Nedávno jsem se dal do skenování starých černo-bílých negativů a mezi jinými jsem narazil i na ty, které v roce 1996 fotil náš syn Martin, když jsme se toulali po himalájských kopcích. Dovolil jsem si některé vybrat a dát je na Rajče. Jsou to snímky z překrásného údolí – amfiteátru, jménem Annapurna Sanctuary, tedy Svatyně Annapurny. A skutečně jako ve svatyni si tam jeden človíček připadá obklopen velehorami 7000 – 8000 metrů vysokými. Odkaz

Základní tábor Annapurny1 se nachází 4100 m n. m. Leží téměř pod východní stěnou Annapurny1, 4000 m vysokou, téměř kolmou, skalní deskou. Monumentální pohled. Nacházíme se ale v lůně svatyně, přímo pod kopečkem jménem Hiunchuli (6441 m), aby dále, zleva doprava se strměly Annapurna South (7219 m), Fang nebo Baraha Shikhar (7647 m) je už na západě, Annapurna 1 (8091 m), Roc Noir nebo Khangsha Kang (7485 m) je už na severu, Glacier Dome nebo Tarke Kang (7202 m), Fluted Peak nebo Singu Chuli (6499 m), Tent Peak nebo Tharpu Chuli (5663 m) Gangapurna (7454 m), Annapurna 3 (7555 m), Gandharba Chuli (6248 m) a na východě dominantní Machapuchare (6993 m) se svojí trojúhelníkovou stěnou. Všechny tyto vrcholy jsou vidět na úvodním ve více jako 180° panorama ve fotoalbu na Rajčeti.

Svatyně nás přivítala nevlídným počasím, mlhou a drobným deštěm. V Annapurna Base Campu jsme se ubytovali v domečku poskládaném z velkých kamenů. Odkaz

U chataře jsme si najali pokoj. Teda vypadá to jako cela, jen dvě postele, 2 okna a dveře. Mezi postelemi místo jen pro jednoho. Nic moc, ale daleko lepší než ve stanu. To jsme zanedlouho ocenili, neboť venku bylo kolem nuly a navíc se dost slušně rozpršelo.

Ale to už jsme byli zabydlení a nasomrovali jsme se do jídelny, kde se topilo. Zajímavým způsobem. Hučel Primus pod velkým stolem. Ten byl potažen vixlajvantem a na všech čtyřech stranách měl přidělanou tuhou látku, co sahala až 10 cm nad zem. To aby teplo neutíkalo. Kdo si sedl, hodil si tu látku přes kolena, strčil nohy do tepla pod stolem a hned se cítil líp. Pochopitelně se tam v tom podstolovým prostředí sušilo kde co, boty počínaje, přes ponožky až po dámský prádýlko. Vzduch v jídelně tak nabýval na síle, hutnosti a té správné kvality. V těch výškách to je zapotřebí. Nevlídné počasí nás pronásleduje další 2 dny, které trávíme v jídelně, kde je mezinárodní společnost.

Déšť se proměnil ve sněžení a teplota vzduchu prudce poklesla. Pod dlouhým stolem v jídelně teď hučely Primusy dva. První večer jsme si dali k večeři pizzu s yačím sýrem a byla výborná. Ten yačí sýr je něco mezi oščiepokom a parenicú. Nám velice chutnal. Zapili jsme to dobrým pivem značky Star.

Druhý den se počasí nemění, je deka, citelná zima a z oblohy se sypou spousty sněhu, vločky jako golfové míčky veliké. Toto je ovšem provázeno náležitou zvukovou kulisou. Venku není absolutně nic vidět, mimo padajícího sněhu a občasného sesuvu stejného se střechy naší chajdy i protější. Totéž, jenže ve větším, se děje na okolních kopečcích a tak hřmot lavin se ozývá každou chvíli. Zajímavá zvuková kulisa, ke které se přidává skřípání a rachot velkého ledovce, který se nachází ve vlastnoručně vyhloubeném korytě asi 30 m od chaty. To ledovcové koryto je přes kilometr široké a „břehy“ jsou asi 100 m hluboké. Prostě himalájské megarozměry.

A tak se raději celý den válíme na chatě, přesněji v jídelně, kde je teplo. Pokecáváme s ostatními a slezla se opravdu zajímavá sešlost. Mimo Martina a mě tam je ještě jeden Australan z Melbourne, co je na cestách už 9 měsíců z Anglie přes přední Asii a hlavně Indii a Nepal domů. Dále jeden Švýcar, co furt hulí mařku, ale jinak se s ním dá slušně bavit. V druhé půli odpoledne došel samotný Francouz, mokrej jako myš a v 48 letech v porovnání s ostatními žádnej mladík. Měl jen jednu chybu. Nemluvil a nerozuměl anglicky. Typickej arogantní a šovinistickej Francouz. Francie je pro tyto typy střed světa. Po rukonožní domluvě jsme si vzpomněli na našeho Švýcara, co zatím odešel se vyspat z marjánkovýho opojení. Ve Švajcu se šprechní i francouzky, co kdyby... Tak jedna z holek ho šla vzbudit a ejhle, on uměl. Stárnoucí Frog obživl a pak se Švýcarem žvatlal celý zbytek dne.

Pochopitelně se tam ještě nacházela děvčata. 2 Angličanky a 1 Welšanka - teď už naše dobré kamarádky, taky Gabriella z Brazílie a jedna praštěná Američanka. Aby zábava byla zajímavější, tak tam bylo ještě 5 Židů - 2 kluci a 3 holky. Ti šprechnili po svojem, aby jim nikdo nerozuměl. Ale byli fajn, lehce vždycky přešaltrovali do angličtiny a zpět do hebrejštiny. S těma holkama z UK jsme měli dobrou pobavu, k jídlu jsme si objednali každej něco jinýho a pak jsme ochutnávali navzájem z různých talířů. Taky jsme si vyměnili adresy, až jednou budeme v UK, tak máme kam jít. Rachel a Lorain pokračují cestou na Nový Zéland a v lednu 97 budou v Sydney a tak zase ony budou mít kam hlavu složit. A také se nakonec u nás vyspala.

Nia se vracela domů do Walesu, začínala jí univerzita. Dělá máster degree ve velštině. To je taky zajímavej jazyk. Pro cizince naprosto nepochopitelný a zkouší-li něco velšsky říst, tak si beznadějně zasukuje jazyk. No a protože byl pátek večer a v té sešlosti bylo 5 Izraelitů, tak se večer kolektivně slavil Šábes, neboli Sabath. My jsme jenom čuměli a poslouchali, jak těch 5 povstalo, zapálili na stole svíčky, na kebulky nasadili jarmulky, jak se těm pokličkám na hlavu říká, a začli hebrejsky pět posvátnej text. Melodie krásně hebrejsky táhlá a tklivá, svatá chvíle ve svatyni pod Annapurnou. Pak koloval pro VŠECHNY kolem stolu chléb se solí a vínem. Za lavash (izraelský) chleba byla úspěšná náhrada v čapáti (indická obdoba) a víno měli svoje požehnaný. Sůl byla z kuchyně. Po této půlhodině se zase rozběhla zábava jako předtím. Stejně už bylo tma, venku se trochu ochladilo a z nebe se sypaly spousty sněhu. Vločky velké jako golfové míčky. Bílýho nesmyslu přibývalo, s okolních svahů hřměly jak sněhové tak i šutrové laviny a my jsme se odebrali od naší cely k další noci ve svatyni Annapurny.

V sobotu se budíme kolem šesté ráno do chladna, zatažené oblohy a padajícího sněhu. Toho je všude asi 15 cm. Všecko vypadá skoro jako v zimě. Kolem deváté ráno se mračna trochu protrhla a naskytly se nám pohledy na tu krásu kolem. Ale ne najednou, jen po troškách, podle toho, kde se mračna protrhla. Přesto všichni začli bláznit s foťáky a videokamerama. Po chvilce se však opět zatáhlo a tak ústup do chaty. Přesto jsme stačili udělat nějaké ty záběry jak okolí, tak i seskupení těch chajd pod sněhem. Odkaz A tak se překulilo poledne, v jídelně se tlachalo a když už jsme toho měli dost, tak jsem se šel natáhnout a Martin se šel projít k ledovci a nálada moc optimistická nebyla.

A právě vtom se to stalo. Deka mračen jakoby kouzlem zmizela, zůstalo jen pár cárů nad hřebenem Annapurny a octli jsme se jako v pohádce. Byli jsme uprostřed gigantického amfiteátru. Všude kolem nádherné vysněžené štíty. Ten nejvyšší Annapurna 1 se nám chlubila svojí jižní stěnou, strmící nad námi dalších 4000 m. Martin doběhl celej v tom řídkým vzduchu schvácenej. Nevzal si sebou foťák a měl strach, že se opět zatáhne a že přijde o pěkné záběry. A tak jsme začli fotit, jako každej jinej v okolí. Bylo co. Proto jsme tu tak dlouho čekali a proto jsme sem vlastně lezli. Na okolních hřebenech a vrcholcích se třpytil čerstvý sníh v pozdně odpoledním sluníčku. Machapuchare nám ukazovala svoji skalnatou západní stěnu ozářenou zapadajícím sluníčkem a pomalu měnila barvy. Podívaná pro bohy.

Nad Hiunchuli a Jižní Annapurnou se líhla mračna, ale jen takové cáry po větru za hřebenem, kde je trochu nižší tlak vzduchu a tak vlhkost ve vzduchu zkondenzuje. Prosvětlovalo to sluníčko a byly to ty nejkrásnější světelné efekty, co jsem kdy viděl. Poletovali jsme po venku a fotili až do naprostého ztopoření a západu slunka. Ten jsme zvěčnili na několika diácích. Machapuchare se začala propadat do stínu Annapurny. Stín postupoval nahoru po skalnaté stěně a vrchol zářil od zlaté přes temně žlutou až do oranžové. To už zářil jenom vrcholek. Pak jsme se začli rychle nořit do houstnoucího šera a byl čas zalézt do chajdy. Taky se citelně ochladilo. Zjistili jsme, že jsme stačili vyfotit skoro 2 filmy každý. Však se toho většina podařila a je na co se dívat a u čeho vzpomínat.

Po setmění je nádherná, pro nás exotická severní obloha. Stará známá Kassiopea, Velká a malá Medvědice a nebo Vůz a hlavně Polárka. Hvězd jako rozsypaných diamantů. Skoro jako u nás doma v Austrálii v poušti. Jenže jižní obloha je ještě bohatší. Ještě jsme měli čas večer se pobavit se Šerpou, co odpoledne došel od Annapurny 1. Byl tam s jednou expedicí a v 7000 metrech to vzdali, bylo tam po ramena čerstvýho sněhu, moc lavin a vůbec bylo to vo hubu. Taky už byl 5x přes 8000 m a dal se slyšet, že když nese nějakej ten náklad v takových výškách, tak mnohdy neví, jestli leze nahoru a nebo dolů. Je to holt záhul. Uvažoval toho nechat, je to prej nebezpečné povolání. Tento rok tímto způsobem přišel o 4 kamarády. Večer jsme se rozhodli, že když bude zítra pěkně, tak budeme ráno fotit a čumět po okolí, trochu se projdem a pak zabalíme a spustíme se do nížin. Je tu dost draho a nám jaxi docházejí rupie a tady směnárna není. Konečně spokojení večer usínáme s vidinou krásného dne a ještě krásnějších výhledů.

Další sen je neděle, ale nemůžeme dospat a vstáváme ve 4:30, ještě za tmy. Je nějaký neobvyklý chladno. Při návštěvě sociálního zařízení zjišťujeme, že je všecko zmrzlé na kost. Tím pádem ta místnůstka ztratila svoje typické aroma. Na malém teploměru je -15 stupňů. Nabalení do termálního prádla a deep pile oblečení zůstáváme venku a obdivujeme nádhernou oblohu. Svítí skoro půlka měsíce a okolní hřebeny září stříbrným světlem. Nádherná viditelnost v průzračném a řídkým vzduchu umožňuje výhledy jako za dne. Je to jako ve strašidelné pohádce. Naprostý klid, jen sníh křupe a vrže pod nohama.

Asi po půl hodině, značně prochladlí zalízáme, začínáme balit a také si chystáme foťáky a filmy na východ slunka. Pomalu se začíná dnít, za Machapuchare bledne obloha a my znova vylézáme do mrazu, tentokrát i s kamerama, filmy a objektivy. Našli jsme si pěkné místo na balvanu za chatou, odkud je vidět vše kol dokola. Začínáme fotit ještě těsně před východem slunka. Čtyřkilometrová jižní stěna Annapurny1 má zvláštní ledové kouzlo, hodné záběru. Vyšlo to jen tak tak. Za necelou minutu špička tohoto nejvyššího kopce se rozhořela oranžovou barvou. Jak my, tak dav lidí okolo čuměl na tu nádheru víc hledáčky kamer, než prostýma očima. Sluníčko bylo schované někde za hřebenem Machapuchare, ale ohnivá barva na Annapurně kvapem stékala s vrcholu po úbočích a po jižní stěně do údolí k ledovci.

Bylo to úchvatné divadlo s fantastickými světelnými efekty. Barva se pozvolna měnila ve žlutou a zlatou. Všechny vrcholy v okolí se postupně rozžíhaly podle své výšky. Až zářily všechny a zlato slunečních paprsků se opřelo do ledovce v údolí, byl čas k ústupu do tepla jídelny. Odkaz Chaty byly ještě na delší dobu ve stínu a všichni jsme byli jaksepatří ztuhlí. Avšak šťastní, že jsme mohli spatřit toto velkolepé divadlo. Dali jsme si snídani, pokecali ještě s tím Šerpou, zaplatili za 2 a půl dne a tři noci pobytu a stravy (2300R - A$52.- což na tu vejšku za dva bylo levné) a ještě vypadli ven projít se po okolí teď už v záplavě slunečního jasu, bodajícího do očí i přes tmavé brýle. Vzduch byl stále proklatě studený, ale na sluníčku bylo příjemně, až horko. Jaxi to tu víc peče. Tak poslední fotky a pohledy po té Boží kráse, pak krosny na záda a po rozloučení scházíme opatrně po zmrzlých schodech dolů do údolí, ve kterém končí sníh.

Nyní, vážení, když jste si přečetli, kde se vynacházíme, tak se vám bude lépe dívat i na klasické fotky v černobílém provedení. V těchto výšinách stejně barev moc není, obloha je skoro černá, bílý sníh, namodralý led a šedomodré skály.

Psáno 15-05-2025. Celé album najdete na tomto odkazu.