Předchozí díl najdete zde.

V nižší nadmořské výšce padla noční teplota jen na 0,5 °C, zatímco při snídani se oteplilo dokonce na 1 °C, takže zasněžené stopy na cestě nikoho nepřekvapují…

Volíme nejkratší cestu na vlak, abychom to ještě rozumně stihli domů. 9 kilometrů na dnešek vypadá jako krátká vzdálenost, ale po včerejší makačce nám to taky může trvat docela dlouho. Vyrážíme po cyklostezce, na které je navátých dobrých 10 centimetrů sněhu, a střídáme se v prošlapávání sněhu. Teda ze začátku se spíš flákám a snažím se ulovit nějakou dobrou fotku Stříbrného potoka, proti jehož toku stoupáme.

Když se ale od potoka oddělíme a foťák delší dobu zahálí, taky nechám kluky trochu odpočinout a snažím se prošlapávat. Mám moc krátký nohy, kroky jsou prý moc blízko u sebe, tak se na pěkným kuse rovné cesty rozběhnu a letím sněhem, dokud mě nohy ještě poslouchají. Tentokrát jsou kroky ale zase moc dlouhý;)

Jestli je cesta nahoru k rozcestí Tři studánky výživná, padák prudkým kopcem dolů je ještě výživnější. Teplota stoupá k 5 °C a sníh z větví nás vysloveně bombarduje na každým kroku. Občas kolem nás spadne i kus zmrzlého sněhu a tím dostat po hlavě, už by se člověk ani nemusel zvednout. Od rozcestí Dlouhá dolina už budeme klesat cestou, která je dost široká, aby ji stromy spíše bezpečně lemovaly a nenakláněly své sněhem obtěžkané větve nad naše hlavy. Odteď to už půjde snadno…

Omyl. Cesta je sice široká a pěkná, ale vede těsně vedle potůčku, který vlivem tání sněhu ve vyšších polohách nabral monstrózních rozměrů a rozpíná se i daleko vedle cesty. Chůze se stává obtížnější, a když mi noha projede zdánlivě pevným bahnem do vody až po kotník, je už skoro jedno pokračovat ve snaze nejít přímo potokem.

Občas se zdržím ve snaze udělat nějakou fotku a pak na hezčím úseku kluky dobíhám, čímž si asi nějak nešikovně vytřesu objektiv z těla, a když pak chci z mostku přes potok Staříč, jehož korytem jsme chvíli klesali, udělat fotku kaskádek, jen bezmocně sleduju, jak sklo letí vzduchem, odráží se od dřevěných prken mostku a skáče… na hranu mostku, kde dopadne šikovně mezi prkna a zůstane tam, nepotopen v dravém proudu vody a roztátého sněhu. Ohledám škody a na první pohled je snad vše v pořádku a ještě pár společných výletů spolu zažijeme.

Nakonec nám cesta do Horní Lipové na vlak vezme skoro 4 hodiny chůze s jednou delší svačinovou pauzou a my jsme fakt rádi, že tu zacházku do lesního baru pod Smrkem, který mi už tak 8 let uniká, jsme si neudělali. A to jsme byli smutní, že letos z mnoha příčin nevyšel tradiční zimní vandr. Asi jsme si ho ve skrytu duše velmi přáli a paní Příroda naše přání vyslyšela a udělala nám radost, než přijde definitivní jaro.

Konec.

Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz