S krásami šumavských hvozdů jsem se poprvé seznámil, když jsem byl po čtyřletém odkladu, v roce 1963, povolán do základní vojenské služby, která tehdy představovala 2 roky. Vše ,co s touto službou souviselo, se odehrávalo ve velkém kasárenském komplexu nedaleko Janovic nad Úhlavou. Odkaz Odkaz Díky naší zeměpisné poloze jsme prováděli téměř všechny výcviky v terénu v Šumavských horách, jak v létě tak i v zimě. Tehdy ovšem v zakázaných oblastech pohraničního pásma, kam měl řadový občan vstup zakázán. Tak nám bylo umožněno poznat krásy nesmírné.

Když jsme se s mojí ženou Mílou v roce 1966 vzali, tak jsme se rozhodli vydat na „svatební vandr“ s krosnami na zádech po Šumavě. Ano, tak hluboko se mně zadřela pod kůži, že jsem opět toužil Šumavu spatřit.

Jak jinak, hned zpočátku jsme večer po celodenním cestování vlaky ČSD z Brna do Klatov zakotvili v hotelu „Central“, kde jsme se za 34 Kčs vyspali. ( Wellness Hotel Central, Klatovy (updated prices 2025)) Druhý den, bylo to v pondělí, jsme si prohlédli malebné Klatovy, včetně mrtvolek uložených v kasematech, abychom také navštívili kostel Sv. Vavřince, s jehož farářem jsem měl z doby mého vojákování velice blízké styky. Proč, zač, nač a jak, by bylo dlouhé povídání. Ale pokusím se to shrnout do několika vět.

Klatovy, park a hradby. 1966

V kasárnách u Janovic nad Úhlavou jsme měli téměř vše a nescházel ani „fyzkulturnyj górodok“. Byl to kout na dvoře, kde byly i bradla, kruhy a hrazda. No a jednou, když jsem na té hrazdě něco prováděl, mně upadlo tělo a řítil jsem se čumákem na tvrdou zemi. Abych zabránil rearanžování mé fyziognomie, tak jsem pád ztlumil pravou rukou. Odneslo to zápěstí, ve kterém jsem si jako oříšek rozlousknul navicularu, jinak scaphoid. Kůstku to osamělou s úspornou dodávkou krve a živin a tudíž se velice obtížně a pomalu hojící. Odkaz

V Klatovech jsme měli náš vojenský lazaret, kde tehdy byl primářen Dr. Rýdl, se kterým jsme si padli do oka, i když on byl v hodnosti plukovníka a já záklaďák. To proto, že on i já jsme dělali sportovní gymnastiku v Brně ve Zbrojovce, tedy Brno 1. Měli jsme společné kamarády a to nedajaké. Kdo přičichl ke sportovní gymnastice, tak jména Gustav Hrubý, Jirka a Zdeněk Růžičkovi jistě mnohé napoví. Právě odtud byl základ tehdejšího reprezentačního a olympijského družstva.

Dr. Rýdl mně pod rentgenem porovnal kůstky v zápěstí a tlapu zafixoval sádrou až po loket na 2 měsíce z důvodu pomalého hojení. Při tomto zákroku si všiml, že mám zkroucené prsty na pravé ruce, určil diagnózu – Dupuytrenova kontraktura fasciae palmaris. Hned se nabídl, že mně tu tlapu opraví, jen co sundáme sádru. Také mně sdělil, že to je jev, kterým trpí lidé ve Skandinávii pod názvem vikingská choroba. Tak nevím, co kdyby v temné minulosti nějaký ten Viking obšťastnil nějakou tu Moravanku...

Dr. Rýdl svůj slib splnil. Tlapu mně opravil a je v cajku do dneška, i když závěrečné uzavření pooperační rány prováděl jeho sekundář, Dr. Dítě, drobnými stehy jako na plastice, takže po zahojení nezůstaly skoro žádné jizvy. Nu a ty tři týdny, které jsem strávil v lazaretu, jsem se toulal po městečku Klatovech a poznával jeho krásy. Zabrousil jsem i do kostela Sv. Vavřince, kde jsem potkal tehdejšího faráře, který byl velice sdílný. Slovo dalo slovo a pozval mě na faru, kde jsme po několik velice příjemných odpolední ochutnávali jeho různá vína, která s úspěchem vyráběl ze všeho možného, co zkvasilo. Debaty jsme měli na různá témata hluboce filozofická.

Cestou k Čertovu jezeru. 1966

Dotyčný pan farář už v kostele Sv. Vavřince nefarářoval, byl přeložen, a tak jsme s Mílou odpoledne opět sedli na vlak a odjeli do Janovic nad Úhlavou, kde jsme navštívili nedaleká kasárna, Míla byla zvědavá kde jsem se ty dva roky toulal. V prostorách, kde jsem sloužil, však bylo prázdno, posádka byla na Slovensku na ostrých bojových střelbách a „naše“ prostory hlídali jen dva lampasáci s četou vojáků. Tak jsme se raději vydali na nedaleký hrad Klenová ( Hrad a zámek Klenová – galerie pod širým nebem – Kudy z nudy) , kde jsem v době mé vojenské služby měl velice vřelé přátelství s tehdejším kastelánem. To hlavně proto, že jsem dovedl ocenit jeho vynikající domácí likéry, které pokoutně vyráběl, a také že měl dvě moc pěkné dcérky v rozpuku. Kastelána jsme však nenavštívili, odstěhoval se a byl tam nějaký nový. Potom jsme se u jedné paní v Janovicích nad Úhlavou v privátu za 10 Kčs báječně vyspali.

V úterý ráno jedeme vlakem dále a potom už pěšo na Špičák. Poté obcházíme Černé a Čertovo jezero, abychom se vydali nádherným lesem po modré značce na Onen Svět. Cestou se živíme borůvkami, kterých rostlo kolem cesty něúrekom. Cesta vede prakticky po hřebeni a několik kilometrů za Špičáckým sedlem jsme si našli pěkné místo v lese k noclehu, kde později odpoledne táboříme, nemáme kam spěchat a času máme dost.

U Čertova jezera. 1966

Ve středu se ráno balíme brzy a vydáváme se jen tak lesem „po čuchu“ kolem Šukačky k Pischingerovu mlýnu a dále lesem na Onen Svět. Usedlosti na Onom Světě jsme si prohlédli a ofotili, abychom se dali na další cestu do Javorné, kde si v místním obchůdku přikupujeme nějaké zásoby jídla a obdivujeme pěkný kostelík s baňatými věžemi. Jen tak na divoko, lesem pokračujeme směrem na Hartmanice, abychom se později odpoledne, opět na velice pěkném místě, utábořili na další noc.

Čtvrteční ráno nás vítá chladem, deštěm a hustou mlhou. Povalujeme se do 8:30 ve spacácích ve stanu a čekáme, že přestane pršet. Přestalo po deváté hodině, vstáváme, vaříme si snídani a skoro o desáté se vydáváme jen tak lesem do Hartmanic. Cestou kufrujeme do VVP – vojenského výcvikového prostoru, kde nás vyhmátli cvičící vojáci a „doprovodili“ na hranice prostoru. Kolem poledne jsme konečně v Hartmanicích, kupujeme si opět něco na zub a rychle pryč z civilizace do hlubokého lesa, kde opět kolem třetí odpolední táboříme v lesním klínu. Bavíme se vařením a pojídáním dobrot a brzy, unavení zalézáme do spacáků a jdeme spát.

Javorná. 1966

V pátek ráno je pěkně, skoro jasno, ale zima jako v Rusku. Teplá snídaně nás trochu zahřívá, balíme ještě mokrý stan a kolem osmé hodiny se vydáváme na další cestu do Rejštejna. Odkaz Zde si kupujeme mléko a věhlasné, křupavé a jako nadýchané rejštejnské rohlíky. Těch jsme zblajzli každý 5 a zapíjeli mlékem. Pochoutka jen pro fajnšmekry. Vůbec jsme se nedivili, že pan Werich si nechával z Rejštejna ty rohlíky ještě za tepla ráno posílat. On si to mohl dovolit. Potom, náležitě přežraní se kutálíme dál podél Otavy k Čeňkově pile, kde odbočujeme do údolí řeky Vydry, kterou sledujeme po lesní cestě. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Vydra_(%C5%99eka) Dojelo nás dodávkové auto, řidič zastavil a nabídl nám svezení. My jsme to ale odmítali, že se chceme kochat krásami povydří. Řidič nás ale začal ujišťovat, že o nic nepřijdeme, že stejně jede jen k Turnerově chatě, Odkaz a to nejhezčí z Vydry je od Turnerky k Antýglu, kam jsme měli namířeno. Tak jsme naložili krosny do auta, my zasedli a po hrbaté cestě dojeli až k Turnerce. Zde, náležitě „rozdrncaní“ jsme řidiči vřele poděkovali a po lesní cestě, která sledovala Vydru, se vydali k Antýglu.

Rejštejn. 1966

Cestou jsme mockrát cestu opustili a sešli do kouzelného koryta Vydry plné krásných žulových balvanů pískem a vodou ohlazených. Hodně fotíme, ba i vodu okoušíme, jsme zde jako v pohádce. Po poledni docházíme k Antýlu. Odkaz Kousek za Antýglem jsme objevili pěkné místo na levém břehu Vydry, kde jsme si mezi malými smrčky postavili naše obydlí, od rána ještě mokrý stan, a po zbytek dne lenošili a na sluníčku se vyhřívali. Počasí krásné a i dost teplé. Po ranním přežrání rejštejnskými rohlíky nemáme hlad a tak si k večeři dáváme jen něco studeného na chuť.

Pokračování příště.

Psáno 08/07/2025. Vzpomínky jsem čerpal z deníku, který jsem si donedávna celý život psal. Foto George a Míla Švehlovi:

Černo-bílá Šumava 1966 – George Svehla – album on Rajče

Šumava 1966 – George Svehla – album on Rajče