Mapa trasy: Odkaz

V roce 2023 připadl velikonoční vandr na Rychlebské hory, lemující česko-polskou hranici od Bílé Vody ke Starému Městu a za obec Jeseník, kde jsem už dlouho nebyla a takhle krajem jara ještě nikdy.

Když se blížíme k našemu vlakovému cíli, výletovému startu Javorníku ve Slezsku, za okny vlaku jsou vidět krásně zasněžené stromy. Těším se, až vystoupíme do něžně pocukrované přírody, ale Javorník ve Slezsku leží v necelých 300 metrech nad mořem a takto nízko se žádný sněhový poprašek nedrží.

Místo sněhu je tu mokro, vlhko a mlžno, stejně jako při mé první návštěvě v květnu 2015. Jeden rozdíl tu ale je, je mnohem větší zima, než tenkrát.

Většinou z vlaku vyrážím hned nahoru do kopců při hranicích s Polskem, ale dnes je to trochu jinak, protože tu mám už delší dobu nějaké resty. PR Račí údolí se skalními útvary a prudkými svahy lemující Račí potok, který si po drobných kamenných kaskádách teče dál do Polska.

Je sice Velký pátek a tedy volno, ale i tak tu nepotkáváme skoro žádné turisty. Asi je odradilo zatažené studené počasí s hrozícím deštěm.

První zastávka je netypicky v restauraci, která na nás nečekaně číhá hned ze začátku trasy. Protože je to asi jediná šance na něco teplého, tak ji hned využíváme. Nevěřím svým očím, když tu mají moukou nezahuštěnou, silnou a hlavně výbornou zeleninovou polévku, takže ani já dnes nepřijdu zkrátka.

Začíná pršet asi tak v okamžiku, kdy chceme pokračovat v cestě, tak nezbývá, než nahodit pláštěnky a vyrazit do zimy a mokra. Procházíme kolem budovy Tančírny, která byla před 2. světovou válkou postavena jako secesní restaurace s tančírnou a po rekonstrukci byla v roce 2015 opět otevřena veřejnosti. Dnes se v prostorách nachází tančírna, ve které aktuálně probíhá výstava fotografií, info centrum a kavárna.

Neodoláme a s kamarádem si v krásném parketovém sále zatančíme „dupák“ s krosnami, výstavu si ale moc neužijeme, protože sklo a lesklý papír odráží odlesk z obrovských prosklených oken a těžko lze v zamračením dni na fotografii odhadnout alespoň obrysy krajinek.

Od Tančírny pokračujeme podél Račího potoka, který lemují prvosenky a mokrýše, až ke zřícenině hradu Rychleby, kdy poprvé začínáme stoupat z údolí. Původní hrad vznikl zřejmě ve 13. století a z údolí si k němu nastoupáme 60 výškových na poměrně krátkém úseku. Přesto je to stoupání příjemné, nádherným bukovým lesem, který nás provází až na 13 metrů vysoký skalní ostroh Čertovy kazatelny, odkud je výhled do stromy zarostlého Račího údolí. V přístřešku nad ostrohem je ideální chvíle na svačinu, než vyrazíme dál do sloty a mlhy ke kapli svatého Antonína se studánkou, kde se můžeme občerstvit chladnou vodou.

Je asi 5 °C a já už lituju toho, že jsem ze svých prstových rukavic na posledním výletě jednu vytřepala asi v MHD, a tak mám jednu prstovou a druhou bezprstovou. Obě rukavice kdysi měly kámošku, dneska tvoří nesourodý pár. A musím říct, že nemít druhý teplejší nebyl nejlepší nápad, protože na ruce je opravdu dost zima, přestože chůzi neflákáme a těla držíme v dobré provozní teplotě.

Procházíme kolem obory s daňky a muflony, kteří se líně válejí na travnatém prostranství, a docela by se nám taky chtělo už válet. Bohužel nemáme hustou srst, která by dovolila ležení v drobném mžení bez zdravotních následků, a tak musíme pokračovat dál, abychom se napojili zase na značku, ze které jsme pod kapličkou uhnuli.

Odsud začínáme pomalu stoupat, ale ještě se nám na chvíli otevře pohled na Javorník a na Polská jezera. V zamračeném šedivém dni je těžké jezera rozeznat od oblohy, ale je to asi nejlepší výhled, který za celé tři dny máme.

Čeká nás 8 kiláků stoupání a konečně přichází ten můj vysněný sníh. Napřed se pomalu kolem 500 m n. m. začíná objevovat na zemi, aby byl za chvíli i na stromech a v jehličí a při průchodech užší cestou se nám mohl sypat za krk. Ochlazuje se a občasné přeháňky s šedivou mlhou nám berou chuť jít se podívat na vyhlídku Vysoký kámen, která je jen krátkou odbočkou z trasy. Představuju si ten výhled do mlhy a ani nemám chuť se tam jít podívat.

S nastávajícím podvečerem přechází lehké mžení do sněhových přeháněk. Žene mě hlad a nekonečné stoupání už bych ráda měla za sebou. Můžu jen doufat, že do přístřešku u rozhledny na Borůvkové hoře se dneska vejdeme a nebude tu na Velikonoce půlka českých turistů…

Máme štěstí, je tu jen pár z Prahy a pán, mající kiosek s dobrotama pod rozhlednou. Nevěřím svým očím, protože otevřený kiosek jsem ještě nikdy neviděla. Pán sice už zavírá, ale ochotně nám prodá nějaké laskominy a udělá horké borůvkové knedlíky. Dokonce si můžeme na jeho vyhasínajícím ohništi udělat ještě vlastní oheň, a tak díky žhavému základu máme brzy parádní oheň, na kterém si mohu opéct zakoupenou klobásu. Protože je zmrzlá, okusuju hladově její konce, jakmile mají poživatelnou teplotu, a nečekám ani na klasické mamutí opečení do černa.

Dneska to na západ slunce z rozhledny fakt nevypadá, a tak můžu jít v klidu spát. Teplota v noci se nedostane pod -1,5, a tak je noční teplota jen o pár stupňů rozdílná od té přes den. Ani ráno nemá smysl vstávat na východ slunce, ale trochu špatná zpráva je, že přes noc stihlo docela dost nasněžit. Dneska těch 28 kiláků asi fakt nedáme, a tak je aspoň prostor trasu trochu přeplánovat.

Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz