Příchod k Ročovu je moc pěkný, jde se po hřebeni jedné z těch "brázd" a před sebou vidíte středověké městečko, aspoň z dálky to tak vypadá, na Rakovnicku se objevila chvályhodná móda otloukat omítku ze starých krásných opukových domů. Připočtěte si k tomu červené střechy a máte celý obrázek. Klášter je krásný a bohužel nepřístupný. Stavěl ho Santini a přestavoval Dietzenhofer, takže by jistě bylo na co se dívat.

Cestou jsme opravdu objevili dvě odbočky na Kounovské kamenné řady, jednu pro auta, jednu turistickou. Tak jsme si naplánovali, že tam "dojedeme" a zpátky půjdeme po značce (chytřejší to dělají opačně). Samozřejmě že nás cesta po silnici mezi poli brzo přestala bavit, i když skřivani dělali, co mohli, ale bohužel nám to nevděčně za chvíli zevšednělo a chtěli jsme do lesa! A tak jsme se v první vesnici rozešli hledat živáčky. Přednosta byl úspěšnější, odchytil trojici staříků. Mělo to své vady. Jednak už zjevně nějaký čas na výlety nechodili. Druhak se nemohli shodnout, kudy nás nejlépe poslat.

Přicházela jsem a s úžasem hleděla, jak máchají holemi na všechny světové strany a zuřivě ukazují, kudy dojít ty asi dva kilometry. Já už zaslechla jen konec - kolem chmelnice a doleva - a tak jsem odhodlaně vyrazila, protože chmelnici jsem viděla a doleva trefím. V praxi to jako vždycky bylo trochu jinak. Za chmelnicí žádná odbočka nebyla, zato tam stála další chmelnice. Že by to byla tahle? Byla obrovská a, když jsme konečně stáli za ní, ani tady se nedalo moc odbočit (tedy dalo, ale bažinou)… a tak jsme chvíli zaraženě bědovali, proč že nemáme tu mapu, ale nakonec nezbylo než se někam vydat.

Směr jsme vybrali celkem namátkou, ale kupodivu správně. Stále mi není jasné, jak se to stalo, ale my se opravdu domotali do nádraží Mutějovice, kde ty řady začínají (trochu mě mate, proč se jmenují Kounovské). A stálo to za to, myslím, že takhle časné jaro je správný čas. Jinak totiž asi moc neuvidíte. Řad je několik, snad čtrnáct, měří 200 i 300 metrů, ale jsou v lese, kameny si v minulosti odnášel každý, kdo to dokázal… prostě zachovalých už je jich jen pár a dobře přístupných a fotografovatelných - no jedna až dvě.

Ale jsou to zvláštní místa. Les je tu řídký a světlý, převážně bukový, ale i habr, olše, sem tam se černá smrk. Pod nohama šustí loňské listy, občas spadne jehněda, volají ptáci. A ty kameny tu takhle leží už pár tisíc let (jsou i tací, kteří tohle místo prohlašují za český Stonehenge). Vlastně nejsou moc nápadné, lesní cesta vede kolmo a myslím, že bych je dokázala přehlédnout, ale když si k nim sednete a podíváte se podle nich …

Jenomže o to víc pak musíte spěchat, nebo vám ujede první a možná i druhý a poslední dnešní autobus. My jsme spěchali moc, k tomu nám ještě zavřeli hospodu po cestě, takže i bez zastávky, ale zase zbyl čas i na nefiltrovaného Mušketýra v hotelu.

Pěkné velikonoce to byly.