První část najdete zde.

V sobotu ráno nás budí sluníčko, je jasno a také tepleji než včera. Rozhodujeme se zůstat den na místě, lenošit a odpočívat. Náš stan je jen několik metrů od břehu bublající Vydry, ukrytý mezi smrčky. Lenošíme na sluníčku, vaříme si dobroty a pospáváme, Míla přeprala nějaké drobnosti a tak i sušíme prádlo. Jak se večer schovalo sluníčko, tak spadl chlad a tak jsme zalezli do spacáků a zanedlouho se nám jen zdálo o báječných, křupavých a nadýchaných rejštejnských rohlících.

Táboření u Antýglu, 1966

Nedělní ráno nás budí do pěkného dne. Po snídani se balíme a jdeme po pravém břehu Vydry proti toku směrem na Modravu. Cestou obdivujeme krásné koryto řeky plné ohlazených žulových balvanů. Docházíme k pěší lávce přes řeku v místech, kde dnes stojí velký hradlový most.

Lávka přes Vydru nad Antýglem, 1966

Po lávce přecházíme na druhou stranu řeky, kde obdivujeme Vchynicko - tetovský kanál, abychom se potom vrátili přes lávku zpět a pokračovali v cestě na Modravu. Odkaz Před Modravou však odbočujeme doleva do lesů a jdeme směrem na Filipovu Huť, kterou necháváme vpravo, a kolem „Babského ranče“, lesy dále až na Horní Kvildu. Cestou pojídáme borůvky, které se nám nabízí u cesty, a jak jsme došli do Horní Kvildy, Odkaz tak Mílu přepadly žaludeční potíže. Tam nám nezbylo, než vyhledat první pomoc. Ta se udála v místním hotelu „U krále Šumavy“, kde v zakouřeném lokále sedělo půl tuctu domorodců u družného hovoru. Jakmile za mnou vešla i Míla, tak ztichli a všichni zírali jedním směrem, na Mílu a její krosnu.

Po našem pozdravu a za stálého ticha jsme přešli jsme lokál na druhou

Vydra 1966

stranu a zasedli k prázdnému stolu. Než jsme se pořádně usadili, tak už byl u nás pan hostinský, co prý si budeme přáti. Do hrobového ticha, které stále lokálem vládlo, jsem objednal dvě piva a jednu velkou vodku. Než jsme se stačili po lokále porozhlédnout, už přicházel hostinský s pivy i vodkou, pečlivě pozorován nyní tichými štamgasty. Před každého z nás postavil na tácek pivo a vodku přede mně. Zakroutil jsem hlavou a tomu dobrému muži sdělil, že ta ohnivá voda je pro dámu. Že to je lék, to jsem mu neprozradil. Místní hosté na svých židlích mírně povyrostli, jak se zájmem sledovali rošádu s vodkou, a bez dechu zírali, co se stane. Míla neváhala a tu velkou vodku do sebe zručně obrátila, jen výdech obdivu zazněl z prostoru místních. Potom jsme v pohodě vypili naše pivečka, nahodili krosny na záda a vydali se středem Horní Kvildy k nejbližšímu lesu, na jehož okraji, nedaleko „Vydřího mostu“ jsme si postavili stan, do kterého Míla hned zalezla, zachumlala se do spacáku a usnula. Já jsem si vzal foťáky a začal obdivovat okolí.

Vydra 1966

Fotili jsme oba, já Werrou 3 na kinofilmové barevné diáky značky ORWO a Míla Flexaretou 4 na černo-bílý film 6x6 cm FOMA. Protože jsem měl těch foťáků plné ruce, tak jsem si je dal do síťovky, také česká specialita, jako ponožky do sandálů. Podle těchto dvou specialit lze kdekoliv na světě bezchybně určit obyvatele Kotlinky. Náš stan jsme si postavili na okraji lesa a konci pěkné louky na jejíž protějším konci se páslo stádo krav. Jak jsem tak šel po té louce k silničce a nejbližšímu domku, tak jako na povel se krávy přestaly pást a celé stádo začalo klusat ke mně. Vedl je statný býk a já začal mít obavy. Dobytek se však asi tak 10 metrů ode mě zastavil a jal se mě bedlivě pozorovat.

To jsem už došel k silničce, po které zrovna šla místní domorodka s hráběmi na rameni a se dvěma kozami a dvěma kůzlaty. Pozdravili jsme se a žena se zastavila. Zrovna tak i její kozy a kůzlata, podívaly se na mě a postavily se pěkně v řadě. V krátké rozpravě mně sdělila, že jsem asi zklamal místní krávy, které když mě viděly jít se síťovkou, tak si myslely, že jim nesu sůl. Občas jim tak sůl nosili místní majitelé a jak dobře víme, je to pro ně pochoutka nesmírná, za kterou by se utloukly.

Horní Kvilda, 1966

Tak jsem došel k nejbližšímu domku, kde mě za plotem zdravila pěkná, bílá, bradatá a rohatá koza, se kterou jsem posléze zapředl krátkou debatu. Byla sdílná a docela ráda, že jí dělám společnost. Za krátkou chvíli se pomalu přiblížil i pasoucí se kůň. Prostě luční pohoda na Šumavě.

Následující den, v pondělí, je krásně, sluníčko nám svítí a je poměrně teplo. Válíme se ve spacácích až skoro do oběda, potom jíme, balíme se a odpoledne jdeme podél Hamerského potoka zpět na Antýgl. Tento potok a jeho okolí nám připadá hezčí než samotná Vydra. Stan si stavíme kousek od Antýglu, na břehu Vydry a potom se couráme po okolí.

V úterý chytíme v Antýglu autobus do Rejštejna, kde si kupujeme 20 tamních vynikajících, křupavých rohlíků. Do Kašperských hor to je z Rejštejna co by dup a za necelou hodinku už sedíme v Kašperských horách na náměstí v chládku pod stromy a pořádáme rejštejnské rohlíky s mlékem a přikusujeme sýr. Odkaz Začíná pršet a tak navštěvujeme místní muzeum Šumavy. Počasí nám jaksi nepřeje a tak jedeme autobusem do Sušice, Odkaz kde máme od zítřka rezervovaný pokoj v hotelu Fialka. Máme kliku, pokoj je prázdný a tak ho o den dříve okupujeme. Z okna máme pěkný výhled na sušické náměstí. Přestává pršet a my se couráme po Sušici, kolem Otavy a obdivujeme krásy Sušice.

Kašperské Hory, 1966

Ve středu ráno nás vítá umoudřelé počasí, je krásně, slunečno a teplo. Po osmé hodině ranní si jdeme dát snídani u „Bílého koníčka“. Snídaně je vydatná, chlapská, uherský guláš, který pálil jako čert, a následují rohlíky s jogurtem, máslem a mlékem. Potom se procházíme Sušicí a stoupáme na kopeček, kde je kaplička Anděla strážného, místně nazývaná „Andělíček“, odkud je krásný výhled na celé město i s okolím. Abychom rozchodili vydatnou snídani, jdeme se projít do okolí a stoupáme na nedaleký vršek Svatobor, který oplývá i rozhlednou, se které jsou krásné výhledy do moc pěkného okolí. Opět se přihnala přeháňka a vlhký vzduch voní. Vracíme se zpět a večer jdeme do místního letního kina na americký hollywoodský film, pěkný muzikál, „Zpívání v dešti“. Večer se opět rozpršelo, nám to ale neva, spíme v hotelu.

Ve čtvrtek ráno nás budí déšť a nevlídno. Po deváté se jdeme nasnídat opět k Bílému koníčkovi a potom jdeme do musea, kde jsme až do oběda. Venku furt leje a tak jen lenošíme v hotelu.

V pátek se počasí umoudřilo a my po rychlé snídani jdeme pěšo do nedalekých Žichovic a Rábí, kde navštěvujeme zříceninu místního hradu, který je známý tím, že lapka Žižka zde ztratil své druhé oko a tak oslepl. Odkaz Rozsáhlou zříceninu hradu procházíme společně se školáky ze Západního Německa. Po prohlídce osady Rábí jdeme zpět do Sušice a v hotelu se balíme na odjezd domů. Večer ještě vyřizuji naše zdejší ubytování a platím za 4 noci 118 Kčs. Tuším, že dnes by to nestačilo ani na spropitné.

Sobota brzy ráno byla ve znamení odjezdu domů. Cesta proběhla hladce bez zádrhelů a večer jsme už spokojeně spali doma v našich postelích.

Psáno 08/07/2025.

Vzpomínky jsem čerpal z deníku, který jsem si donedávna celý život psal. Foto George a Míla Švehlovi:

Černo-bílá Šumava 1966 – George Svehla – album on Rajče

Šumava 1966 – George Svehla – album on Rajče