ROZCESTNÍK: Šumavské hvozdy
A kvůli nim jsme bydleli na Kvildě a hned první den odpoledne se vydali na Horskou Kvildu. Výletů jsme samozřejmě podnikli víc, ale pamětihodné jsou pro mne hlavně dva. Při obou jsem se fyzicky zcela zničila, v prvním případě tak, že jsem i fotit přestala, a to už je co říct. 
To jsem vymyslela, že si zajedeme do Prášil do cukrárny a zpátky se pěkně projdeme. Pak jsem geniálně usoudila, že přijet tam po snídani není dobrý nápad. Takže to uděláme naopak, pěkně se projdeme dopoledne a bude nám pak o to víc chutnat; svezeme se zpátky. Což o to, prošli jsme se náramně. Hlad jsme měli příšerný, ono když vyrážíte v osm, tak kolem páté už to tak většinou bývá.
Ale před tím jsme ještě stihli projít neuvěřitelně pulzující Filipovou Hutí a Modravou - po zkušenosti z Krkonoš jsem opravdu valila oči. Řekla bych, že v celých Krkonoších dohromady nebylo tolik lidí, jako jsme viděli tady. Bohužel zároveň s tím i příslušný počet přejetých slepýšů, ještěrek...
Lidí si užijeme dost doma, takže jsme co nejrychleji pokračovali a čím dál jsme byli od civilizace, tím klidnější byla cesta. Do Prášil je to z téhle strany daleko. Měla jsem v plánu jít poklidnou Javoří cestou, bez příliš velkých výškových zážitků, ale nějak jsme se ocitli na červené trase na Poledník (1315 m. n m.) a už bylo pozdě se vracet.
Navíc přednosta se radoval, že zajdeme na rozhlednu. Je tam ta stejná jako jsme fotili na jaře na Čerchově. Poledník byl za totáče asi hodně nepěkné místo. Prý ho hlídala letka vrtulníků a schválně pod ním si udělala armáda střelnici (Slunečná). Dodnes cestu dolů hustě lemují cedule "nevstupovat, nevybuchlá munice".
Na vrcholu Polední hory jsme byli někdy kolem půl třetí. To už jsem byla tak vyšťavená, že jsem ani nebyla schopná dožadovat se aspoň toho párku, co se tam dá koupit. Kolem nás se motala už druhá bouřka. Přece jenom potkat se s ní na kopci jsem zase až tak moc nechtěla... Takže dolů a dolů a dolů.... Do Prášil jsme dorazili pět minut po páté, v cukrárně právě zamykali.
Náročný zážitek byla taky cesta z hradu Kašperk. Směrem tam jsme se svezli do městečka Kašperské Hory, na hrad jsme si zaběhli ještě před obědem. Je moc fotogenický - o to víc mě ranilo, když jsem si fotky omylem smazala. Ještě že má člověk kamarády! Tímto hlasitě děkuji Louk, která mne upozornila, že i u foťáku je možné tohle napravit...
Z Kašperských hor na Kašperk a Pustý Hrádek (zřícená obranná věž o kus dál v lese) a zpět do Kašperských Hor, odtud údolím Losenice zpátky na Kvildu - sakumprásk asi 30 km. No, nikdo nás nenutil, že...
Tou cestou kolem Losenice jsem chtěla jít z naprosto přízemního důvodu - je tam hospoda. Ukázalo se, že přinejmenším zasloužená. První dojem ze začátku údolí je lužní les kombinovaný s plantážemi lopuchů.
Pak do toho lesa vejdete a je z toho pravá a nefalšovaná džungle, nevím, proč chodit do Boubína, když prales je k dispozici tady. Popadané stromy v různém stádiu tlení, vývraty, suťové pole, přítmí, rozbahněný, místy hodně divoký potok - je tu všecko. Je to úžasné. Nikoho tu nepotkáte. Je to strašně dlouhé...
Když jsme konečně vyšli na Horské Kvildě, měli jsme před sebou ještě pět kilometrů po silnici a nikde nikdo, kdo bys nás chtěl nést.
Šumava je krásná. Příště bych si tam asi raději zajela mimo hlavní prázdniny, ale ten dojem ze širokých zvlněných plání, osamělých stromů, rašelinových jezírek a potoků, ten mi doufám vydrží do blížících se podzimních plískanic.
