Toulky těmito kraji začaly uprostřed patagonského léta, přistáním v městě Ushuaia. Jen jsme vystrčili nos z letiště, tak nás přivítal ledový vichr dující z Antarktidy, vzdálené odtud jen 1 000 km přes Drakeovu úžinu. Tento silný vítr nás neopustil po 60 dnů našich toulek v tomto nejjižnějším cípu Jižní Ameriky. V nové, krásné letištní hale z nádherného místního dřeva nás uvítalo turistické informační středisko, kde jsme se dověděli spoustu pro nás důležitých informací. Konečně, město žije z turismu a nedávno rozvinutého počítačového průmyslu.

Město Ushuaia leží na jižním konci Ohňové Země na břehu kanálu Beagle, pojmenovaném po stejnojmenné lodi, na které zde kdysi proplouval Charles Darwin, který stejně jako my, byl unesen krásou a drsností zdejší krajiny. Bezprostředně za městem, jako čarokrásná kulisa, se vypíná rozeklaný řetěz skalnatých hor. Tento je kolem 1500 m vysoký a i uprostřed léta pěkně zasněžený. Od přístavu, ze kterého vyplouvají četné Antarktické expedice, je na tyto hory kouzelný pohled.

Domorodci, indiáni kmene Yamana, kteří v této neuvěřitelně studené, větrné a drsné krajině žili tradičně zcela nazí, říkali této krásné, horami chráněné zátoce "Úsůaja". Domorodý název byl velmi výstižný. Znamenal něco jako "Zátoka směřující ke Konci". První přišli s místními domorodci do styku Angličané a tak v anglickém přepisu dostala osada, která zde vznikla, svoje jméno - Ushuaia. Osada vznikla jako argentinský trestanecký tábor uprostřed drsné divočiny. Obdoba podobných anglických táborů na Tasmánii.

V létě, v lednu, roku 1896 zde byla vysazena první skupina čtrnácti trestanců z lodi "1. de Mayo", aby je záhy následovala další o počtu jedenácti, se kterými však dojelo dobrovolně i devět žen. Již roku 1902 se začalo se stavbou velkého vězení, které má centrální rotundu a 5 dlouhých, dvoupodlažních křídel ve kterých byly vězeňské cely. Nyní budovy slouží jako turistická atrakce. V rozlehlých prostorách jsou umístěna četná muzea. Námořní, policejní, trestanecké, Antarktické, filatelistické, historické, zoologické a pak tam jsou i restaurace, cukrárna, knihovna, umělecká galerie, obchody s upomínkovými předměty a podobně. Veškeré exponáty se však váží k místní historii a nebo přírodě.

Okolí Ushuaie je nespoutaná divočina. Území na západ od města, směrem k nedaleké hranici s Chile, na březích čarokrásné zátoky Lapataia, bylo prohlášeno národním parkem. Jako na většině území Ohňové Země je i zde kouzelná panenská příroda. Hory spadají do sladkovodních jezer a mořských zátok. V průzračných řekách a četných potocích jsou pstruzi jako ruka a je jich nepočítaně, zrovna jako jiných ryb. Voda je pitná z každého toku. Bobří hráze mění Bobří řeku v kaskády. Bobři však sem byli dovezeni ze severní Ameriky.

Nespočetní ptáci oživují oblohu a vody v okolí. Orli, káňata, racci, husy a kačeny patří k nejpočetnějším. A v tomto národním parku je pak ten správný konec světa. Na kilometru 3065 zde končí státní silnice č. 3, co vede z Buenos Aires podél atlantického pobřeží až sem. V zimě tu je krajina pod pořádnou sněhovou peřinou a zimní sporty jsou zde oblíbeny. Výlety na běžkách jsou velice populární a sjezdovka se sedačkovou lanovkou se stará o ty, co neradi lezou do kopce ale rádi jezdí s kopce.

Díky drsnému prostředí, jak už klimatickému, tak i společenskému, izolovanosti a relativní nedostupnosti, se osada Ushuaia rozvíjela jen velmi pozvolna. Zemědělství zde nemělo šanci zapustit hlubší kořeny. Pokoušeli se zde pěstovat velice otužilé ovce, ale většina estancií je nyní opuštěna. Na kamenitých stráních rostla jen sporá tráva a pralesy pokroucených antarktických buků. Léta zde jsou krátká a studená. I uprostřed léta se někdy strhne sněhová vánice trvající 3 dny, jak jsme sami zažili. Pak je jediná silnice přes horský průsmyk zavátá a nesjízdná. Nezbývá než jet lodí a nebo, až se vyčasí, letět letadlem. Přesto, roku 1971 měla Ushuaia už 3 000 obyvatel.

To jsem se dověděl až zpět v Austrálii, od zajímavého tuláka, který se těmito kraji, se svojí manželkou, tehdy toulal. Ten mi hrdě řekl, že svoji dceru tehdy počali v dodávkovém autě na dvoře místní katolické katedrály. Dceři pak dali jméno Ushuaia. Také jim tento kout světa svým způsobem učaroval. Jak je dcera se jménem spokojena jsem však nezjistil.

V počátku let devadesátých bylo v Ushuaie již 10 000 obyvatel a nyní to je už 50 000. Je to zčásti proto, že tento konec světa, jak místní obyvatelé s oblibou říkají,"Fin del mundo", je vládou Argentiny daňově zvýhodněn. Cigarety, alkohol a paliva (benzin, nafta, plyn) zde nejsou zdaněny. Takže litr kvalitního argentinského vína z Mendozy přijde levněji než litr Coca-Coly. Také místní pivo je chutné a v litrových láhvích stojí méně než minerálka.

Navíc, do této části Argentiny snad ještě nedorazila informace, že kouření je zdraví škodlivé a hulí tam skoro každý a všude. Existuje sice pár sporých míst, kde je kouření zakázáno, ale to nikdo vážně nebere a lidi si zapálí kdekoliv. V autobusu, letadle, kině, restauraci a nebo i v divadle a nemocnici. Kouřící řidič autobusu, taxíku a nebo lékař v ordinaci není výjimkou.

Pro nás, z Austrálie, kde se nesmí a nekouří skoro nikde to bylo dosti nezvyklé. Také zde, jako ostatně v celé Patagonii, ať už v Chile a nebo Argentině se konzumuje maso v nezvyklých dávkách. Biftek, neboli steak tu znamená flákotu o průměru 30 cm a 3 cm tlustou. Místní obyvatelé jí maso skoro samotné bez přílohy, ale zato hodně. Velice oblíbené je "asado" což je opékání velkých kusů masa a nebo přímo celých zvířat, nejčastěji ovcí, na jakémsi rožni u ohně. Že nejsou troškaři je vidět na fotce.

Ohně jsou živeny tvrdým dřevem antarktických buků, které tak krásně hoří. Takže, syn Petr se tam kouřit nenaučil a já opět nezačal. Levným a kvalitním alkoholem jsme však v mrazivém létě nepohrdli. Čemu jsme však propadli, je pocucávání maté. Odvar, jakýsi bylinný čaj, ze sušených listů keře Yerba (bylo mě sděleno, že to je Cesmína Paraquayská), se pocucává kovovou trubičkou se sítkem na ponořeném konci. Je to celý rituál, který má pevná pravidla. Maté, které má hořkou chuť, však každému cizinci nechutná. Místní je však srkají neustále. Dokonce i prodavači v obchodech mají nádobku s maté pod pultem a občas si srknou.

Však si k tomu účelu sebou nosí speciální malé termosky s horkou vodou. Ty patří ke standardní výbavě taxikářů a řidičů autobusů, kteří si tento nápoj zručně připravují a pocucávají i za jízdy. Chutí tento odvar připomíná zelený čínský čaj, ale jeho účinky jsou obdivuhodné. Dosud nevím co všecko mimo kofeinu obsahuje, ale udržuje to jednoho stále čilého, spokojeného, dobře naloženého a navíc i nehladového a tak jeden nemusí skoro jíst. Nápoj má zcela evidentně pozitivní účinky. Pije se po celé Argentině, Chile, a také v ostatních státech Jižní Ameriky. Je jako stvořený do drsného prostředí Ohňové Země a Patagonie.

Další fotky najdete zde