Předchozí díl najdete zde.

V mapě jsou nakreslené nějaké turistické přístřešky a tak jeden z nich vybereme a přeplánujeme trasu k němu. Nějakých 22 kiláků vypadá při snídani docela snadně, ale chůze ujíždějícím sněhem, přelézání a obcházení popadaných stromů na hranici, zima a teplota lehce nad nulou, která nedrží sníh v jeho zmrzlém stavu, ale za krk nám padají velké kusy mokrého sněhu, dělají z normální vzdálenosti celodenní makačku.

Nahoru to jde těžce, nohy kloužou na mokrém sněhu, pod kterým číhá listí a kameny, a dolů to jde ještě hůř, protože stačí chybný krůček a člověk leží na zemi a neví jistě, který z kroků k této poloze vedl. V jednu chvíli si dokonce uvědomuju, že v lese je dokonalé ticho. Není slyšet vůbec nic. Teplota spadla víc k 0 °C a ze stromů nepadá mokrý sníh. Ptáci jsou úplně ticho a ani vítr se neprohání v lesích okolo. To ticho je skoro až ohlušující, a protože pořád někde zdržuju s foťákem, můžu si ho užít bez toho, aby se v něm ozývaly kroky křupající sněhem.

Když se asi po 3 hodinách dostáváme k lesnímu baru u Stříbrného pramene, čeká nás tu jen studený pramen čisté vody, ale žádné občerstvení ani sladkosti, za které bychom mohli naházet kováky do kasičky.

Ujít 7 kilometrů nám trvalo skoro 3 hodiny a to jsme se možná 1x zastavili na krátkou svačinu. Jestli stihneme dnes dojít ještě za světla, je otázka, na kterou nikdo nezná odpověď. Ale v jednom mám jasno. Určitě jsem si vzala málo sladkostí, protože při takové makačce, jako máme dnes, by se mi na dolití energie do krve docela hodily.

Když se u studánky Peklo po 20 kilometrech celkem vyčerpávající chůze, která nám trvá jen s jednou delší svačinovou pauzou skoro celý den, napojíme na cyklostezku, konečně se nám uleví. Asfalt je sice také zasněžený a zavátý, ale konečně jdeme z kopce a nemusíme opatrně hlídat každý krok, ani nám nohy neujíždějí na nerovném terénu do stran. Mokrý a studený nohy už se taky těší do suchých ponožek, ale dokud šlapou, je jim docela dobře. Jen se nesmí zastavit.

Padáme z hraničního hřebene níž a níž a napojujeme se k jednomu z mnoha potoků, který šumí kolem cesty. Už teď je mi jasný, že bude na soutoku se Stříbrným potokem u rozcestí šumět celou noc, aby nás ukolébal nebo budil ze spánku a kde je voda, tam je i vyšší vlhkost.

Spíme v 650 metrech v parádním přístřešku, kam se tak tak ve 4 nasoukáme, ale nemuset v teplotách kolem nuly rozdělávat spaní mezi stromy, neřešit padající sníh a vlhkost je velmi příjemné a dokonce se nám podaří ještě rozdělat malý ohýnek, u kterého můžeme ohřát zkřehlé ruce a prosušit promočené ponožky.

Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz