V 99 případech ze sta vidíte rudou krajinu protkanou vyschlými koryty potoků a řek, oslnivě bílé solné pláně a rozeklané, opět rudé skály tak vhodné k těžbě nerostů, zvláště železa, niklu, cínu, olova a v neposlední řadě i uranu. Myslíte si, že jste na výletu na Marsu.

V Západní Austrálii jsou neskutečně velká a na železo bohatá ložiska, která byla nalezena tak, že když pan Lang Hancock přelétával pohoří Pilbara ve svém letadélku, tak mu vždy zlobil kompas. Vychyloval se a milý pan Hancock nevěděl proč. Proto se rozhodl podívat se tam autem. Cesta tam nebyla a tak jel pouští starým Land Roverem. V pohoří nasbíral temně rudé a až do šeda zbarvené a neobyčejně těžké kameny a dovezl je do civilizace, kde nechal udělat jejich rozbor. Obsahovaly 85 - 96 % čistého železa.

Protože to panu Hancockovi myslelo, tak si u západoaustralské vlády na 99 let propachtoval celé pohoří a přilehlé okolí. Několik set tisíc čtverečních kilometrů země nehodící se k ničemu. Avšak jen doposud. Pan Lang Hancock si pak pozval investory, kteří tam začali těžit železnou rudu přímo na povrchu a milý pan Hancock se stal jedním z nejbohatších mužů v Klokánii. Pan Hancock už 15 let nežije, o jeho dědictví se příbuzní po jeho smrti poprali, ale železné rudy je v pohoří Pilbara a přilehlém okolí ještě na několik set let.

Mapa Klokánie se pyšní četnými jezery, avšak klame tělem. Převážnou dobu to jsou nedozírné, oslnivě bílé solné pláně, tak vhodné k překonávání rychlostních rekordů, jak nám v minulosti dokázal pan Campbell a jemu podobní odvážlivci opojení rychlostí. Při cestování po těchto pláních a nebo jejich bezprostředním okolí není nouze o pravou a nefalšovanou fatamorgánu. 

A tak období, kdy se tyto pláně přemění v nedozírné vodní plochy, je událost prvého řádu. Pro celou přírodu, člověka nevyjímaje. Stane se to tak. Někde na tropickém severu, obvykle v období monsunů, naprší neobvykle obrovské množství vody, která se nestačí vsáknout a tak pozvolna, VELMI pozvolna odtéká dolů na jih a nebo kam se zrovna krajina pozvolna svažuje. Jako na příklad právě nyní se bude pozvolna plnit jezero Eyre v Jižní Austrálii. Před několika měsíci mohutně napršelo v severním Queenslandu a voda postupuje jakýmsi kanálem či spíše jen neznatelnou prohlubní v rovině bez konce.

Jmenuje se Warburton Groove a končí právě v jezeře Eyre. Voda se nevalí ale postupuje jen velmi pozvolna, neboť spád se nekonečně blíží k nule. Přesto je masa vody zbarvena tak jako okolní půda, prach co se za desetiletí v poušti nashromáždil je vodou unášen do jezera, zrovna tak jako všichni živí tvorové, ryby ze vzácných tůní nevyjímaje. A tady nám začíná zázrak přírody a její tajemství.

Za těch skoro 40 let co mezi klokany žijeme bylo jezero Eyre naplněno dvakrát. Nyní to bude potřetí. Pokaždé když se naplní vodou, a nejen toto jezero ale i kterékoliv jiné v poušti, je jezero zanedlouho přerybováno. Ryb jsou neskutečná množství, avšak komerčně naštěstí nevyužitelná, pro velkou vzdálenost a obtížný přístup. Voda je na povrchu sladká, sůl se drží u dna protože je těžší než natečená voda a ryby, mající v této vodě spoustu obživy spláchnuté z patnácti set kilometrů pouště, se množí rychleji než králíci.

Jezero se přímo vaří rybami a o těchto rybách a jiných vodních obyvatelích se člověku doposud neznámým způsobem dozví vodní ptáci tisíce kilometrů vzdálení. A tak tisíce racků, různých brodivců, říčních orlů a pelikánů se vydá k tomuto zdroji potravy. Ryb je v jezeře tolik, že třeba jen pelikáni nevyvedou mladé jedenkrát, ale i třikrát, dokud jezero opět nevyschne.

Ten závěr je pro člověka smutný, když tisíce mladých pelikáňat hyne hlady a nedostatkem vody. Vodní ptáci a dravci časem odletí a jezero se opět na 10 - 15 let stává nedozírnou, oslnivě bílou solnou plání, tak vhodnou k překonávání rychlostních rekordů.