Tradiční velikonoční vandr byl ohrožen mojí pajdavostí, ale v rámci zachování chodícího zdraví co nejdéle jsem si sehnala fyzioterapeuta, aby na mě kouknul. Neshledal nic závažného, jen přetížené svaly stažené kolem SI skloubení. To by asi vysvětlovalo tu ostrou bodavou bolest v kyčli, která mi poslední dny znemožňovala skoro libovolný pohyb.

Trochu mi to rozmasíroval, uvolnil, ukázal efektivnější protahování, než provozuju běžně, a s požehnáním mě vypustil na vandr. Když se bodavá bolest objeví jen několikrát za den a ne při každém kroku, je to výrazné zlepšení. A na táhnutí zadního stehenního svalu, na to jsem si za ty tři týdny, co mě to zlobí, už zvykla. Přesto drobné omezení cítím. Chodím jako šneček! A ten domeček si vlastně taky táhnu na zádech. Možná, že se ze mě stává šneček definitivně.

DEN 1.

Dnes jsem asi vstala levou nohou, jinak si neumím vysvětlit tu sérii nešťastných skutečností, která mě dnes provází.

Na nádraží ve Světlé nad Sázavou zjišťuji, že mi chybí obal na karimatku, který skrývá takové turistické cennosti, jako je plachta pod karimatku, plachta nad karimatku a vak proti větru a dešti. Předpověď má být příznivá, navíc mám vyhlédnuté nějaké přístřešky, přesto taková ztráta zamrzí. Bohužel po obvolání i nedělním osobním oběhání míst, kde jsem se podle své paměti vyskytovala, se moje věci nalézt nepodařilo.

K tomu mi zase praskl obal od nenačatého mléka a kolem závitu začal protékat. Neodnesly to věci v ruksaku jako minule, jen jsem si mlékem ohodila levou nohu a trochu země. Nevadí, v automatu na nádraží koupím nějakou vodu, hodím ji do sebe a mléko přeliji. Aha, právě jsem přišla o padesátikorunu bez toho, aby mi automat vydal láhev nebo vrátil. Mléko tak na nádraží koluje jako láhev se slivovicí, dokud není půllitrový karton prázdný.

Sluníčko nám hřeje do kroku, ačkoli naše první zastávka v zámecké kavárně nás čeká po pár desítkách metrů chůze. Jak jinak počkat na pražskou posilu než s pivem, zákusky a zmrzlinou? Na sluníčku je docela vedro, ale naštěstí nám během příštích dnú bude věnovat minimum pozornosti.

Jára nás hledá o pár desítek metrů jinde. U cukrárny, ve které nejsme. Proč posílám mapu s trasou a instrukcema, když to nikdo nečte? Sotva dorazí Jára, následují dotazy, kde budou hospody. Mám chuť říct: „Přečti si to v mailu“. Když jsme konečně všichni, můžeme oficiálně vyrazit.

Slunce mizí za hradbou lehkých mráčků, které pokrývají oblohu, a vítr je prohání nezbednou silou. Postupujeme po cyklostezce kolem řeky Sázavy a na prvních šesti kilometrech prakticky nepotkáváme ani nohu. Dokud nevkročíme do PR Stvořidla. V kamenitém korytě šumí řeka Sázava a vytváří peřeje. Stvořidla lákají svým romantickým vzezřením a příjemnou lesní procházkou k návštěvě turisty, kteří se tu naštěstí objevují jen v minimální míře a nepotkáme jich na tomto oblíbeném úseku více než 10. Ve svátek docela nezvyklé. Navíc je docela hezky, až na ten silný vítr, až mi přijde podezřelé, kde všichni jsou, ale rozhodně mi předpokládané davy nechybí.

Oblíbená hospůdka Pohoda na břehu Sázavy je otevřená a vůně teplého jídla láká k návštěvě. Málokdy lituju, že nemůžu smažené, ale ten sýr vypadá tak dobře, že dneska mi to trochu líto je. Obědová pauza na tomto místě mě zaskočila, když se tu nemám čeho najíst a jíst svoje se nesluší. Objednávám si alespoň hranolky, ale jsou docela mastné a vypadají líp, než chutnají, ale hlad je hlad. V prvním přístřešku za hospodou se musím posilnit něčím dobrým z mého batůžku.

K silnému větru se přidává sluníčko a provází nás až do Ledče nad Sázavou, kde mám vyhlédnutou restauraci, kde bych se mohla najíst i já. Kde berou kluci místo na druhý oběd, nechápu.

Po obědě se zatahuje a silný vítr nabírá na síle. Stoupáme do kopců s výhledy na zatažené okolí a k večeru dosahujeme zříceninu hradu Chřenovice, kterou si koupil nadšenec, který chtěl vždycky svůj vlastní hrad. Západ sluníčka za hradní věží je malebný a je tu možnost opéct si špekáčky, tak jí s chutí využíváme. Vstupné na hrad je lidové a platí jej za mě kluci. Kámen vynesený na hrad do kopce od cesty. Ten nejmenší si bere Michal, a když hledám já, už jsou samé velké a nemám sílu žádný ani nadzvednout. Kluci postupně každý jeden šutrák odbaví, tak snad je za skupinu vstupnému učiněno zadost.

Špekáčky k večeři

Pokračování příště. Podívejte se do pěkné fotogalerie! Foto: Mawenzi. Osobní stránky autorky: www.mawenzi.cz