ROZCESTNÍK: U pejska a kočičky
"A jede z nádraží Holešovice nějaký vlak přes Plzeň?" ptáme se. "Nejede," praví ten dobrý muž a naše námitky, že nám tedy jeho kolegyně prodala lístek na neexistující spoj, nemíní řešit... Tak to halt doplácíme.
Ale ubytovaní jsme pěkně, naši domácí mají velikou zahradu, nesmírně hodného a vychovaného labradora Jacka a krásné mouraté kotě, kočičku, co jí říkají Tryska, protože je rychlejší než myšlenka. Bylo nám naznačeno, že dovnitř ji nemáme pouštět, avšak bez návodu jak tomu zabránit, když u dveří je asi šestapadesátkrát rychleji než my a ráno už do nich mlátí tlapkou nebo čím a halasně mňouká.
No, úplatky to nakonec vyřešily, ukázalo se, že obě zvířátka mají vřelý vztah k tavenému sýru (tedy Tryska spíš hodně vřelý, chvíli mi trvalo, než jsem se vyrovnala s faktem, že kočka mi při krmení visí pod bradou).
No a kde jsme byli? Tak předně v samotných Františkových Lázních. Jsou roztomilé, cukrové, úhledné, na rozdíl od Karlových Varů téměř prosté "hostů z východu", samá kavárna - skoro dokonalé. Na druhou stranu si ověřujeme, že by to nebylo to pravé prostředí pro nás.
Bydleli jsme ve vesnici dva kilometry od lázní, takže jsme se přes ně většinou večer vraceli. Také jsme se tam často zastavili - na večeři, na panáčka, na pivo. Po výletu, že. Takže pohory, mikina, batoh, možná i nějaký prach a větvičky. No a takhle jsem se potkala na záchodě s dámou asi stejného věku, která je tu ovšem v sousedním sále na tanečku, takže má kostýmek, lesklou halenku, lodičky, načesané vlasy... To vám byl pohled, málem jsem se stala trpaslíkem :-)
Co ještě - Motýlí dům, kde chovají exotické motýly. Nahoru k živým motýlům vás pustí a můžete mezi nimi chodit, když se jim zachce, tak se i trochu producírují, někteří vypadají tak kýčovitě, že nevěřím vlastním fotkám. Dole klasické sbírky motýlů, spousta rozumů o motýlech a paní, co se v tom vyzná a co vám odpoví na otázky, které si dokážete vymyslet. Bohužel ne na ty, co vás napadnou hodinu po odchodu...
Soos, tam jsem chtěla už léta. Už jste možná pozorovali, že mám úchylku na rašeliniště. Tak tohle je tedy obzvlášť vypečené, s nefalšovanou měsíční krajinou, která působí trochu tísnivě i na mne. Ale je to úžasné, i tohle je příroda!
Goethovy skály cestou z Aše. Moc jsem se na ně těšila, průvodce sliboval taky památník. To se tak jde po červené turistické značce, lesem... moc pěkné by to bylo, kdyby ten nebohý básník nebloumal zrovna v místech, kde po čase postaví výpadovku. Auta jsme sice přímo neviděli, ale jezdila od nás pár metrů a slyšet byla dokonale. Jo a ten památník je přímo u silnice, za příkopem.
Komorní Hůrka, to byl moc povedený výlet. Předně Komorní Hůrka je čtvrtohorní sopka, o jejíž uznání jako takové se zasloužil - jak jinak - Goethe. Představovali jsme si něco jako malý Vesuv, ten jsme viděli. Tedy... Komorní Hůrka je sopka jaksi inverzní. Minimálně z té strany, odkud vás k ní přivede cesta z Frantovek, chybí kopec. Jdete po rovině a najednou je tam díra do země. Taková kulatá. On ten kámen se prý v minulosti na ledacos hodil... Nakonec člověk ale uzná, že místo je to pěkné a že mít Vesuv za humny by moc velké štěstí nebylo.
Ve Starém Hrozňatově nás autobus vysypal na konečné. Měli jsme v plánu jít na rozhlednu na Zelené hoře a tušili jsme, že cestou nepotkáme živáčka, natož hospodu. Takže jsme se chtěli ještě najíst. Už z autobusu jsme viděli nenápadný hostinec, kde jsme dostali nejdřív skvělou zelňačku, pak šéfík vyhodnotil naše poznámky a nabídl, že by (ono bylo jedenáct hodin) nám narychlo udělal řízek, že má trochu salátu, nealko pivo, skvělé kafe...
K tomu spousta rad kam jít, kudy tam jít, co ještě nemáme minout - už jen chybělo, aby nás na rozhlednu dovezl... No, došli jsme po svých, ale ze začátku jsme byli jaksi těžcí.
Poslední výlet - Trojmezí: místo, kde se potkávají Čechy, Bavorsko a Sasko. To se nám moc nepovedlo, nějak jsme bloudili německým vnitrozemím mezi poli, horko, na odpoledne slíbené bouřky - ale nakonec jsme se zpátky na hranice domotali, dokonce i ten vlak jsme doběhli a zmokli jsme jen docela málo.
Ve Frantovkách jsme koupili ještě jeden taveňák a šli se loučit. Bylo to príma.
Další fotky najdete zde
